50 let v šoubyznysu – Michael Foret

Psáno pro Muzimax
Je sice o čtyřicet let mladší než já, nedávno oslavil své třicetiny, ale přesto se nikdy ve vztahu ke mně nechoval s ostychem, ba právě naopak, byl příjemně nadrzlý a hubatý. A to se mně na něm docela líbí. Má smysl pro humor a je nejen nápaditý autor, ale i dobrý zpěvák. Zažil jsem jeho začátky, i když ne ty nejranější, kdy už ve třinácti začal skládat písničky a vystupovat. Poznal jsem ho, až když mu bylo devatenáct, to už jsme připravovali druhý ročník soutěže Česko hledá SuperStar, Michael se probojoval až do finále a tam skončil na šestém místě. Z té série si snad pamatujete Vlastu Horvátha (1. místo), Petra Bende (byl druhý), a pak až na Míšu Noskovou (devátá) se nad ostatními zavřela voda.

Michael před deseti lety společně s producentem Ondřejem Soukupem vydal CD Forte. V té době jsme se také potkali, snažil jsem se mu trochu pomáhat, byl jsem s ním vyjednávat smlouvu na Děti ráje, sledoval jsem s napětím jeho premiérový výkon, a ačkoliv do té doby neměl velké zkušenosti, v muzikálové konkurenci obstál velmi dobře.

Michael ale na sobě dál pracoval. Navštěvoval Konzervatoř Jaroslava Ježka a úspěšně ji dokončil. Byl jsem na jednom jeho zvláštním vystoupení někde v Oloví. Malinký sáleček, ani pódium tam nebylo. Bylo pozoruhodné, že Michael, i v těchto nepříliš korektních podmínkách, dokázal velice rychle navázat kontakt s publikem a ačkoliv nezpívá obecně známé hity, ale vlastní písně, o jejichž přízeň musí bojovat o něco déle, nakonec publikum zcela strhl na svoji stranu.

Před třemi lety se mi pochlubil mailem, že připravuje nové CD: Čau, mám nový singl a makáme na desce. Složil jsem to já - text i muziku a produkoval mi to, stejně tak jako celou desku, kterou chceme vydat na podzim, Luděk Fiala, který produkoval např. poslední album Petra Muka. Stylově by to mělo být něco mezi synthpopem a rockem, s analogovými zvuky a prvky retra, který je teď hodně populární např. v Anglii. Prezentují ho tam např. kapely Hurts, nebo Depeche Mode.

Na jednu naši společnou cestu vzpomínám nejraději, byli jsme na jednom koncertu v berlínské o2 areně a když jsme po skončení chtěli odjet, Michael nemohl nastartovat auto. Asi dvě hodiny okolo něho poskakoval, až nám jeden místních poměrů znalý Němec řekl, že arena vyzařuje jakési vlny, které blokují bezpečnostní systém auta, a ten se nejspíš zablokoval. Poradil nám, ať auto odtlačíme co nejdál a vše bude v pořádku. Myslel jsem si, že to je čirý nesmysl, ale poslechli jsme a když jsme auto odtlačili na konec parkoviště, naskočilo. Tím ale celá anabáze neskončila. Cestou jsem usnul a probudil se až na nějakém parkovišti s nějakým bistrem. Šel jsem si odskočit, personál jsem pozdravil německy a byl jsem udiven, proč na mne mluví polsky. Michael špatně odbočil a místo domů jsme brázdili polské dálnice. Do Prahy jsme přijeli asi o čtyři hodiny později, protože navigace nefungovala a mapu jsme neměli.

Později jsem kariéru Michaela sledoval už jen z dálky. Viděl jsem ho v Bídnících, a když jsem společně s televizí Óčko připravoval sérii letních koncertů, měli jsme tam i ukázky z muzikálu Mamma Mia! Michael se účastnil koncertu v Plzni. Dohodli jsme se, že jako bonus udělá i nějakou svou písničku a měl úspěch. A ten úspěch mu přeji ze všeho NEJVÍC, to NEJVÍC není samoúčelné, protože se tak jmenuje i písnička, která teď NEJVÍC boduje. Takže Michaeli, držím palec a ozvi se, půjdeme na víno. A platíš ty!

φ