50 let v šoubyznysu – Miluška Voborníková

Psáno pro Muzimax

Když jsem se prohraboval archívem, našel jsem článek nazvaný „V Semaforu se narodila hvězda“. Vyšel 19. ledna 1971 v časopise Československý voják. S Miluškou mne spojují dvě písně, které jsem pro ni otextoval. Ráda mám ráno probuzené na hudbu Zdeňka Marata a česká verze In The Misty Moonlight- duet s Naďou Urbánkovou – kterou jsem vytvořil na popud Jiřího Grossmanna pro semaforský Besídka v rašeliništi. Ale jestli dovolíte, vrátím se do roku 1971 a k článku „V Semaforu se narodila hvězda“. Je tentokrát v plném znění:

Jsou zpěvačky, které vtrhnou do vašeho povědomí náhle a nečekaně… Jiné se zabydlují pomalu, nevtíravě, ale je to na delší dobu. Miluška Voborníková se v povědomí publika zabydlovala tři roky – první doopravdy větší úspěchy přišly až loni v létě. A tak se Miluška Voborníková stala symbolem léta – i teď uprostřed zimy. Patří k němu svými písničkami, z nichž většina je létu věnována, ale i letním úsměvem a hlavně proto, že vlastně na počátku loňského léta se zrodily všechny její úspěchy, jimž vděčí za přemíru zájmu barevných i nebarevných časopisů. Hodně se o ní mluví, píše, často ji slyšíte z rozhlasu. Nicméně zůstala stále stejně skromná a plachá jako dřív, neoslněná úspěchem, spíš trochu zmatená z toho kolotoče kolem sebe a trochu nevěřící.

„Všechno to přišlo tak najednou,“ svěřuje se, „předtím to bylo jenom divadlo a občas nějaká televize.“

Festivaly mají kouzelnou moc. Mohou vynést méně známého zpěváka k nejvyšším metám anebo naopak mohou přes noc uhasit slávu velkých hvězd. To byl případ slavné zpěvačky Milvy, kterou neúspěch v Sanremu odsunul hodně do pozadí nebo dokonce tragédie Luigi Tenca, který v Sanremu všechno vsadil na písničku „Ciao, amore, ciao,“ a když se nedostal ani do finále, spáchal sebevraždu. To je důvod, proč většina velkých hvězd odmítá soutěže. Tímto vývojem prošla i Bratislavská lýra, na níž už i naši přední zpěváci vystupují mimo soutěž. Tím se ovšem zvětšuje příležitost pro zpěváky, kteří ještě mají zapotřebí o přízeň publika bojovat.

Miluška Voborníková bojovala loni úspěšně na obou našich největších festivalech populární hudby. Na Děčínské kotvě dostala její písnička stříbrnou (zpívala „Prej v létě“) a ona sama byla publikem vybrána jako nejlepší interpretka festivalu. Na Lyře (zpívala písničku „Skřítek domácí“) se sice neumístila mezi odměněnými, ale šesté místo od porot, které více spekulovaly, než hlasovaly, je i tak dostatečně cenné.

„Oba písničky pro mne napsali Jindřich Brabec a Pavel Vrba. Ráda bych s nimi spolupracovala i v budoucnosti, protože se mi jejich tvorba líbí. Teď se moc těším na písničku „A svět se klidně otáčí“ se skvělým textem Pavla Vrby. S Jindřichem Brabcem jsem měla dobré zkušenosti už z dřívějška, udělal hezká aranžmá k písničkám J. Šlitra aj. Suchého „Líbej mě víc“ a „Svatba“. To byly vlastně moje první – snad se to dá tak říct – slavnější písničky.“

Miluška Voborníková přišla do Semaforu v roce 1968. Měla za sebou studium na zdravotní škole, které později vystřídala Lidová konzervatoř (rodiče nemohli vidět, jak jejich křehká a subtilní dcera studuje obě školy najednou a tak jí dali na vybranou), první pokusy v kavárnách, spolupráce se skupinou Nothing, která celkem „nothing“ (čili česky nic) většího neznamenala a také první velká příležitost – Talent 67. Velkou příležitost si Miluška nenechala ujít a perně si vybojovala čtvrté místo. Od roku 1968, kdy vstoupila na jeviště divadla Semafor, prošla snad většinou jeho repertoáru. Hrála a zpívala ve Večeru pro otrlé, Ďáblovi z Vinohrad, Poslední štaci, Besídce v rašeliništi, druhém a třetím návštěvním dnu a v Básnících a sedlácích & Revizorovi v šantánu.

„Semafor pro mne moc znamená, hlavně atmosférou a lidmi, kteří tu jsou. Typ písniček, které tam zpívám, mi vyhovuje. Mám ráda melodické písničky s textem, který něco říká, tedy s textem chytrým. Ráda bych zpívala hlavně pro mladé lidi, a proto mě zajímají písničky, které vycházejí z jejich pocitů, snů a nálad. Jenže je dost těžké se někdy strefit. Dobře se mi pracuje se skupinou Shut Up a jejím vedoucím Františkem Ringo Čechem. Je mi trochu líto, že Supraphon nahrávkám této skupiny nevěnuje takovou pozornost, jakou by si zasloužily. František Ringo Čech má cit pro písničky, jaké bych ráda nahrávala.“

O Semaforu se říkalo, že doby, kdy byl schopen ještě „udělat“ hvězdu, jsou ty tam. Zdá se, že to není tak docela pravda. Miluška Voborníková vstoupila do povědomí publika právě prostřednictvím Semaforu. Naďa Urbánková a Milan Drobný ostatně také. V Semaforu nevznikají šlágry programově, ovšem v pravidelných fázích se vždycky nějaká „semaforská“ písnička mezi hity dostane.

„V Semaforu se chystá třetí Besídka, bude tentokrát divadelní a pan Suchý pravděpodobně uvede své Čarodějnice. Jinak se dál natáčejí Návštěvní dny v televizi, z nichž mi televize dokonce sestříhala medailónek, je to jakýsi výběr z předchozích pořadů, s mými písničkami, doprovázený průvodním slovem pánů Šimka a Grossmanna.“

Přišla řeč i na filmování.

„Loni v létě – vidíte, to léto mě opravdu pronásleduje – jsem točila ve filmu Jana Kačera „Jsem nebe“. Film už je hotov. Nedotočen zůstal jeden krátký muzikálek s písněmi Karla Svobody.“

Zajímalo nás samozřejmě, jak to vypadá s novými písničkami.

„Teď mi vyšla deska, na jedné straně je „Gimmi det ding“ a na druhé „Tančím před tvými dveřmi.“ Jinak se těším na další, které pro mne píše Zdeněk Marat a Petr Hapka.“

Zdá se, že právě teď někdy začíná další etapa kariéry Milušky Voborníkové. Stále častěji bude zvonit telefon, lidé od novin se budou snažit vydolovat další a další detaily z jejího života. Bude muset odpovídat na tisíce chytrých i méně chytrých otázek.

To všechno spolu se zpíváním a povinnostmi v divadle bude klást větší a větší nároky na čas, a protože je důležitější jít na hodinu k paní profesorce Bernardové nebo natáčet desky, bude Miluška muset i ledacos odmítnout. A tady začíná pro zpěváka většinou kritické období. Taková puberta hvězd. Zdá se, že Miluška Voborníková je na ně dobře připravena a bude mu umět čelit.

Její předností je, že preferuje jednoduchost před rafinovanou vykonstruovaností. Lidé mají raději přirozený úsměv než úsměv nacvičený, obdivují vkusnou jednoduchost a protiví se jim pózy.

Ale nehrajme si na proroky, jediným soudcem může být čas.

Až sem jsme se pohybovali v roce 1971. A co k tomu dodat po letech? Miluška nikdy nepřestala být milá a skromná. Nebyla nikdy velkou hvězdou, ale byla zpěvačkou milých a příjemných písniček.

φ