Galerie

Cesta do B. končí úzkou lesní silničkou. B. je malá vesnička, ve které žije asi třicet obyvatel. Z B. je krásně vidět hrad Lipnice a na návsi stojí lípa, kterou zde v roce 1945 vysadil místní hajný Ladislav Sveřepa. V B. tráví celé léto sochař a malíř Jiří Sozanský. Vedle domu, který obývá, je zvonička a před ní litinový kříž. Zvon není původní, protože ten původní byl v roce 1916 odebrán pro válečné účely. Také původní zvonička byla kovová. Renovovaný kříž i zvonička byly posvěceny před jedenácti lety.

Ale to souvisí s Jiřím Sozanským okrajově, protože až za zvoničkou je plot a až za tímto plotem začíná jeho království. Také on renovoval. Z chléva udělal ateliér a dům zařídil velmi příjemně a účelně. Měl i určité plány s okolím domu, ale nakonec popustil uzdu kopřivám, které si vesele rostou tam, kam nedosáhne sousedova sekačka.
Někdo o něm napsal, že má vizáž udatného bojovníka. Neměl to v životě jednoduché. Žil jen s matkou a jeho dětství se odehrávalo na ulici. Poznal i co je to hlad. Ve čtrnácti šel na zedníka, a když se vyučil, skutečně nějakou dobu jako zedník pracoval. Až po třech pokusech ho přijali na Akademii výtvarných umění, kde se dostal do ateliéru Františka Jiroudka.

Přečíst celý článek »

Byl by to normální byt ve Vršovicích, kdyby nebyl přeplněn obrazy. Jsou opřeny o vše, o co se obraz opřít dá, dokonce v několika vrstvách. Jsou to gejzíry barev i tvarů. Malíř Aleš Ogoun až na modré džíny celý v černém i s tmavou páskou kolem hlavy, působí oproti svým obrazům poměrně pochmurně. Ale poslechněme si jeho příběh.
„Jsem z generace, která vyšla ze školy na začátku osmdesátých let, a čekalo mě téměř deset let idiotského života za minulého režimu. Ateliér jsem měl tehdy malý, bez světla, protože to byl jen takový přístavek v Košířích. V té době jsem přišel na speciální techniku žárového nanášení kovu na obrazy, respektive na sololitovou podložku. Pokovenou vrstvičku jsem se naučil brousit tak, že v ní vznikla světelná kresba, a teprve potom jsem pokračoval malbou, spíš materiálově než barevně a bylo to takové vnášení světla do obrazu, taková naděje. Bral jsem to jako náznak optimismu. A syrovostí malby oproti zábleskům naděje jsem dostával do obrazů dialektický kontrast.“
Přečíst celý článek »

Psáno pro časopis Medicina & Umění

Když jsem se díval do slovníků, jak se řekne porcelán v různých světových jazycích, vyšlo mi vždycky jen jedno slovo: „čína“. Ať už se to psalo jakkoliv, vyslovovalo se to podobně. Zkoušel jsem se podívat, jak se řekne porcelán čínsky, ale ani vám to nebudu psát. Zvukově mi to ale tu „čínu“ vzdáleně připomínalo také. Pravda je, že Čína svět porcelánem zaplavila a to jak v historii, tak i v současnosti. Dříve si ale porcelán mohli dovolit jen králové, dnes ho má doma každý: od hrnečku po babičce až po nádobí pro běžné použití.

Ano, porcelán je dnes opravdu zcela běžnou záležitostí a v naší zemi dokonce i s více než dvou set let dlouhou historií. Jak se z takového množství běžného porcelánu může vydělit něco výjimečného, něco unikátního? S touto otázkou, kterou jsem ale v průběhu své návštěvy nakonec nevyslovil, jsem čekal před jedním žižkovským panelákem, než pro mne z jeho výšin přijede obyvatel tamějšího ateliéru akademický sochař Milan Martiník.
Přečíst celý článek »

Psáno pro časopis Medicína a umění

Bylo to možná Osud, který zavál přerovského učitele na vojnu do Jinců a protože byl ochotnický herec, pilně navštěvoval místní divadelní soubor. Do něj pak docházela i jedna dívka z Čenkova. Ta pak učitele Máslera následovala do Machové. A tak se narodil výtvarník Jaromír Másler. To se stalo 25. září 1958 ve Zlíně, který leží asi deset kilometrů od Machové. Po čtyřech letech se celá rodina přestěhovala zpátky do Čenkova. A byl to opět Osud: v malém domku v Čenkově žila Jaromírova babička, o kterou bylo nutno se postarat. A tak pan učitel šel učit do Čenkova.

A tak to byl právě Čenkov, kam jsem se jednoho zasněženého rána vydal za osobitým výtvarníkem Jaromírem Máslerem, abych doprovodil reprodukce jeho obrazů pořízené fotografem Alexandrem Janovským vtipným a poutavým rozhovorem. Vtipné bylo už to, že auto nejelo, ale lehce klouzalo po namrzlé silnici a naplnilo se tak varování pana Máslera, že ten kopec k nim nevyjedu. Když jsem viděl silničku, jak prudce stoupá k osamělému panelovému domu na špičce kopce, ani jsem se o to nepokoušel. Kopec jsem raději vyšel pěšky, Jaromír Másler mi vyšel v ústrety před dveře domu, jejž postavila fabrika, ve které malíř před časem pracoval (ale o tom později) a zavedl mne do bytu, ve kterém bydlí barvy, štětce a hotové obrazy.

Přečíst celý článek »

5.1.2011

Cellista František Brikcius

Přečíst celý článek »

Jiří Švengsbír (9.4.1921 - 3.3.1983) byl především vynikající rytec. Proslavily ho známky, ale dělal i grafické lístky, kreslil (byl mimo jiné i ilustrátorem). Rád zdobil i porcelán. Pověstné byly jeho hadí šálky, které zařazovala o své subskripce Lyra Pragensis. Dokonce si sám navrhl kachlíčky do koupelny.Jeden z nich dokonce někde mám doma, protože mu jich pár zbylo. Brzy zveřejním rozhovor, který vznikal v jeho ateliéru, ale i v hospůdkách do kterých rád chodil na pivo nebo na červené víno. Zatím jsem probral svoje sbírky a našel pár grafických lístků, o které bych se s vámi rád podělil. Není jich mnoho. A také z těch nemnoha nepublikuji všechny. Ostatně neloudil jsem a kdybych nějaký v té době chtěl od něho koupit, asi by mi ho daroval a to by bylo stejné jako loudění. Ale jako vzpomínka na vynikajícího umělce, který by se v příštím roce dožil devadesáti let mi to stačí. Odešel brzy ve dvaašedesáti a zpráva o jeho odchodu mne tehdy zasáhla jako blesk. A vida už je to více než pětadvacet let. Přečíst celý článek »

Další PF:
Přečíst celý článek »

Už ani nevím, jak jsem se před mnoha ocitl v ateliéru Jana Brabence ve vídeňské Spittelberggasse 7, krátké uličce, ve které je řada ateliérů, hospůdek a údajně za časů Mozarta tam byly i nevěstince. Ale já vstoupil do ateliéru Jan a obdivoval zajímavé výtvory vyhotovené z kůže. Kromě šperků to byly především obrazy, které mne zaujaly. Jan tehdy obětavě jazykově sekundoval i při mé návštěvě v rakouském rozhlase, kde jsme domlouvali nějakou spolupráci a na které jsem byl společně se slovenským kolegou Rainerem. Představování bylo zajímavé. Rössler a Rainer z Československa (tehdy ještě bylo) a za rakouský rozhlas Tvaroh a Kralik. Ale to je jen drobná zajímavost na okraj. Podstatný je Jan Brabenec. Přečíst celý článek »

Ak.mal. Jan Eckert, potomek známé keramické dynastie, vystavuje v galerii Vivo na Maltézském náměstí 3 své práce z posledních let. Výstavu nazval Dobytí Tróje. Jde o zajímavé šachové plastiky, vycházející z antické inspirace a k nim doplňující obrazy a kresby. Jde o v současné české výtvarné scéně neobvyklou tématiku, která zaujme i vysokou řemeslnou profesionalitou.

Výstava se koná u příležitosti autorových šedesátin. Jan Eckert odpovídá na otázku, jak výstava a práce na ní vznikly.

Jan Eckert: Dobytí Tróje – antická inspirace  : vernisáž ve čtvrtek 4.6.2009 v 17 hodin v Galerii Vivo, Maltézské nám. 3. Praha 1 – Malá Strana. Pasáže z Iliady přednese Hana Ornestová.

Přečíst celý článek »