Pozitivní noviny

V časopisu MELODIE Karel Gott kdysi uvedl: “Kdybych si mohl vybírat na desky, co bych chtěl, nazpíval bych třeba desku ze samých evergreenů anebo podobných věcí, a to by byly skladby Alfonse Jindry, který má skutečně nejvíc melodických nápadů.”
Snad nejslavnější písní Alfonse Jindry a skutečným evergreenem je skladba Povím to tancem a písní, kterou napsal s Jaroslavem Moravcem, a kterou ve čtyřicátých letech s orchestrem Karla Vlacha na desky Ultraphon nahrál Arnošt Kavka.

Je to už hezká řádka, kdy Alfons Jindra bydlel v krásném secesním činžáku poblíž Bílé labutě. Když jste vstupovali do domu, museli jste uchopit za hřívu lva. Hříva i lev byli pochopitelně z kovu a tvořili kliku od domovních dveří. A pak jste mohli stoupat schod po schodu a zkoumat jedny dveře po druhých, až jste narazili na dveře s vizitkou ALFONS JINDRA.
Tehdy jsem to tak udělal a za dveřmi byl laskavý, šedovlasý pán. Vyjadřoval se lapidárně a jeho humor byl suchý jako sklenka chablis. Vychován mnoha pečlivými strážci domácnosti jsem se v předsíni ihned nabídl, že se vyzuji, ale Alfons Jindra mávl rukou a zabručel: “Copak jsme na venkově?”

Chvíli nato sedíme proti sobě a Alfons Jindra vzpomíná:

“Písnička Povím to tancem a písní mne napadla v roce 1939. Došlo k tomu na procházce po lázních Bělohrad, kde jsme tehdy s mým bratrem hráli v orchestru Jiřího Sternwalda, dnes známého skladatele filmové hudby. Na té ulici mne nic zvláštního neinspirovalo, u mne je to tak, že mi neustále v hlavě něco hraje, jako kdybych měl zapnuté rádio. A v tom puštěném rádiu, které mám v hlavě, se najednou ozval motiv. Nad tím motivem jsem se pozastavil, šlo o osm taktů, a po několika dnech jsem ho rozvinul. A melodie byla na světě.
Osobně mám nejraději písničky psané jedním dechem, slepence nesnáším. Novou písničku jsem si zapsal do notýsku a později jsem ji přehrál Arnoštu Kavkovi společně s písní Hodiny spí. Arnošt Kavka tehdy s orchestrem Jiřího Sternwalda v lázních Bělehrad zpíval. Kavkovi se obě písničky líbily a nabídl se, že je zanese Karlu Vlachovi. Vlachovi se líbily také a doporučil mi Jaroslava Moravce, který napsal texty a Arnošt Kavka písničky nazpíval.”

Celý text v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Adolfa Borna mám rád pro jeho baculaté dámy s ještě baculatějšími klobouky, dlouhé psíky a uťápnuté pány. Pak ho mám rád, protože má rád - stejně jako já - dobré víno. Pojďme si tedy s Adolfem Bornem při sklence červeného povídat o jeho dětství (shledáte, že i v tomto tématu to víno je obsaženo).

“Narodil jsem se v Českých Velenicích,” začíná vyprávět Adolf Born, “což je zajímavé městečko. Tedy bylo zajímavé. Patří k nejjižnějším místům jižních Čech a tehdy tam bydleli samí železničáři (ajznboňáci se jim říkalo). Půlka městečka byla česká, půlka rakouská. Hranice procházela městem a rakouská lokálka - kafemlejnek, přejížděla přes hlavní českovelenickou třídu. To vždycky přišel ajzboňák s červeným praporkem a zastavil provoz. Obvykle to bylo jedno auto, mlékařský vozík a pár povozů. Na hraniční čáře stávala hospoda.
Pamatuji se také na své výtvarnické začátky. Maloval jsem inkoustovou tužkou (hodně nasliněnou) přímo na kuchyňský nábytek.
Maminka nad mým talentem spráskla ruce a hned hubovala. Nakonec mi rodiče koupili papír, abych si teda maloval a koza (vlastně nábytek) zůstala celá.

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Foto vpravo Alexander Janovský

Psáno pro POZITIVNÍ

NOVINY

Když mi na padesátinách divadla Semafor Luděk Sobota řekl, že František Veselý zemřel, chvilku jsme pak spolu mlčeli. Pravda s Františkem Veselým jsme se potkávali  zejména tam, kde bylo víc lidí spjatých s Amforou, naposledy na jednom večírku Vágner Family v Branickém divadle. Pravda, moc jsme spolu nemluvili, jen jsme se pozdravili a je možné, že mne vnímal jen jako náhodnou tvář, která se čas od času mihla na akcích, které jsme navštěvovali. Na 35. výročí Amfory se tedy už nepotkáme. Byl jen o rok starší než já a zradilo se ho srdce. Celý život dodržoval životosprávu…
Přečíst celý článek »

Velice mne ovlivnili V + W, ačkoliv jsem je poznal pouze z filmů a gramofonových desek. Ale také z vyprávění.

Jana Wericha jsem poznal i osobně a byla to zvláštní schůzka. Věděl jsem, že Jan Werich odmítá novinářské rozhovory a proto jsem jeden takový rozhovor sestavil z jeho výroků a napsal jsem mu, že bych ho rád použil do jedné knížky, kterou jsem v roce 1968 psal pro PANTON. Jmenovala se VERNISÁŽE a pojednávala o lidech kolem písniček, kteří jako svého koníčka či druhou (někdy i první) profesi se věnují výtvarnému umění.
Knížka nikdy nevyšla, protože každou chvíli byl (po roce 1968) někdo v nemilosti (a byla to většina jmen z té knížky).
Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se.
Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde.
“Dobrá,” zní odpověď, “tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby.”

Taxík, rychlý odjezd na Kampu. Na Kampě zeď, za zdí dům, v domě Jan Werich. Dveře zamčeny, zeď vysoká. Tu se otevře okno, v okně hlava Jana Wericha a zvolání: “Chytejte, hodím vám klíče!”
Vzápětí na to klíče letí mým směrem. Odmykám, vstupuji, Jan Werich pečlivě čte a říká: “Můžu tady opravit sám sebe, i když je to citát?” a zpřesňuje jeden ze svých výroků.
Po deseti minutách je hotov a vypadá to, že vetřelec (tedy já) bude opět za zdí, ale venku.
Snad můj smutek z tak krátké návštěvy vyslal telepatický signál, protože Jan Werich se mne zeptal:
“Vy jste tu ještě nebyl? Chcete, provedu vás?”

Pokračování v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

O tom, jak se zrodila Píseň pro Kristýnku, jsem vyzpovídal hudebního skladatele Zdeňka Petra a textaře Vladimíra Dvořáka. Připomeňme, že po vzniku této písničky, je tady celá generace Kristýnek. Ostatně nebylo to naposledy, co písničky ovlivnily výběr jmen: vzpomeňme ještě na Zuzany, Terezy a Barborky. Ale pojďme si s oběma autory povídat jen o té jedné, o Kristýnce!

Jak jste se vůbec potkali?

DVOŘÁK: To bylo, myslím, velmi jednoduché. Potkali jsme se. Nebo lépe řečeno potkali se dva lidé, kteří se potřebovali.
PETR: Myslím, že to bylo při Divotvorném hrnci v rozhlase v roce 1948.
DVOŘÁK: Ve skutečnosti to bylo ještě dřív a došlo k tomu někde okolo orchestru Karla Vlacha a divadla. Ovšem když jsme se poznali, neznal jsem Zdeňka Petra jako skladatele, znal jsem ho spíše jako výborného muzikanta s vynikajícím citem pro literaturu. Věděl jsem, že napsal Písničku o dvou copech, ale to na mne neudělalo žádný dojem. Jinak - abyste tomu rozuměl - tehdy nebyly žádné klany, byli jsme víceméně jedna rodina. Bylo tedy spíš těžké se nepotkat. Nuže, potkali jsme se, pojali jsme k sobě důvěru a chtěli jsme spolu něco udělat, jenže nevěděli jsme co. Ani už nevím, kterou písničku jsme napsali jako první. Nebyla to ta, kterou jsi potom roztrhal?
PETR: Možná. Myslím, že se jmenovala Přišlo mi psaní. Anebo to mohla být Píseň pro Lidušku. To bylo v roce 1949.
Jak tedy vznikla Píseň pro Kristýnku?
PETR: Kristýnka vznikla tak, že Vladimír dostal nápad napsat komedii podle Cervantesových Meziher.
DVOŘÁK: Literární inspirací byl Cervantes, ale nejdůležitější morální inspirací byly stesky ochotnické skupiny mladých lidí na Hanspaulce.
PETR: Vladimír jim slíbil, že jim napíšeme hru. Chtěli jsme zkusit, jestli vůbec něco takového dovedeme napsat. A tak jsme psali.

Více v Pozitivních novinách

Karla Černocha jsem poznal v době písní Zrcadlo, Nářek převozníka, Ona se brání a jiných bigbítových pecek. Pamětníci vědí, že to bylo se skupinou Juventus. Pak jsem ho potkával často ve společnosti Pavla Žáka, démonického a nápaditého textaře a režiséra (poněkud už upadlo v zapomnění, že tento muž byl jedním ze spoluzakladatelů pořadu 3 x 60 a to stereo, a řady dalších populárních rozhlasových programů).
Karel Černoch si dokázal udržet zajímavý repertoár i poté, co z bigbítových písní přešel na tzv. střední proud. Dokázal sám, jen za doprovodu kytary, vystupovat v klubech a stát se folkovou hvězdou.
Pak bylo zajímavé jeho období vystupování v Ateliéru (recitály s Petrou Janů. Jaromírem Hanzlíkem atd.).
V té době jsem pro něho napsal několik textů, ale uchytil se jen jeden duet s Petrou Janů a ten navíc nikdy nebyl zachycen na magnetofonový pásek.
Moje obchodní bilance s Černochem je tedy mizivá, ale přesto ho mám rád pro jeho smysl pro humor (jako neherec ho mnohokrát prokazoval například v pořadu Možná, že přijde kouzelník).

Rád bych vám Karla Černocha představil z jeho málo známé stránky. Jednou jsem si s ním totiž povídal o jeho někdejší profesi, o které se jeho umělecké životopisy nezmiňují. Karel byl totiž filmovým rekvizitářem. Zvu vás tedy na film zezadu s Karlem Černochem. A buďme důslední, chcete-li tuto profesi poznat, napíši toto setkání jako filmový scénář. Aspoň uvidíte, jak takový filmový scénář vypadá.

více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

K některým lidem jsem přicházel s ostychem, měl jsem pocit, že vyrušuji, že se nehodí mrhat vzácným časem vzácného člověka. Tento pocit jsem měl, když jsem dostal nabídku, abych udělal rozhovor s Karlem Svolinským.
Karel Svolinský mě přijal v místnosti, které dal jméno zpovědnice, protože v ní se většinou odbývaly rozhovory s novináři. Nejprve se ovšem ujistil, zda nepatřím k tzv. třítečkovým novinářům, kteří často nedokončují větu a ponechávají ji tajuplně otevřenou zmíněnými třemi tečkami. Když jsem ho ujistil o své nevraživosti ke třem tečkám na konci věty, uklidnil se a s rozhovorem souhlasil.
Jelikož jsem přišel o pár minut dřív, mohl jsem se v klidu seznámit s kočkami, kterých bylo u Svolinských skoro stejně tolik jako na pověstném Trajánově fóru v Římě. Kočky líně posedávaly na schodech anebo obcházely košík, ve kterém nebyla ani jablka, ani pletení, ale telefon.

Když jsem si začal prohlížet sloupořadí svícnů, které vystupovalo po schodech do prvního patra, vešel Karel Svolinský. Začal jsem opatrně univerzální otázkou: Vím, že jste hodně cestoval. Která země na vás zapůsobila nejvíc? Odpověď předznamenalo nepříliš nadšené gesto a zabručení: “Cestoval, cestoval, na tom přece nic není.” Ale pak začal vyprávět:

více v Pozitivních novinách

Jsou lidé, s nimiž se stýkáte téměř denně, a když se po letech zamyslíte a pokusíte se cokoliv o těchto lidech napsat, zjistíte, že není na nich nic zajímavého k zachycení. Jinými slovy: neuložili jste do své paměti jedinou věc, která by stála za zmínku. Naproti tomu jsou lidé, s nimiž jste se setkali jednou či dvakrát za život a oni vás za tak krátkou dobu dokázali obohatit natolik, že ze setkání s nimi žijete řadu let. Když se v myšlenkách vracím k jaru 1971 a k Cyrilu Boudovi, pak krátká návštěva v jeho půvabném domečku ve Vlaššské ulici, do kterého se vcházelo z dětského hřiště, patří k pokladům, které jsou pečlivě uloženy v trezoru paměti.

První, co mne při této návštěvě ohromilo, byla krásná, malá zahrádka. Jaká uspořádanost, souměrnost, čistota a harmonie. Uprostřed geometricky uspořádaných záhonů a skalek stála kopie Wurzelbauerovy Venuše.
Dveře jsou otevřeny, můžete vejít. Nad dveřmi visí zvonce. Ruka se mechanicky natahuje, aby zvonce rozhoupala, přichází Cyril Bouda a na vztaženou ruku se podívá nejprve trochu udiveně a nechápavě; pak sám předvede zvuk zvonců a krátce a ironicky se zasměje.
“Co budeme dělat?” ptá se přímo.
“Přišel jsem se podívat na vaši zahrádku.”
Cyril Bouda otáčí vodovodním kohoutkem a krátce nato Venuše rozstřikuje pramínky vody na všechny strany.
“Zahrádka je malá, ale geometrická, to jí dělá větší. Vidíte, všechno je uděláno souměrně, na osu. Zahrádka je moje velká láska…a hudba, ta taky, trochu hvízdám na flétnu.”

Více v Pozitivních novinách

Kdybych měl hledat synonymum, které by nejpřesněji definovalo Pavla Bobka jako člověka, pak bych asi zvolilpřídavné jméno „nevtíravý“. A kdybych zase chtěl zpětně hledat argumenty, jimiž bych svoji emotivní definici podpořil, pak bych asi tvrdil, že nevtíravost Pavla Bobka se projevuje nejen v jeho celkové osobnosti, ale v každé jeho části zvlášť. Je nevtíravý svou postavou, hlasem, vizáží, vystupováním a zpěvem. Není tedy nevtíravý díky jen jedné jednotlivosti, ale ve všech složkách, které jeho osobnost tvoří. Ale abych chlapce nepřechválil.

více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

2. září 2009 to bude bez jednoho roku dvacet let, kdy do hudebního nebe odešel skladatel, kterého jsem měl obzvlášť rád. Sedával, nenápadný a tichý, v jedné z mnoha malinkých kanceláří nakladatelství Panton. Rád jsem si s ním povídal, a tak jsem jednoho dne pár jeho vzpomínek zachytil. Byl to autor mnoha úžasných písniček a jedna z nich měla prazvláštní osud, ale nepředbíhejme.

HM, HM

Nerad příliš cituji, ale pro naše další vyprávění má následující úryvek vzpomínky Ronalda Krause význam. Vzpomínka vyšla v časopise MELODIE číslo 6 v roce 1967 a mne velmi zaujala. Snad Ronald Kraus dovolí, když si jeho vzpomínku vypůjčím.
“Štědrý den roku 1944. Doufejme, že poslední válečné vánoce. V malé polské vesničce, které dali okupanti, nevím proč, honosný název Großstein, sedí v zatemněné, bázlivé hospodě pár ještě bázlivějších hostů.
Okolo startovací dráhy se na vysekaných lesních mýtinách krčí kolonie dřevěných baráků. Některé byly za drátem, jiné byly volně poházeny jakoby nazdařbůh. Zajatecké lágry a jeden internační.
Je Štědrý den a v malé hospůdce v Großsteinu začíná zčista jasna někdo v koutě hrát na klavír. Pár nesmělých tónů přechází do tiché, známé melodie.

Pokračování v POZITIVNÍCH NOVINÁCH