ODSOUZEN NA DOŽIVOTÍ

Tvorba 25/90

Leží přede mnou útlá šedivá knížka. Šedivá jako špinavé zdi kriminálu. Šedivá jako život, jehož naděje bliká někde na konci horizontu. Šedivá jako mraky těsně před pláčem deště. Šedivá, šedivá. Jmenuje se Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice – Horáková a společníci. Ten, kterého v tomto procesu odsoudili na doživotí, sedí dnes přede mnou. Jmenuje se František Přeučil, je mu třiaosmdesát let. Tehdy mu bylo přesně o čtyřicet let méně. Nejlepší léta svého života strávil v kriminálu. Přesto před vámi nesedí zlomený člověk, ale naopak člověk plný elánu, člověk, jehož energii by mu mohl závidět leckdo mnohem mladší.

Zalistujme však nejprve v dobovém tisku. Takto psalo Rudé právo během procesu v neděli 4. 6. 1950:
TO BYLY „ZLATÉ ČASY“
Obžalovaný zrádce Přeučil se stal národním socialistou teprve po osvobození. Před válkou byl jedním z vůdců Neumanovy živnostenské strany a organizátorem fialových košil. Po válce jako zástupce „živnostníků“ byl přijat do nár.soc.strany a stal se poslancem. Pan Přeučil měl vlastní nakladatelství, kromě toho byl poslancem a jako funkcionář živnostníků také redaktorem časopisu „Československý obchod“. Kromě toho měl ještě vedlejší příjmy, m.j. z prodeje bust Karla Havlíčka Borovského. To byl pan Přeučil. Jakýpak div, že se mu stýskalo po starých časech, které pro něho byly opravdu zlaté? Teď sedí před soudem a přemýšlí o tom, že se staré časy již opravdu nikdy nevrátí. Pracující lid každý takový pokus hned v zárodku znemožní. To poznal pan Přeučil i všichni ostatní. Vojtěch Dolejší

František Přeučil o své činnosti po roce 1945 nyní vypráví takto:
„Já jsem byl národně socialistický poslanec už v prozatímním Národním shromáždění, to jest od října 1945 do voleb 1946, kdy jsem byl zvolen i do ústavodárného shromáždění, protože jsem právě v naší straně převzal vedení živnostensko-obchodnického odboru. Totiž proč? Já jsem byl do roku 1939 funkcionářem živnostenské strany, tak zvané Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské. Působil jsem na Pardubicku a také jsem v pětačtyřicátém zas na tom Pardubicku začal. Chtěl jsem tam vybudovat sekretariát (to bylo po květnu v roce 1945), tak jsem sehnal dvě místnosti, jednoho člověka, který dělal tajemníka, a jednu ženu. Zatím museli jezdit na kole, v porovnání k tomu v tutéž chvíli komunisté zabrali Anglobanku, měli už sedm automobilů a v té Anglobance měli 17 sekretářů plus x tajemníků a dalších lidí, asi podsekretářů. Tady byl vidět ten rozdíl nástupu. Zatímco Gottwald zasedne v Košicích připraven, vybaven finančně a organizačně, tak londýnská emigrace přichází s vírou, že tu bude demokracie, že tady začneme něco budovat. Jenže ta jejich nepřipravenost se projeví už v Košickém vládním programu. Gottvald přichází s programem, zatímco londýnská emigrace nemá v ruce nic. Stěží dokáže jenom tu a tam něco usmlouvat a výsledkem je úplný nástup komunistů. Mají v ruce ministerstvo vnitra, mají v ruce prakticky celou armádu, i když tak zvaně v tu chvíli nepolitickou, s tím, že v budoucnosti si i tohle dají do pořádku. Byly povoleny jen čtyři strany. Agrární strana, dosud nejsilnější, byla zakázána.“

Netrvalo ani dva roky po „únorovém vítězství“ a František Přeučil byl zatčen. To datum se mu vrylo hluboko do paměti:
„Byl jsem zatčen 8.listopadu 1949 ve čtyři nula, nula. V Ruzyni se nám strašně chlubili, že dokázali ve 4.00 zazvonit v Praze u zhruba 397 funkcionářů strany a všecky nás odvézt do Ruzyně.“

Vy jste byl zatčen začátkem listopadu a proces se konal až 31. května 1950. To znamená, že trvalo sedm měsíců, než tato záležitost byla dokonale připravená. Jak těch sedm měsíců vypadalo z vašeho hlediska?
Špatně. Cela byla hezká, celkem únosná, ale nesměl jste si sednout. Musel jsem chodit. V noci jsem byl bez deky, bez podhlavníku, jen tak na holé zemi. Každých 20 minut vás probudí, musíte vstát a hlásit se. To samé se opakuje vedle, vlevo, vpravo a naproti, takže je v tom kriminále celou noc neklid a těžko se usíná, nervy dostávají zabrat. Celou tu dobu jsem například neměl kartáček na zuby. Ručník a mýdlo vám jenom půjčí, nemáte lžíci, nemáte nic, psychicky se dostáváte do takového stavu, že vás může držet už jenom síla vůle. Zejména první vánoce byly nepříjemné, když jsem si uvědomoval, že doma jsou dvě děti.
A v takové situaci s vámi dávají dohromady protokol. Referenti jsou dva, tři, z toho jeden je hodný, ti druzí dva všelijací. Jeden však musí být bicí. A tak se vám také stane, že přijde ten hodný referent a říká: „Hele, copak se vám stalo? Utřete si tu krev, člověče, vždyť mi to tu pocákáte! To jste upad’ na topení, že jo? To je blbý, no tak si z toho nic nedělejte…“ a takovéhle zábavy. Tak to trvá, u toho nejsilnějšího, tři, možná čtyři měsíce, než dojdete do takového stavu, že řeknete: „Napiš si, co chceš, já ti to podepíšu.“ Prostě jdete dolů, dolů, dolů, a když nejdete a když neposloucháte, tak jsou tu ještě nějaké další donucovací prostředky. Nedostanete dva, tři dny jídlo nebo vás na pár hodin postaví nahého do takového kumbálku, kde stojíte jen na trubkách a zespoda do vás větrák pere horký vzduch, tak to také vydržíte jen chvíli, možná omdlíte, pak se ocitnete na cele a ani o tom nevíte. Občas přijde doktor, dává vám nějaké prášky a čeká, až to spolknete. Tenkrát se tvrdilo, že jsme něco dostávali.
S některými chlapy jsem později mluvil v Leopoldově. Jeden z nich mi řekl: „Já byl dělník, v sobotu jsem ještě byl ve fabrice a v neděli mi řekli: strana tě potřebuje. V pondělí jsem už dělal vyšetřovatele v Ruzyni. Neuměl jsem ani tvrdé a měkké i, o psacím stroji jsem také nevěděl nic a najednou jsem vás vyšetřoval.“

Jak se to vyšetřování vyvíjelo?
„Asi po čtyřech či pěti měsících přišel referent a říká: „Hele, koukejte, Přeučil, to co jsme napsali, jsou bludy, to je pro kočku, já to teď roztrhám a vy to sežerete. Ode dneška je tady nový štáb a ode dneška platí, že se budete učit protokoly nazpaměť. To trvalo až do toho konce května. Jednou u mne byl nějaký kapitán, pravděpodobně onen pověstný Doubek a ten mi řekl: „Musíte si zvolit – buď královskou smrt lva anebo život myši.“ A dal mi čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Chodil jsem po cele a říkal si: myš může utéct, žádný hrdina nejsem, navíc jsem byl zvědavý, jak to všecko dopadne. Tak jsem se ho druhý den zeptal, co za to ode mě chce, že žádný projev nebo nějaké prohlášení mu nepodepíšu nebo nebudu nikde nic říkat. A on mě ujistil, že stačí, když se ty protokoly naučím nazpaměť. Tak jsem se to skutečně učil. Nebyla to legrace, protože oni mě třeba vzbudili v noci a řekli: na stránce tolikáté a tolikáté se vás prokurátor zeptá na to a na to, co odpovíte? řekli jsem si, že při procesu budu ty odpovědi odříkávat jak školáček, aby si každý řekl, to přece není on, takhle nikdy nemluvil. Nedávno jsem se dočetl, že Kleinerová zas říkala některé věci dřív než měla, že se předbíhala, že to také byl asi úmysl provokovat. No a pokud šlo o Miladu Horákovou, tak ta asi dvakrát ujela od protokolu. Jakmile však ujela, přerušil předseda senátu na deset minut zasedání a za deset minut ji přivedli a mluvila zas jak kniha. Asi dostala nějakou posilující injekci nebo co, měla anginu pectoris, namluvili jí, že se uklidní, takže ji usměrnili asi takhle.“

Jaká byla úloha vašeho obhájce, doktora Vladislava Čeřovského, byl součástí té hry, nebo nebyl?
„Především jsem Čeřovského nikdy neznal a neviděl, dostal jsem ho ex offo jako všichni ostatní. Čeřovský měl dobrou vůli, když jsem s ním mluvil prvně, tak mi řekl: „Moc pro vás udělat nemůžu, ale to, co můžu, udělám.“

Dobový tisk rozněcoval skoro až fanatickou nenávist k obžalovaným. Nebyly vynechány ani děti, pro něž měl být proces součástí výchovy, jak o tom svědčí opět Rudé právo z úterý 6. 6. 1950:
Slovo pionýra
Záběry z procesu, vysílané Čs. rozhlasem, poslouchají i pionýři a učí se z nich rozpoznávat nepřátele lidu a nenávidět je. Pionýr Doležal ze střední školy v Hradci Králové také poslouchá rozhlas. Učinil si již obrázek, jací lidé tu stojí před soudem: „Já vím, co je to za lidi. Jsou to ti, kteří chtějí zpět svoje miliónové zisky, svoji továrnu, aby mohli vykořisťovat pracující lid. Když se jim jejich plány nedaří, dělají nové plány, třeba na novou válku, chtějí za cenu zabitých dětí získat ztracené výhody. Ale to se jim nepodaří. Tak jako dospělí odpovídají svou prací, tak i my pionýři, se budeme více snažit, abychom přispěli k vybudování silné naší republiky.

Proces nezmátl jen malé děti, ale i dospělé a renomované spisovatele viz opět Rudé právo čtvrtek 8. 6. 1950:
Před soudem lidu
Cynická zvrhlost, s níž promlouvá smečka záškodníků a špiónů, stojících před soudem lidu o svých zločinných cílech – to je nejotřesnější a nejpodlejší zkušenost z tohoto procesu. Tito vyvrhelové se ještě nedávno halili do ušlechtilých masek. Tito vyvrhelové ještě nedávno odívali své rozvratnické a špiónské záměry, namířené proti šťastnému životu našich pracujících, do „ušlechtilého“ pláště liberalistických frází. Mluvívali často o svobodě. Dnes otevřeně, s odporným cynismem hovoří o svém skutečném pojetí svobody, které měli, o „svobodě“ ve stínu amerických tanků. Oni ve všech pádech skloňovali slova národ, vlast. Dnes tu stojí před soudem lidu jako nejodpornější zrádci národa a vlastizrádci. Jejich vlastizrada není nová. Jsou to přímí představitelé zrádného mnichovanství z r. 1938. Jsou to přímí představitelé spřeženecké kliky buržoazie a renegátů socialismu, která vedla krvavý útok na naši dělnickou třídu v dobách první republiky.
Jejich zrada není nová. Nový je jen onen zvlčilý cynismus, s nímž o této zradě dnes hovoří. Nový je ten klid otrlého zločince, s nímž taková Horáková přisvědčuje na otázku, zda počítala s válkou, zda počítala s tím, že by mohla být bombardována Praha, že by mohly být vražděny naše ženy a děti.
„V každém případě, když je válka, musíme počítat se zasažením všech cílů,“ odpovídá tato „žena“, jež ztratila poslední zbytky lidské podoby. Ano, v této odpovědí jsou obsaženi všichni ti zkrachovaní politikáři Zemínová, Horáková a Kleinerová, typičtí kapitalističtí dravci Pecl a Hejda, sluhovský kariérista Nestával. V ní je obsažen sociálně demokratický renegát Dundr i zavilý trockistický vyvrhel Kalandra. V této odpovědi je obsaženo celé to spřeženectvo vlastizrádců, rozvratníků a špiónů.
Teprve dnes před soudem si tato banda uvědomuje, proti jaké síle chtěla bojovat. Teprve dnes, kdy jejich spiknutí bylo rozbito, si uvědomují obrovskou tvořivou, mírovou sílu našeho pracujícího lidu.
Tento lid, který v únoru rázně zúčtoval se zjevnými nepřáteli republiky, zúčtuje dnes a zúčtuje i kdykoliv v budoucnosti s jejími skrytými nepřáteli, kteří se změnili v bandu špiónů, rozvratníků a teroristů. JAN DRDA, spisovatel

Ale vraťme se k našemu rozhovoru: Jak se lišil ten 31. květen, což je datum zahájení procesu, od těch předcházejících dní? Vy jste vlastně už sedm měsíců žil určitým stereotypem…
„Ten stereotyp byl už narušen tím, když končila éra učení, že nás začali konfrontovat, aby zjistili, jestli budeme vypovídat přesně a správně, jak máme. Konfrontovat jednoho s druhým. Tak mě například s Horákovou, se Zemínovou, s Kleinerovou a s Nestávalem. Jenže my jsme se nepoznali. Kleinerová udělala scénu: „Kdo jste? Já vás neznám?“ Já na to říkám: „Toničko, vždyť je to jedno.“
Poznala mě teprve podle hlasu a hned začala křičet: „Jéžišikristeboha, ti tě zřídili, Franti, ti tě zřídili!“
A tak se stalo, že jsme dostali na celu spoluvězně, byl to zřejmě jejich člověk, který denně dostával balíček jakoby od rodiny.
Já jsem měl u sebe nějakého Hirše a ten se se mnou dělil. Takže takhle nás začali nepřímo dokrmovat.
Když došlo k procesu, měli jsme být převezeni do soudní vazby, to ovšem v našem případě neplatilo, protože údajně, jak jsme se dověděli dodatečně, šlo prý o to, že nás chtěli osvobodit Američané, a tak nás k procesu každý den vozili autem každého zvlášť a pokaždé jinudy. Nad Prahou létala helikoptéra, která to řídila.“

Vozili vás v poutech?
„No jistě, v poutech, samozřejmě, pouta mi sundali až před soudní síní. Přišli jsme tam a vyslechli jsme obžalobu. Sál soudní síně na Pankráci byl nabitý, protože tam každý půlden bylo jiné obecenstvo. Oni vozili autobusy do Prahy úderníky a zasloužilé stranické pracovníky, aby tenhle proces viděli, protože měl být výstrahou a a současně i důkazem toho, že dělnická třída svého třídního nepřítele definitivně rozbíjí. V každém okně seděli dva uniformovaní muži, jeden nohama do sálu, druhý nohama ven, a měli samopaly, poněvadž čekali na to, až přijdou ti naši osvoboditelé.“

Vy jste tam seděl celých těch osm dní, měl jste tedy možnost sledovat i výpovědi ostatních…
„Nikoliv. Všichni jsme tam byli, když četli obžalobu, načež nás pak odvedli a dělali Horákovou, Nestávala a tak dále a já byl pátý. Ale každý, kdo měl po tom výslechu, tak tam zůstal už na to další. Takže já jsem sledoval proces od svého výslechu jako pátý a až do toho třináctého. No a pak byly výslechy svědků, to trvalo taky asi dva nebo tři dny a pak byl rozsudek. Na rozsudek jsme byli dole, to jsme spali jednu noc na Pankráci, tu poslední. Zřejmě se obávali, aby někdo něco neprovedl, takže cela byla otevřená, kavalec byl takhle vlevo, na druhé straně byl druhý, tam spal esenbák a jeden esenbák stál se zbraní vevnitř a dva ještě stáli na chodbě.“

Vraťme se ještě k procesu. Tam byla dělnická prokurátorka Ludmila Brožová. Ta šla na to velmi sugestivně. Třeba mluvila o tom, že zatímco údernice Dítětová ze Spojených oceláren v Jihlavě plnila tvrdé normy na 159 procent, aby přispěla ke zvýšení životní úrovně svých spoluobčanů, organizovala obžalovaná Kleinerová špionážní síť, aby své spoluobčany zrazovala. Ten slovník z dnešního hlediska působí strašně naivně. Jak je možné, že takhle naivně formulované věty v té době působily natolik sugestivně, že měly vlastně možnost odsoudit člověka k smrti.
„Musely působit, protože ta agitace byla úplně zvířecká. Představte si, že se tam denně vršily hromady rezolucí. A to při tom procesu také pořád zdůrazňovali. Tvrdili, že jich je přes 60 tisíc. Byli na nich podepsaní lidé, úřady, fabriky, dílny, kanceláře, školy… s kolika desítkami lidí jsem se od té doby sešel, kteří mi říkali: Franto, prosím tě, odpusť mi to, já to taky podepsal, aby vás pověsili. To byla úplná psychóza, národ žil tím procesem, musel. Lidé po nás plivali, nadávali nám národních hrdinů a ta Brožová, ta tam řádila, vyvolávala psychózu, řvala na Miladu: vždyť máte dceru a vy jste chtěla válku a vy jste chtěla, aby padaly na Prahu bomby a takovéhle věci.“

Připomeňme si z oněch zmíněných rezolucí alespoň jednu. Slovo má opět Rudé právo. Ve středu 7. 6. 1950 publikovalo tento text:
Hlas delegace pracujících
Měli jsme dnes možnost vidět zblízka zločince, jakým není rovno. Ať se přiznávají nebo zapírají, pohled na ně vyvolává v člověku jen hnus. Pro svoje sobecké zájmy by chtěli vyvolat válku. Protože by mezi pracujícím lidem nenašli ani jednoho člověka, který by šel umírat za jejich cíle, je jim dobrý každý ničema, dobrodruh a lhář. Nemohou zapomenout, jak se měli dobře, když mohli podle libosti vykořisťovat pracující. Dnes by vraždili a pálili, jen aby dostali nazpět své továrny. My pracující v závodech, na poli, stavíme domy, budujeme. Oni dovedli jen ničit. Čím víc se nám daří naše práce, tím jsou vzteklejší. Dovedeme si představit, co by dělali, kdyby se jim jejich plány zdařily. Je tu však veliká síla, která jim všechny plány zmaří. To jsme my, pracující lid. Západní imperialisté vyhazují peníze nadarmo. Uhlídáme republiku před každým placeným špiónem a rozvratníkem a dopadne to s každým, jako s těmito. Stihne je tvrdý a spravedlivý trest. Republiku si rozvracet nedáme, pětiletku splníme a socialismus vybudujeme! Delegace pracujících z Chotěboře

Jak vám bylo, když jste čekal na rozsudek?
„No já jsem čekal provaz. To jsou kritické hodiny, když vás odvedou dolu s tím, že soud se jde poradit. Bylo to ve večerních hodinách a těch několik hodin, co jsem tam chodil, jsem myslel jen na jednu věc: co napíšu dětem, poněvadž jsem byl přesvědčen, že budu popraven. Já jsem byl v zajímavém rozpoložení, to se vám musím přiznat, říkal sem si: až vyhlásí rozsudek, tak asi začnu zpívat hymnu… No, a pak jsem to nějak nedokázal, škrtil jsem se.“

Pak to ale bylo doživotí.
„To jsem si také uvědomoval se zvláštním pocitem: tak teď od téhle chvíle jsem vězeň na doživotí. Co mě čeká, kde budu, co budu, bude to dobré, nebude to dobré..? Přestanete být člověkem, jste číslem – číslem, na které si každé hovado může otevřít hubu. Když si uvědomím, jak v tom Leopoldově na chodbě chodí generál Syrový, a takový blbý bachař, který mu nesahal po kotníky, mu říká: „Hele, pojď sem, ty si generál, viď? Tak hele, dej si tři sta dřepů, když jsi generál…“ Syrový mu těch tři sta dřepů v klidu udělá, protože byl starý Sokol a voják. Jiní při tom padli a odnášeli jsme je. Pak tam byl chlap, jmenoval se Bulín a to byl malíř pokojů, aspoň nám to hrdě říkal. A tenhle chlap přišel k Peškovi a ptá se, co jste zač? Pešek odpovídá, že je univerzitní profesor. Aha, univerzitní profesor, tak to máte taky maturitu? Aspoň si uděláte obrázek o té úrovni.“

A co naděje?
„V kriminále žijí naděje celý rok, jak se říká od švestek do švestek. Kriminál čeká, že po únorovém vítězství přijde amnestie, pak čeká, že přijde amnestie na 1. máje, pak čeká, já nevím, na svatou Annu a v říjnu a pořád. 80 procent lidí, kteří jsou v kriminále, musí něčím žít, tak se prostě těší tím, co se děje.
My jsme ale věděli, budeme sedět dál, vždycky v těch amnestiích bylo řečeno, že neplatí pro organizátory skupin, a my byli považováni za organizátory. Koukněte, za gestapa, když někoho odsoudili tak na spisech měl poznámku „návrat nežádoucí“ a my měli na spisech „nesmí opustit pevnou věznici“. To byly zvláštní spisy a každý, kdo vzal můj spis do ruky, věděl: aha, to je obrgauner. A také velitel, když nás prvně vítal, poté co nás přivezli z Mírova, tak řekl: „Nedělejte si žádné iluze, všecky vás tady zahrabeme, takhle okolo, jak jsou ty hradby, tak tady budete všichni ležet, odsaď nikdo nevyjde!“ Velitel, tehdy byl tuším nadporučík, byl bývalý číšník z Bratislavy. Slováci ho znali, protože mu občas dávali diškréce, když tam šli na kafe.“

Jak jste to dokázal přežít?
„Drželo mě sokolství. Vždycky, když jsem byl v největším srabu a měl třeba hlad jak želva, že bych jedl dříví, tak jsem cvičil. Nedovolil jsem si necvičit. To byla jedna věc. A pak jsem pevně věřil a stále se živil tím, že jsem si říkal: kruci, vždyť já to musím přežít, já se musím dozvědět, jak tohle dopadne, vždyť to nemůže být na věčné časy, Hitler taky říkal tisíc let a také mu to nevyšlo. Diktatura, totalita, to přece nemůže být, proboha, to nikde v našem učení není, ani Tyršově, ani Masarykově …. totalita se nikdy nemůže udržet dlouho a tak dále. Veliká morální podpora byla v kamarádství. Nezapomeňte, že v tom padesátém prvním, když jsme přišli do Leopoldova, byli političtí vězni samí ministři, generálové, poslanci, kněží, biskupové, vysoká úroveň. Když jsme byli na Mírově, v izolaci, tedy my z toho našeho procesu, tak Hejda nám večer než jsme usnuli, vykládal o umění, o divadle, to byla nepřeberná zásoba myšlenek, Hejda totiž patřil mezi pátečníky, občas tam chodil, a Čapek o něm říkával: Jo, Hejda, to živý slovník. A Bedřich Hostička, ten si pro změnu pamatoval celé Tři mušketýry, takže než jsme usínali, tak nám některé kapitoly vykládal. Čili pochopíte, že v tom byla síla. Na to po čase přišli a tak mezi nás začali dávat lidi mravně narušené, zlodějíčky, vrahy a tak dále, ovšem výsledkem bylo, že jsme spíš předělávali my je, než oni nás. A když už o tomhle mluvím, tak bych chtěl uvést jednu vzpomínku: byli jsme na jedné dílně, kde pracovalo asi 300 odsouzených. Dělali jsme povřísla. A byli mezi námi jak faráři, tak i vrahouni a zlodějíčci. Velitel té dílny byl vrah. A bylo to někdy v roce 1953, nevím to už docela určitě. Vím jen, že to bylo 27. června. Když jsme ráno přišli do práce, tak ten vrah pokynem hlavy vykázal bachaře ven, postavil se do čela dílny a řekl: Chlapi, pozor, pět minut ticha za Miladu Horákovou. Milada Horáková se stala světicí i pro ty kriminálníky. Pamatuji se, když přišel prokurátor Vaš; toho tak seřezali, že ho odnesli do nemocnice v dece.
A ještě něco: já bych přál všem právníkům, aby každý z nich šel na dva roky do kriminálu, poněvadž kriminál je maturita, tam se člověk svlékne do naha, tam ať chce nebo nechce, musí projevit své lidství. Tam se také přesvědčí o tom, jaké tragédie může nadělat slepý paragraf.“

P.S. A ještě jedna zpráva z Rudého práva. Je strohá a varující:
Rozsudek nad velezrádci vykonán
PRAHA 27. června (ČTK)
Rozsudek státního soudu v Praze z 8. června t. r., potvrzený rozsudkem Nejvyššího soudu z 24. června t. r., jímž byli Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra odsouzeni pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, byl vykonán.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *