Seznam povídek:
Tři sportovní vyzvědači (povídka doktora Myslivce)
O nerovném páru (Povídka maséra Kulihrácha)
O nebožce sauně (Podívka plavčíka Laštovičky)
O pustém hradu Mordštýně (Povídka mistra sportu Jirky Slavíka)
O jedenáctce, která se nenarodila (Povídka spisovatele Valdemara)

Na šesti mužích, kteří se za letních večer§ pravidelně scházeli na břehu Berounky v místě zvaném Lavičky, nebylo nic nápadného, leda to, že si byli tak podobní a zároveň tak nepodobní. Všichni byli hubení bez nehezké vyzáblosti, všichni pěkně opálení, všichni nosili tepláky a bundy, jejichž původní barvu slunce vysálo až do jakési universální modrohnědé šedi.

Na první pohled se opravdu zdálo, že se liší jen výškou, a když se náhodou seřadili podle velikosti (úmyslně to nikdy neučinili - snad si mysleli, že by na ně byl směšný pohled), vypadali jako jednolité mužstvo odbíjenkářů, stojící na jakýchsi pomyslných šestičlenných stupních vítězů. Od největšího, doktora Myslivce, sestupovaly totiž jejich hlavy jako pravidelné schody až k nejmenšímu, jímž byl masér Lojza Hrášek, zvaný Kulihrách.

Měli však mnoho společného ještě v jiných směrech: Všichni zde trávili dovolenou v chatách, které si zde napůl vlastnoručně postavili, a všichni byli v nějakém vztahu ke sportu:

Doktor Myslivec byl sportovní lékař;

Ota Burda byl trenér;

Jiří Slavík byl mistr sportu a přeborník republiky ve sportovní chůzi;

Lojza Hrášek, zvaný Kulihrách byl sportovní masér;

Jaroslav Laštovička byl plavčík, tou dobou po operaci, a tudíž mimo službu;

Jan Valdemar byl spisovatel. který občas psal i sportovní povídky.

Zde však jejich podobnost končila, a když někdy po západu slunce usedli na terasu kantiny v Lavičkách, když je žárovka ostře ozářila a dala vyniknout rysům tvář, když se rozhovořili a rozohnili, sedělo zde pojednou šest různorodých postav, z nichž každá prožila své, věděla své a hlavně hájila své se zaujetím velmi vášnivým.

Tak tomu bylo i jednoho červencového večera, kdy šest kamarádů usedlo jako jindy na verandu nad řekou. Tři z nich - doktor Myslivec, trenér Burda a masér Kulihrách - si objednali sedmistupňové pivo, ostatní se spokojili limonádou. Tato skutečnost však nevedla k rýpání, k vtipům či rozepři o škodlivosti alkoholu, jak by se dalo očekávat, nýbrž k něčemu jinému.

Doktor Myslivec - příjemný, ducatý, poněkud olysalý muž s brýlemi v černém rámečku - se sklonil nad svou sklenicí a jal se sirkou lovit cosi živého, co muspadlo do piva. Mhoural přirom jako sova.

“Nechte toho, doktore, nemusíte přece všechno vypít sám,” poznamenal soucitně plavčík Laštovička. “Dejte taky tomu brundibárovi, či co to je.”

“Není to brundibár, nýbrž pěkný exemplář řádu Ephemerida,” řekl lékař profesorským tónem, “přesněji řečeno sameček druhu Palingenia virgo…”

“Herdek!” ujelo Laštovičkovi. “Vy jste, doktore, celkem lidový člověk, ale když spustíte, potřeboval by našinec tlumočníka.”

“Inu,” usmál se doktor Myslivec polichoceně; byl vskutku hrdý na svou latinu i na své rozsáhlé vědomosti z nejrůznějších vědních oborů. “Snad to není tak zlé, jde prostě a jednoduše o jepici dlouhochvostou. Ale s tím tlumočníkem jsme mi připomněl jednu zajímavou, bezmála špionážní přího…”

“Mně taky!” skočil mu do řeči trenér Burda, výbušný zavalitý člověk s obočím, které mu kreslilo nad nosem jedinou bojovnou vyzývavou čáru. “Mně taky! Jednou jsem přijel s hokejisty do Stockholmu…”

“Moment!” přerušil ho doktor Myslivec žárlivě. “Nezapomeňte, Burdo, svou řeč, abyste se mohl chopit slova, až domluvím!”

A nedbaje ani za mák rozkaceného pohledu trenérova, přikryl si sklenici novinami, usadil se pohodlněji v rozvrzené židli a počal vyprávět svou historku.

Mirko Pašek: Fakir z Benares,exotické povídky, vyšlo v říjnu 1944 jako 16. svazek Nakladatelství Mladých, K. Mašín na Kladně. Ilustrace a obálku nakreslil Otto Mizera. Typograficky upravil Josef Cipra. Písmem Garamond vytiskla knihtiskárna K. Mašín na Kladně.

Mirko Pašek: Loď Opanake, druhé vydání. Typografická úprava od Ant. Dvořáka. Obálku a vazbu navrhl Jos. Novák. Vytiskla tiskárna Fr. Riedla v Havlíčkově Brodě. V nákladu 4.400 výtisku vydal v roce 1947 Jiří Chvojka v Havlíčkově Brodě. Edice Střed svazek 2.

Přebal (II. vydání) -

Na palubě Opanake jsou cestující všech národů; spojuje je jenom společná cesta do Indie. Život na lodi má podivný vliv na skryté lidské povahy. Lidé se sejdou na jedné palubě, společně prožijí dva, tři týdny a rozejdou se, ale po celou plavbu podléhají působení toho, co lze nazvat “lodním jedem”. Jsou opojeni zvláštní bezstarostností, jež zbavuje všech pout morálky. Jsou příliš svobodní a zneužívají svobody. Loď pluje do dálek. Dotek horkých zemí, kudy pluje,  je jako hlt vína. Lidé pijí nenasytně svá štěstí a své tragedie, neboť čas prchá.

Z pestré společnosti cestujících poznáme několik zajímavých typů. Seznámíme se s dvojicí Dánů, zapřísáhlých starých mládenců, z nichž jednoho na lodi zasáhne Amorův šíp a zvrátí tak jeho dosavadní spokojený život. Užasneme nad vynalézavostí roztomilé Francouzsky, která rozdává lásku za peníze a své bohaté ctitele hledá na přepychových transoceánských lodích. S účastí budeme provázet Čecha Pavla Kína, jedoucího do Indie na studie, který pozná Indii už na lodi v podobě krásné Indky. Svými nepředvídatelnými rozmary nás udiví temperamentní manželka suchého a smrtelně vážného anglického vědce a zasměje se staré Angličance, která zapomněla, že od poslední cesty do Indie zestárla o dvacet let. Loď Opanake je první český román o lodi, o životě n a lod. Zachycuje ono divné kouzlo, jež leží v ovzduší lodi jako opojná vůně, smíšená s vůní exotických přístavů. Životnost románu a jeho barevné a citové bohatství nám vysvětlují´, proč je Mirko Pašek u českých čtenářů tolik oblíben.

Mirko Pašek: Vracím se z Babylonu. Román. Typografickou úpravu navrhl Oldřich Menhart. Gramondem písma New vytiskly Č. A. T. Českomoravské akciové tiskařské a vydavatelské podniky v Praze. Obálka a vazba provedena podle návrhu Officiny Pragensis. Mapy kreslila H. Melicharová. Pro členy Evropského literárního klubu vydal ELK, a. s., v Praze roku 1941

Přebal knihy:

Román o podivném dobrodružství na Východě, balada o nádheře a hrůze Velké irácké pouště a slabém člověku, který v ní hledá klid a svou vysněnou zemi štěstí. V pouštích, které se dnes rozkládají na místě biblického ráje, v prastaré kolébce lidstva nad Eufratem a Tigridem, žije málo lidí. Ale všichni jsou znamenaní a všichni jsou tvrdí a silní. Neboť tam, kde se v mystickém tichu rozpadají trosky Babylonu, kde z mrtvého písku vyrůstají svatá města šiitů, pokrytá zlatem, kde se v jasných dnech i nocích zjevují vidiny – v oné fantastické, nemilosrdné zemi obstojí jen praví muži. Co tam však prožije měkký, citlivý snílek, který i doma ztroskotal? Velká otázka. Snad zahyne uprostřed písečných přesypů, které se sesouvají a znějí jako vzdálený tón varhan. Anebo zapomene na vlast i matku a zůstane navždy vězněm přeludů. A snad získá v poušti sílu a uprchne a půjde napříč světem až tam, kde najde živý, lidský ráj. Avšak věčně ponese v sobě stopy nevšedních dějů, stopy Babylonu, v němž žil a spatřil zázraky a užasl nad tím, co nechápal. To je asi v krátkém nástinu obsah této knihy, obsah křehký, který si žádá citlivou ruku a citlivou duši. Ale obsah nevšední a zajímavý.

Poznámka na závěr knihy:
MIRKO PAŠEK (narozen 21. VI. 1910 v Praze) vystudoval obchodní akademii v Praze a poté, v letech1930 – 1938, procestoval Orient, hledaje to, o čem četl v sentimentálních knížkách Lotiho: barvitý, romantický svět a lidi, kteří jsou jiní než v Evropě, kteří se jinak oblékají, jinak žijí a myslí.
Zprvu navštívil Alžírsko a nejsevernější okraje Sahary. Roku 1932 podnikl cestu letadlem z Evropy do Maroka. Tehdy, v době bojů o Vysoký Atlas, podařilo se mu proniknout napříč tímto pohořím až do předních linií cizineckých legie. Vzácné snímky „kaseb“ – hradů feudálních berberských šejků Vysokého Atlasu, které přivezl do vlasti, vzbudily zájem veřejnosti a podnítili ho, aby vylíčil příběhy a zážitky své dobrodružné cesty v sérii ilustrovaných reportáží, jež vyšly v řadě deníků a týdeníků. Roku 1933 odjel znovu z Evropy a procestoval Syrii, Palestinu, Egypt a Irak. Ve společnosti tří šíitských Peršanů dostal se v jižním Iraku až do nepřístupných svatých měst šiitů, nejfanatičtější sekty islamu: do Kerbely k hrobu Husseinovu a do Nedžefu k hrobu Aliho, zetě a nástupce Prorokova. Opět přinesl do vlasti unikátní snímky a své dojmy zpracoval v četných novinářských článcích. Z této cesty je čerpán námět románu „Vracím se z Babylonu“.
Rok poté prošel a projel na koni divokým vnitrozemím Korsiky. V letech 1935 – 36 podnikl cestu do Indie a na Ceylon. Poznal severní i jižní indické provincie, fotografoval spalování mrtvých ve svatém indickém městě Benares, stínání obětí před oltářem bohyně Kali v Kalighatu u Kalkuty, východ slunce nad nejvyššími vrcholky světa v Himalajích. Zúčastnil se mystické slavnosti tisíce světel „Karithikay“ v madurské pagodě, v cejlonské džungli vystoupil na vrchol nejvyšší „dagoby“ – umělé hory v mrtvém městě Anuradhapuře, na pobřeží Ceylonu žil se singhalskými rybáři a lovil s nimi na jejich křehkých pirogách s vahadly. Z Colomba se vrátil lodí do Evropy. Z dojmů této cesty vznikl jeho první román „Loď Opanake“, v němž vylíčil život na zaoceánské lodi, plující z Evropy do Indie. Roku 1938 odletěl t Říma do Libye, poznal tripolské oasy a kraj Velkých Šotů v jižním Tunisku, v Syrtském zálivu objevil zapomenutý, kouzelný ostrov Džerbu, kde dodnes žijí lidé antiky. Opojné ovzduší jihotuniských osad a Džerby tvoří rámec jeho příštího románu „Jezero plameňáků“. Kromě toho procestoval téměř celou Evropu, obzvláště Středozemí.
Tyto cesty, počaté z mladické touhy po romantice a dobrodružství, přivedly Mirko Paška k velkému poznání, které se snaží vyjádřit ve všech svých knihách a článcích:
Není většího dobrodružství, než dobrodružství citu – vzrušení, jež člověk prožívá, když spatří krásy velikého a dalekého světa. A každá země i každé město i každá poušť má svou vlastní krásu, svou vlastní povahu a duši, tak jako ji mají všechny živé bytosti.

Narodil se 21.6.1910 v Praze
Zemřel 6.2.2002

Mirko Pašek, vlastním jménem Vladimír Pašek, je autorem románů z exotického a sportovního prostředí, próz pro dospělé a pro mládež, filmových povídek a scénářů.

Mirko Pašek maturoval na Českoslovanské obchodní akademii v Praze. Poté byl až do roku 1945 úředníkem Městské spořitelny pražské. Od 30. let hodně cestoval

Po osvobození působil Mirko Pašek jako dramaturg ve filmovém odboru ministerstva informací. V letech 1945 - 50 by zaměstnán u Československého státního filmu jako tvůrčí pracovník. Od roku 1950 se stal spisovatelem z povolání.

Již od roku 1931 přispíval Mirko Pašek svými reportážemi a povídkami do různých časopisů. V letech 1947 - 48 redigoval časopis Panorama. Psal i pod pseudonymy Martin Los a Vladimír Bezchleba.
Dílo Mirko Paška:

Poznatky z četných cest do jižní Evropy, severní Afriky, Indie, na Cejlon či do USA využil Mirko Pašek v povídkách a románech s exotickými náměty. Zpočátku se soustřeďoval na erotiku a přírodu v exotickém prostředí. Od počátku 50. let si však začal všímat i života lidí, především domorodců.

Lovci perel - 1951, román
Ebenová karavana - 1959, román pro mládež

Bělochy vidí autor nyní jako vykořisťovatele domorodců nebo jako oběti kolonialistické mašinerie.
Karneval v Maroku - 1960, román

Novou tematickou oblast našel Pašek ve sportovním prostředí, které vyžaduje a podporuje solidárnost a odpovědnost vůči kolektivu:

Start a cíl - 1955
Tři sportovní vyzvědači - 1958, prózy

Od 60. let vytvářel autor ze svých próz tzv. “perlové romány”:
Sto dvacet krásek - román z roku 1967
Ostrov krásy
- 1977

Později vznikl tzv. “oklahomský cyklus”, v jehož dílech Pašek líčí obsazování indiánských území bílými přistěhovalci:

Muž pro Oklahomu - 1972, román pro mládež
Ztracená prérie - 1975, román pro mládež
Děvče pro Oklahomu - 1980, rovněž román pro mládež

Další díla:

Romány:
Loď Opanake - 1940
Vracím se z Babylónu - 1941
Jezero plameňáků - 1941, přepracováno 1971
Fakír z Benares - 1944, prózy
Adamův most - 1946
Poprask - 1948
Vranka - 1949, pod pseudonymem Vladimír Bezchleba
Stoprocentní záhada - 1950, pseud. Martin Los
Veselé příběhy vojína Kulihrácha - 1956, prózy

Romány pro mládež:
Dobrodružství na Bezejmenné řece - 1957
Modrý leopard - 1961
Ostrov tisíce drahokamů - 1964
Hlubina pěti zázraků - 1964
Země za obzorem - 1966
Nesmrtelný kovboj - 1966

Z překladů:
R. Graves: Zlaté rouno

Provedená hra :
Aramejská brána
Autor: Marie Baboráková

Poslední host této knížky je spisovatel Mirko Pašek, ke kterému mám specifický vztah. Před více než dvaceti lety jsem si vzal jeho dceru Zuzanku za ženu. To mi samozřejmě umožnilo se s Mirko Paškem, autorem dobrodružných románů (což je jeden z nejtěžších žánrů) stýkat poměrně často. Když jsem pro jeden časopis sepisoval cyklus vzpomínek na dětství, nabídl jsem toto téma i Mirko Paškovi. Ochotně vyprávěl a navrch přidal jeden ze svých nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ale jedno po druhém. Všechno stejně začíná tak, že se narodí a stane se dítětem. Mirko Pašek byl dítětem už za první světové války, neboť se narodil nedlouho před jejím začátkem.
“Za mého dětství existovala organizace České srdce, která zprostředkovávala pobyt městských dětí na venkově; pochopitelně bezplatný. U této organizace se hlásily venkovské rodiny, které nějaké dítě chtěly u sebe za těchto podmínek ubytovat. Měl jsem štěstí, neboť jsem se dostal do Živonína, do rodiny sedláka Hypše. Velmi rád lovil zajíce a koroptve. Chodil jsem za ním a sbíral prázdné hilzny (papírové nábojnice). Místo broky jsem je pak plnil kamínky, narafičil je tak, aby vypadaly jako nové a pak je položil na cestu a číhal, až si je někdo vezme.
Pan Hypša neměl děti. Jenom schovanku, které bylo tak sedm osm let… jako mně. Jelikož na statku neměli dost lůžek, nutili nás, abychom spali spolu na jedné posteli.”
Odbočme a otevřeme knížku Mirko Paška STO DVACET KRÁSEK, kde se můžeme dočíst:
Chlapec držel v levé ruce krajíc chleba se sýrem a zapomínal ukusovat, protože se stále díval do své krabičky.¨
“Tebe to nějak baví,” řekl Vilda brnkaje na stůl.
“Moc ne,” řekl chlapec. “Ale jestli tam všechny kuličky dostanu, budu mít dneska štěstí. Kdežto jestli je tam nedostanu, budu mít smůlu a budu muset spát s Marií.”
“Nekecej,” zasmál se šofér.
“Nekecám. Já spím stokrát radši na zemi, protože Marie kopá a vždycky mě zatlačí až ke zdi.”
“To je tvá sestra?” zeptal se Vilda.
“Kdepak,” řekl chlapec. “Marie je ničí. Marie nikoho neměla, tak si ji naši vzali. A teď kopá. Já vždycky dám mezi ní a sebe polštář, ale moc to nepomáhá. Stokrát radši spím na zemi. Ale máma říká, že dostanu revma.”
Tolik ukázka na důkaz toho, jak realita s vstupuje do literatury. Pokračujme ale ve vyprávění.
“Také jsem pásl husy. Vyhnal jsem je na strniště, kde už páslo několik dalších kluků. Každý měl deset patnáct husí. Husy se samozřejmě všelijak pomíchaly, ale každý měl ty své - naštěstí - nějak označené.
Na statku žil na vejminku dědeček. Rád pil pivo a já mu musel běhat do tři čtvrti hodiny vzdáleného Řepína pro lahvové. Když dědeček začal naléhavě volat po pivu, hned jsem se schoval do koruny třešně. Ale nic mi to nepomohlo, nakonec jsem musel stejně běžet.
Ovšem nežil jsem jenom na venkově. Vyrostl jsem v Praze na Novém Městě a s kluky jsem si hrával na prostranství za kostelem sv. Štěpána. Říkalo se tam na “krchůvku”. My jsme si to přejmenovali na “krkák”. Z té doby se pamatuji také na éteristu, což byl člověk, jenž údajně pil éter. Pobuda, otrhaný až běda, ze kterého se nějaký podivný smrad táhl na sto honů. Také se pamatuji na drogistu pana Dudu ze Žitné ulice, který měl za výkladem jakési podivné otáčecí zařízení, na jehož jednom konci byl velký šváb a na druhém velká štěnice. A slogan: “Duda - éter - štěnice.” Tenhle podnikavý pán také dával klukům papírové čepice s nápisem: “Duda - éter na štěnice” a pod tím ještě “Kupuji vše starodávné.” V čepicích jsme běhali po Praze a dělali tak panu Dudovi reklamu.
Hrávali jsme si na lupiče, čemuž jsme říkali na raubrtí. A taky na Indiána a na Tři krále. Do kořenáče jsme dali dřevěné uhlí, kadilo, houpali s tím na kousku provázku a zpívali: “My tři kráááále jdééééme k vááám…”
Rodiče zastávali názor, že kdo se nechce ve světě ztratit, musí hrát na housle. Jelikož jsem tento nástroj odmítal, cvičíval jsem zpravidla jako za trest.
Z poutí se pamatuji na skořápkáře. Měl tři skořápky od vlašských ořechů. Pod jednou schoval kuličku a pak obrovskou rychlostí skořápky přemisťoval z místa na místo. Pak přítomní sázeli, kde kulička je. Kdo neuhádl, prohrál vklad. Kdo uhodl, vyhrál dvojnásobek toho, co vsadil.”
A teď onen slíbený nejpodivuhodnější příběh Mirko Paška, který bychom mohli nazvat
HLEDÁNÍ SAMARY

Na světě se rodí podivné příběhy, nad nimiž někdy žasneme a jindy zaslzíme a ještě jindy moudře pokýváme hlavou. Nechci tvrdit, že příběh, který hodlám vyprávět, je právě z nich, že je ohromující anebo dojemný anebo propastný jako lidská duše. Ne, jde o pošetilou historii pošetilé honby za něčím dávno zapomenutým, za tělem obrazu, za stínem, který kdesi žije… Nasmál jsem se té historii již dosti v myšlenkách - proč bych ji tedy jednou nevyslovil nahlas? Mám se stydět za to, že je bláhová a že právě já v ní hraji hlavní úlohu? Ne! I bláhovosti vedou někdy k velkým objevům.
Kdysi jsem našel v Káhiře malou knížku. Ležela na stolku v hotelové hale na kupě jiných cestovních brožur, měla otrhané rohy a nesla anglický nápis “Blízký Východ”. A byla plná popisů cest po egyptě, Palestině, Sýrii, Iráku i zemi, která se dnes nazývá Írán, byla plná obrázků, svůdností i krasořečí, jenomže to nejkrásnější nevysvětlovala. To nejkrásnější se skvělo na její přední desce, přímo nad titulem. Byl to snímek města fotografovaný z letadla: koldokola pláň jakoby rozrytá křivolakými stíny… uprostřed město sevřené oválnou hradbou a převýšené kupolí, která se jistě leskla jako bronz… stranou města trosky velikého chrámu a po jejich boku věž vinutá jedním dechem od základů k vrcholu, k hrotu, ke špičatému konci.
Tehdy v Káhiře jsem hleděl na onen snímek dlouhé minuty a pak mne přemohla zvědavost a listoval jsem v knížce hledaje zemi, v níž leží to město, ale nenašel jsem nic, ani zmínku, ani stín vysvětlení. A tu ve mně vzrostlo rozčilení a ještě jiný pocit, jemuž dodneška dobře nerozumím.
Ale snad není ojedinělý. Snad jej mnozí znají, snad mnozí prožili tu divnou touhu, ten pocit jistoty, že toto je nejkrásnější cíl, střed, k němuž tíhne smysl života, že toto není obraz, ale představa, kterou někdo cizí uzmul jejich myšlenkám, ale která je jejich a kterou milují. Ano! Jistě již mnozí prožili toto omámení, vždyť mnozí již zbožňovali obraz a hledali ženu, která stála modelem.
Ovšem neznámou ženu lze milovat a hledat ji z lásky k její tváři. Ale zde nebylo ženy, nýbrž jen divná věž v neznámém městě uprostřed neznámé pouště! Jaká pošetilost zahledět se do něho a zatoužit po něm, po bezejmenném, ztraceném městě a chtít je spatřit živoucí. A přece se to stalo a ona touha mě přepadla a byla prudká jako stesk. Šel jsem proto k vrátnému hotelu, ukázal mu obrázek a ptal se ho na jméno města. Ale on je neznal, nikdy je nespatřil, nevěděl - a ten vrátný přece věděl všechno. Tehdy jsem strčil potají knížku do kapsy, vzal jsem si ji a pak jsem ji ukazoval ve všech cestovních kancelářích a vyptával se. Ale nikdo neznal tu divnou věž poblíže lesklé kupole, nikdo neznal ono město, nikdo nic nevěděl. Marné hledání.
Brzy nato jsem odjel do vlasti, ovšemže se svým městem v kapse a doma jsem znovu pátral v knihách, ilustrovaných časopisech, ale nic jsem nenašel. A přece to město žilo někde na blízkém Východě, ano, žilo, fotografie dávala jistotu, ten obraz, jejž kdosi spatřil z paluby letadla. Kde? Marné dohadování. -
Vše v člověku časem zaniká, jen snad zvědavost a touha časem sílí. V roce 1933 jsem jel znovu na východ. Praha - Atény, dlouhá unavující cesta vlakem. Atény - Bejrút, čtyři dny na špinavé lodi. Ale na té lodi pluli lidé, kteří znali Orient. Znali všechno, všechno - jen moje město s divnou věží ne. - V Bejrútu spadalo pobřeží k moři příkře jako zeď. Za ním se prostírala deska Asie vroubená libanonskými vrchy, za nimi ležel damašek uprostřed zelené pláně, za Damaškem počínala poušť. Projel jsem Libanonem se snímkem v kapse. Ptal jsem se kdekoho. Zbůhdarma. Zůstal jsem v Damašku a hledal znalce pouští. Našel jsem ho; bohužel nepoznal můj cíl. Projel jsem pouští až do Bagdádu.
Věru, byly to bláznivé dny bludné honby. Ale stojí za vzpomínání. Ubíhaly v nepořádku, v překvapeních, a snad právě proto byly tak nádherné. “Mistr Franc”, český pianista v bagdádském hotelu Great Eastern, hrával zvečera na terase nad proudem Tigridu. Ani on ovšem neznal mé začarované město, třebaže žil na blízkém Východě již dvě desítky let. A neznal je ani nikdo jiný - až se zdálo, že i zde bude pátrání zbytečné a že budu muset bloudit ještě dál. A dny v Iráku letěly jeden za druhým a všechny byly jasné. Bagdád žil, mručel jako zvíře, holubi létali nad kopulemi z emailu, kulaté čluny z rákosu pluly po řece. Pontonový most královny Maud duněl pod nárazy nesčetných kroků jako bubny. Bubny Asie! Když někdy, ve vedru a v poledne na chvíli utichly, bylo slyšet sykot biblické řeky, valící se ve svém korytu z hlíny. A pak přišel úžasný pocit, že to není hlas vody, nýbrž hlas pouště, která se kolkolem svírá… Tehdy se rodila touha pít alkohol, že se tělo vznáší nad pouštěmi nad jednou podivuhodnou věží v jednom ztraceném městě…
A pak se to stalo: Před večeří přišel mezi nás drobný domorodec. Vrátili jsme se právě s Francem z vyjížďky do Ktesifonu, my dva osamělí bagdádští Češi, a kdosi ho přivedl k našemu stolku na terase v Great Eastern. Nevím už proč a nač. Najednou seděl s námi. “Hassan Saffar od společnosti Nairn,” představil se. Potřásl jsem mu rukou a pak jsem mechanicky vytáhl z kapsy obrázek, již jen tak ze zvyku, bez vzrušení, bez očekávání, bez naděje. A Hassan Saffar se usmál. Ukázal na město. Samara,” řekl. - Ukázal na věž: “Maluja.”
Haha! To jméno znělo slovansky a musel jsem se nedůvěřivě smát: “Maluja! Maluja! Kde to je?” - “Na cestě do Mosulu. Tam.” Hassan mávl rukou někam k řece. - “Jak daleko?” - “Blízko. Jeden, dva dny autem.” A já jsem musel křičet v bláznivém, šťastném smíchu:
“Tak zítra jedeme!” -
Jeli jsme. Hned za Bagdádem se prostírala poušť, tvrdá jako kámen. Jeli jsme jejím středem na sever. Cesta se ztrácela v rýhách, vyrytých do útrob země. Jako rty byla rozpukaná ta poušť, jako rty v horečce. Jako v horečce letěl horký den. Okrově zbarvený prach padal do očí a na tváře. Obzor byl jak z opálu, měnivý, barva za barvou v něm mihotala. Pak se objevil most. Stál sám uprostřed pouště, bez vody, bez proudu, který by pod ním tekl. Tak osaměle tam stál, tak zbytečně… tak jako stařec, který brzy zemře, protože již vykonal svoje dílo. A my jsme jeli dále k Samaře, a já jsem se smál, protože už brzy se obraz stane tělem a já snad vystoupím na Maluju, na tu neobjevitelnou věž, kterou jsem přece jen objevil, a právě ve chvíli, kdy už jsem přestal doufat. Smál jsem se jako ten, kdo po letech dosáhl nesmírně vzdáleného cíle. Dvě ženy Hassana Saffara seděly přede mnou a mlčely, celé zahalené v černém, dva černé přízraky bez tváře.
A pak se nám zjevila řeka. Tekla v hluboké kotlině. Byl to Tigris, ale zde tekl jinak než v Bagdádu - vůbec všechno bylo jiné. Jako kdybychom byli sestoupili do jádra toho, co minulo a co je zapomenuté.
Na břehu čekal převozník. Když jsme usedli na jeho dřevěném plavidle, vstoupil na lano napjaté nad řekou a šel po něm tlače před sebou svůj prám. Na druhém břehu čekali lidé z jiného světa a měli zelené turbany potomků prorokových a dlouhé hedvábné pláště. Kráčeli jsme do svahu. Půda pálila jako rošt. Při každém kroku se z ní drobil horký písek. Dvě ženy Hassana Saffara nyní hovořily pod svými závoji, ale nebylo slyšet slova, nýbrž jen nesrozumitelné šeptání. Vystoupili jsme na ten nekonečný břeh. Spatřili jsme obrovské zkamenělé moře. A v něm moje město. A za ním mou věž.
Konečně. -
Často jsem si představoval, co učiním, až budu u tohoto cíle. Myslel jsem si, že vykřiknu k nebi toto jediné slovo: “Konečně! Konečně!” Anebo, že budu tiše stát a jenom v duchu říkat: “A přece! Přece jsem tě našel.” - Nic z toho jsem neučinil. Smál jsem se tak bláhově jako již často během oné směšné honby za stínem.
A šel jsem k městu přímo, téměř úprkem. Nad jeho zdmi se leskla kupole a nebyla z bronzu, nýbrž z ryzího zlata jako tak mnohé kopule šíitských mešit v Iráku, které jsem už dříve spatřil, ty v Kazimein, v Nadžáfu, v Karbale. Ale město pod ní jako by ani nežilo, či jako by se během věků seschlo z obrovských rozměrů na drobnou hmotu a žilo dnes jen svým nejvnitřnějším zrnem: všude vůkol práchnivěly trosky a město v jejich středu bylo nepatrné.
Tehdy jsem již věděl, že Samara bývala metropolí této země - Mezopotámie - v době před Harun-al-Rašidem. Když se později panovníci přestěhovali do Bagdádu, upadla Samara a počala odumírat. A dodnes umírá a jen jediné ji drží při životě: posvátná mešita, poutní místo šíitů, nad níž se leskne zlatá kopule.
Šel jsem napříč městem. Bylo vedro jako v nejhlubším pekle. Za městem ležel pruh pouště a zdálo se mi, že puká před mýma očima. Ve vedru trčela věž, spirála z kamene, taková spirála, jaká vznikne, když svineme řemen a vytlačíme jeho střed do výše. Šel jsem k ní ve stínu ruin velkého chrámu. Slunce bičovalo. Teď už jsem jen klopýtal jako ve snách. Ano, ve snách! Což toto nebyl dlouhý, těžce vybojovaný sen?
Vystoupil jsem po spirále, jež se vine kolem Maluje až k hrotu. A obraz, pro který jsem křížem krážem bloudil po světě, ležel pode mnou. Skládal se z obzoru, pouště a města. Obzor tvořil kruh, poušť tvořila vypuklina jako štít, na jejím vrcholu stála Maluja a na vrcholu Maluje já. V té chvíli jsem si připadal nesmírně veliký a nakonec jsem vykřikl: “A přece jsem tě objevil a dostal! A přece tě mám!” A bylo mi do jásotu a vzal jsem fotografii, tu z Káhiry, která mne zavedla až sem, a roztrhal jsem ji na kousíčky. Již jsem ji nepotřeboval. V té chvíli jsem byl nadšený jako dítě a už jsem hledal po kapsách nůž, abych poprvé v životě vyryl do starého zdiva své iniciálky…
Ale tu se něco pohnulo kolem mne. Anebo ve mně, nevím, ale nechal jsem nůž nožem a musel jsem usednout na vrcholu své věže, protože mě přemohla hrůza, že se zřítím… protože se mi zdálo, že svět se propadá, že náhle není vypouklý jako štít, ale vyhloubený jako mísa, že hrany obzoru rostou do výše kolem mne, kolem člověka, který se propadl do hloubky a je tak osamělý, křehký, maličký. “Hle… Hle!” To slovo bylo vše, nač jsem se zmohl ve své úzkosti. Rty se mi třásly.
Vtom skončilo hroucení prostoru a poušť byla opět nehybná.
Strašná poušť Irák. Jizvy, klikaté a ostré jako stopy drápů ji brázdily křížíce se v obrazec pavučiny. Kdesi v té poušti a v dálce trčel starý most, pod nímž vyschla řeka tak jako život vysychá v těle smutného starce. Kdesi ještě mnohem dále, hlučel jiný svět. Ale zde umírala Samara, obklopená oválem hradeb a nesmírným polem zřícenin. Zlatá střecha dómu nad ní bleskotala. A vnucovala se myšlenka, že je to veliká koule zlata, jež se bez hlesnutí valí…
A tehdy se někdo zvysoka, jásavě zasmál. Byly to děti, které si hrály u paty Maluje ve zbořeništi chrámu - a pojednou bylo vše jasnější, jako kdyby město přestalo umírat, jako kdyby poušť ztratila svůj děs. Pojednou byly jen dálky. Klid a velkolepost: Nastal okamžik krásy, ten rozlehlý a šťastný okamžik, v němž jsme dosáhli jednoho cíle a v němž dosud myslíme na další cíl. -
Tak skončilo hledání Samary - chvilenkou štěstí. A mne se opravdu zdá, že celý tento příběh za ztracenou věží a městem zní téměř jako příběh honby za štěstím.
I štěstí je vzdálené a málokdo je zná. I štěstí se skrývá až na konci dlouhé bludné pouti. I k němu vede někdy čirá bláhovost.
Tak skončila pravdivá historka, kterou jsem kdysi považoval za jednu z nejlepších, ale kterou bych dnes asi napsal docela jinak, střízlivěji, úsporněji, ne tak nadneseně. Člověk se prostě léty mění, vyvíjí, a nejen člověk. Celý svět se od té doby změnil. Bagdád je dnes významné, hlučné velkoměsto, na Tigridu už neplují starodávné rákosové čluny, které se prý nezměnily od biblických časů, ale nepřečkaly rok 1950. Ani obě primitivní pontonové lávky tam už dávno nejsou a neduní… a vsadil bych se, že dnešní převozník v Samaře má motorový člun; je-li tam ovšem ještě přívoz a ne moderní most. Samara už asi neskomírá, nicméně zlatá kopule šíitské mešity tam dozajista stále ještě září v slunci a poblíže jistě stojí moje osudová věž Maluja.
Dlouho hledaná a ještě déle zapomenutá. Desítky let jsem na ni ani nevzdechl, až do roku 1973. Tehdy jsem jel autem z Karlových Varů do Mariánských Lázní a bezprostředně za Bečovem jsem odbočil vpravo na okresní silnici směr Nová Ves - Prameny, kterou jsem doposud neznal. Občas si tak zpříjemňuji a zpestřuji cestu, obzvláště když mám před sebou kolonu čadících vozů, které v zatáčkách nelze předjet. Někdy se taková zajížďka vyplatí, a nejen kvůli čistému vzduchu. Tehdy se mi vyplatila dvojnásob.
Jak jsem stoupal serpentinami stále výš a výš, otevíral se vůkol český kraj jako nesmírná obrázková kniha. Bylo to velice krásné. Tak krásné až člověk zatoužil nesedět za volantem, ale jít pěšky, anebo ještě líp být v sedle a prohánět se po zvlněných loukách jako v chlapeckých snech. A snad jsem se opravdu trochu zasnil… snad se mi vskutku na okamžik zdálo, že jsem opět takový, jaký jsem býval, tak impulsivní, plný romantických tužeb - například té najít v Asii podivnou věž a zlatý chrám.
A hle, ta věž náhle vystoupila přede mnou nad obzor.
Zázrak? Přelud? Selhání smyslů unavených příliš dlouhou cestou?
Zastavil jsem. Vystoupil jsem a proběhl se kolem vozu, jak se řidičům doporučuje, když si nejsou jisti sami sebou. Obrátil jsem se směrem k přeludu. Maluja tam dosud stála.
Nebyla to iluze, nýbrž skutečnost.
Opět jsem vyjel. A Maluje přede mnou rostla a blížila se, a byla to do všech podrobností ona, klasicky jednoduchá nádherná spirála z cihel, vinoucí se k obloze. Ale stále zůstávala nedostupná, neboť strměla stranou od silnice, poněkud vpravo, a nevedla k ní ani polní cesta, ba ani mez, po níž bych se mohl pěšky vydat. Nezbylo tedy než jet dál až k první trochu sjízdné odbočce do prava, a ještě jednou odbočit. Nakonec jsem se dostal do obce jménem Krásno, kde jsem cestičku k věži našel.
Tak jsem se podruhé v životě probojoval k Maluje. Ukázalo se, že je o něco nižší než ta Samarská, a nikoli z cihel, nýbrž z balvanů. A že vypadá velmi staře.
Kdo ji zde postavil? Kdy? Podle jakého vzoru?
Nemám tušení. Vím jen, že na mapě je označena jako rozhledna a že bych se k ní dostal snáze, kdybych před Bečovem odbočil na Sokolov. Vím také, že z jejího vrcholu je půvabný rozhled, ryze český - žádná poušť, ale zalesněné kopce; žádná mešita, ale na severu komíny Horního Slavkova; žádné ruiny, ale zoraná pole.
A posléze vím to nejdůležitější:
Dlouho jsem hledal v dálkách to, co jsem měl po celou dobu na dosah ruky. Za humny. Doma.
Tím skončilo druhé dějství mého nejpodivuhodnějšího dobrodružství.
Někdo snad namítne, že ze všech příhod, které mne v životě musely potkat, vyprávím právě tu nejméně vzrušující. Omyl. pro mne bylo a jest objevení Maluje to nejpřekvapivější, nejpozoruhodnější, co se mi kdy přihodilo. Nadlouho mně dalo látky k přemýšlení.
Ve světle této zkušenosti opravuji proto poslední řádky přes padesát let starého textu, jež zněly:
“I štěstí je vzdálené… I štěstí se skrývá až na konci dlouhé, bludné pouti.”
Není to pravda. Štěstí je všudypřítomné. Je ovšem třeba vědět, kde je hledat.

1. Adamův most; Praha: Družstevní práce, 1946

2. Caravana de abanos; În romîneşte de Adrian Rogoz şi Traian Ionescu- NişcovBucureşti : Edit. Tineretului, 1964

3. Děvče pro Oklahomu; il. Jaromír Vraštil ; obálka a grafická úprava Zoe Bláhová, Praha: Albatros, 1986

4. Děvče pro Oklahomu; il. Jaromír Vraštil; Praha :Albatros, 1980

5. Dobrodružství na bezejmenné řece; il. Josef Paukert, Praha: MF, 1957

6. Ebenová karavana; Il. Vlastimil Hofman Praha: SNDK, 1967

7. Ebenová karavana; Il. Vlastimil Hofman Praha: SNDK, 1962

8. Ebenová karavana; Z čes. orig. prel. Elena Rapošová a Gabriel Rapoš ; Il. Dagmar Kočišová, Bratislava: Mladé letá, 1961

9. Ebenová karavana; Il. Vlastimil Hofman Praha: SNDK, 1959

10. Az ébenszínü karaván; A cseh eredeti címe: Ebenová karavana Fordította Czagány Iván ; Illusztrálta Dagmar Kočišová Bratislava: Tatran, 1966

11. Fakir z Benares: exotické povídky; [ilustrace a obálku nakreslil Otto Mizera] Na Kladně: Nakladatelství Mladých, 1944

12. Goluboj “leopard”; Ilustr. Grakovoj ; Ris. I. Berezovskogo, Moskva: Detskaja lit., 1965

13. Gyöngyhalászok; fordította Soós István, Bratislava : Slov. vydav. krásnej lit., 1959

14. Gyöngyhalászok; [fordította Soós István ; illusztrációk Radomír Kolář munkája]]Bratislava : Szlovákiai szépirodalmi könyvkiadó, 1958

15. A halhatatlan cowboy; A cseh eredeti címe: Nesmrtelný kovboj fordította Czagány Iván, Bratislava: Tatran, Magyar Üzem, 1967

16. Hľadači perál; Prel. Ján Mikuláš ; Ilustr. Ján Hladík, Bratislava: Smena, 1956

17. Hlubina pěti zázraků: Detektivní dobrodružství; Il. Jaroslav Lukavský, Praha: Mladá fronta, 1964

18. Das hundertprozentige Rätsel: Kriminalroman ; Ins Deutsche übertragen von Bruno Liehm, Berlin: Neue Berlin, 1965

19. Chata Vranka: humoristický román, (pseud.) Vladimír Bezchleba ; Praha: Práce, [1949]

20. Jezero plameňáků; Il. Jitka Vrbová, Praha: Melantrich, 1971

21. Jezero plameňáků; Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1948

22. Jezero plameňáků; Praha: Fr. Borový, 1941

23. Karnaval u Marokko; [do ukr.] Dmytra Andruchova ; Illjustraciji H.S. Kovpanenka, Kyjiv: Molod’, 1976

24. Karneval v Maroku; il. Zdeněk Majzner, Praha: Československý spisovatel, 1985

25. Karneval v Maroku; il. Zdeněk Majzner, Praha: Československý spisovatel, 1979

26. Karneval v Maroku; Il. Jaroslav Kadlec, Praha: Mladá fronta, 1965

27. Karneval v Maroku; Il. Jaroslav Kadlec, Praha: Mladá fronta, 1960

28. Kék leopárd; A cseh nyelvü eredeti címe: Modrý leopard fordította Gyürkö Kázmér, Bratislava: Slov. vydav. krásnej lit., 1963

29. Land hinter dem Horizont;Ins Deutsche übertragen von Elizabeth Borchardt; Illustr. Werner Ruhner, Berlin: Neues Leben, 1975

30. Loď Opanake; Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1947

31. Loď Opanake; V Praze: Družstevní práce, 1940

32. Lovci perel; Il. Josef Novák, Praha: Albatros, 1969

33. Lovci perel; Il. Josef Novák, Praha: SNDK, 1964

34. Lovci perel; Il. F.J. Müller, Praha: Mladá fronta, 1958

35. Lovci perel; Il. Jan Hladík, Praha: Mladá fronta, 1956

36. Lovci perel; Il. navrhl Jan Javorský ,Praha: Práce, 1951

37. Lovcy žemčuga; Perevod s češskogo Lovci perel [do ruš.] V.S. Kobalevskogo ; Chudožnik: M.P. Kljačko Moskva: Geografgiz, 1957

38. Marokkói karnevál: Regény, A csech nylvü eredeti címe Karneval v Maroku fordította Zólyomi Antal, Bratislava: Slov. vydav. krásnej lit., 1962

39. Mé nejpodivuhodnější dobrodružství; V Praze: Albatros, 1980

40. Modrý leopard; Il. Zdeněk Filip, Praha: Albatros, 1974

41. Modrý leopard; ilustroval Emil Cimbura, Praha: SNDK, 1961

42. Muž pre Oklahomu; z čes. orig. prel. Peter Čačko; ilustr. Teodor Schnitzer; Bratislava: Mladé letá, 1984

43. Muž pro Oklahomu; ilustr. Radomír Kolář; mapku nakreslil Jaromír Vraštil Praha: Albatros, 1981

44. Muž pro Oklahomu; ilustr. Radomír Kolář; mapku nakreslil Jaromír Vraštil Praha: Albatros, 1972

45. Nesmrtelný kovboj; Il. Radomír Kolář; Praha: Albatros, 1976

46. Nesmrtelný kovboj; Il. Radomír Kolář; Praha: Albatros, 1971

47. Nesmrtelný kovboj; Il. Radomír Kolář; Praha: SNDK, 1966

48. Ostriv tysjači samocvitiv; Z čes’koji perekl. Wolodymyr Sobotovyč; Kyjiv: Veselka, 1967

49. Ostrov krásy; Il. Adolf Born, Praha: Československý spisovatel, 1977

50. Ostrov spadl s nebe … : (Filmová satira); [V Praze : Ústřední filmová dramaturgie], 1945

51. Ostrov tisíce drahokamů; Il. Vladimír Kovářík, Praha: Albatros, 1970

52. Ostrov tisíce drahokamů; Il. Vladimír Kovářík, Praha: SNDK, 1965

53. Ostrov tisíce drahokamů; Il. Vladimír Kovářík, Praha: SNDK, 1964

54. Perlu žvejai; [Z rus. překladu] Lovcy žemčuga [čes. orig. Lovci perel do litevštiny] verté P. Čiurlys; Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1958

55. Pescuitorii de perle; În româneşte de Marga Ionescu-Nişkov; Bucureşti: I. Creanga, 1983

56. Poławiacze pereł; [Z češ.] Lovci perel [do pol.] tłum. Danuta Ciepieńko-Zielińska; Rysunki: Jerzy Pogorzelski Katowice: Śłąsk, 1960

57. Poprask; [Doslov napsal Radovan Krátký], [V Praze]: ELK, 1948

58. Priključenija na bezymjannoj reke ; Perevel s češskogo M. Golemba ; Risunky B. Starodubreva, Moskva: Datgiz, 1960

59. Start a cíl: Sportovní roman; Il. Karel Teissig, Praha: Práce, 1956

60. Start a cíl: Sportovní roman; Praha: Naše vojsko, 1955

61. Sto dvacet krásek; Il. Karel Teissig, Praha: Mladá fronta, 1973

62. Sto dvacet krásek; Il. Karel Teissig, Praha: Mladá fronta, 1967

63. Stoprocentní kluk aneb Kůň za zdí; Il. Neprakta (Jiří Winter), Praha:  Československý spisovatel, 1983

64. Stoprocentní záhada: Detektivní příběh; Praha: Mladá fronta, 1961

65. Svatba v bílém: (filmová komedie); [V Praze]: Ústřední filmová dramaturgie, 1945

66. Tři sportovní vyzvědači; Il. Miloš Nesvadba, Praha: STN, 1958

67. Veselé příbehy vojaka Kulihracha; Z č. vyd. Veselé příběhy vojáka Kulihrácha preložil Vladimír Hlaváček, Praha: Naše vojsko, 1957

68. Veselé příběhy vojína Kulihrácha; Praha: Naše vojsko, 2006

69. Veselé příběhy vojína Kulihrácha; Praha: Naše vojsko, 1956

70. Vracím se z Babylonu: [román]; mapy kreslila H. Melicharová, Praha: Evropský literární klub, 1941

71. Země za obzorem; il. Josef Liesler; graf. úprava Otakar Karlas, Praha: Albatros, 1988

72. Země za obzorem; il. Josef Liesler; graf. úprava Otakar Karlas, Praha: Albatros, 1971

73. Země za obzorem; il. Josef Liesler; Praha: SNDK, 1966

74. Zemlja za obriem; Pereklad z čes’koji Země za obzorem [do ukr.] Dmytra Andruchova ; Maljunky Volodymyra Savadova, Kyjiv: Veselka, 1985

75. Zlaté rouno; Robert Graves; [z angličtiny přeložil Mirko Pašek], Praha: Odeon, 1997

76. Ztracená prérie; il. Ervín Urban ; mapky Vladimír Vokálek, Praha: Albatros, 1984

77. Ztracená prérie; il. Ervín Urban ; mapky Vladimír Vokálek, Praha: Albatros, 1975

Mirko Pašek: Adamův most, román, vydání první (v březnu 1946), návrh obálky Václav Fiala, nakladatel Vydavatelstvo Družstevní práce, zapsané společenstvo s r.o., vytiskl Jaroslav Jiránek v Železném Brodě (písmo garmond Cornelia), původní vazby knihařství Družstevní práce. Živé knihy A, svazek 217

Přebal:
Nový román českého autora – cestovatele, tentokráte z fantastického ovzduší tropů. V jedné z nejkrásnějších scenerií světa, v džunglích, zahradách a městech ostrova Ceylonu, rozvíjí se vzrušený příběh bílého člověka, který hledá mezi hnědými svou vlast. Kandy, Kolombo, Anuradhapura – ta slavná jména dostávají v Paškově knize tělo i duši. A věru, jaké to strhující prostředí! Ráj dobrodruhů, ale také asketů, země mystického, nesmrtelného stromu Bo, ale také nejpůvabnějších žen Východu – a nad tím vším nemilosrdné rovníkové slunce, které vybičovává přírodu k překotné hýřivé plodnosti – a pohrává si i se smysly a nervy bílých lidí, mění je v jejich nejvnitřnější podstatě, činí je náruživějšími, bezohlednějšími, excentrickými. Nádherný, potřeštěný svět! – „Co by bylo v Evropě šílenstvím, je zde jen malou výstředností,“ praví Mona O´Flanniganová v okamžiku, kdy sama podléhá té posedlosti…
Prudký spád děje, ostře kreslené charaktery jakoby ozářené tropickým sluncem, a hlavně dokonale zachycená atmosféra exotického prostředí – to jsou tři největší přednosti této knihy, která opravdu dá čtenáři představu, jak se žije na sedmé severní rovnoběžce.

Pětatřicetiletý MIRKO PAŠEK, představitel českého exotického románu, načerpal náměty k svým knihám na svých četných cestách blízkým i vzdáleným Orientem. Jeho první román „Loď Opanake“ (vyšel v DP v roce 1940) líčí s dramatickou vervou pestrý život na anglické lodi plující do Indie. Rok na to vychází další Paškův román „Vracím se z Babylonu“, hluboce prožitý obraz života v irácké poušti. A téměř současně vydává autor svou další knihu „Jezero plameňáků“, citlivě vyprávěný příběh milostné honičky po celém pobřeží severní Afriky mezi Tripolisem a Tunisem. – R. 1944 vychází soubor autorových povídek, nazvaný „Fakir z Benares“. A téhož roku debutuje Mirko Pašek s překvapivým úspěchem na jevišti Nezávislého divadla v Praze exoticky zabarvenou hrou „Aramejská brána.“
Jeho poslední a dosud rozsahem největší práce, román „Adamův most,“ psaný v letech1941-42, byl nacistickou censurou zadržen, třebaže se odehrává daleko mimo Evropu a třebaže v něm nevystupuje jediný Čech. Ale snad právě proto v něm horlivý censor hledal jinotaj…