Jsou obrazy, na kterých zřetelně rozeznáte nebe a zemi i oblaka na nebi, stromy a řeku na zemi, ptáky v oblacích a listí na stromech. Jsou ale i obrazy, na kterých je to jakoby pomíchané. Chtějí vyjádřit víc, a to pokud možno najednou. To říkám proto, abyste nebyli zmateni, pokud byste se dívali na obrazy Člověk a katedrála, Hrací strojek v prostoru, Smutný hrací strojek či jiný obraz Josefa Lieslera. Když jsem byl z něho v ateliéru na Malostranském náměstí, udělaly na mne dojem nejen jeho obrazy a grafické listy, ale i diplom, který oznamoval, že Josef Liesler byl jmenován čestným akademikem florentské akademie. Josefa Lieslera jsem navštívil v době, kdy jsem pojal nápad loudit z výtvarníků kresby kohoutů výměnou za kratičkou povídku, ve které by zmíněný výtvarník byl hrdinou příběhu, který by mu byl milý. Zatímco Josef Liesler mi nakreslil dva kohouty: talismanový a amuletový (obě kresby jsou dodnes chloubou mé sbírky), já jsem poněkud zklamal. Zůstalo jen u pokusu, splnil jsem jen to, že Josef Liesler chtěl hovořit v povídce s Hieronymem Boschem. Tak tedy, malá ukázka z pokusu o surrealistickou povídku.

Josef Liesler sedí v pološeru svého ateliéru. Měl by rozsvítit a snad ještě pokračovat v práci. Neviditelná ruka ho však tlačí do křesla a nedovoluje mu vstát. Malíř tedy sedí a fascinován hledí na mísu jablek. Počínající šero jako kdyby poněkud zvětšovalo kulaté obrysy jednoho z jablek, které leželo navrchu. A hle, jablko se otevřelo, jako se otevírají dveře a z jablka vystoupil malý pidimužík. Představil se: Hieronymus Bosch.

Ticho. Trapné ticho. Josef Liesler cítil potřebu toto ticho prolomit.

Více v Pozitivních novinách

.

Pokračování v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Foto (c) J. Žáček

Neckář v pyžamu

“Dalo by se říci: Jako sůl nad zlato, soukromí nad zlato. Jenže k tomu, aby člověk měl soukromí, potřebuje zlato, a aby získal zlato, musí přicházet o soukromí. ” – Eduard Pergner

S Václavem Neckářem jsem se prvně potkal v Luxoru na textappealu Čtení a počty, který pořádal Eduard Pergner. Seděl jsem na pódiu a měl jsem už jednu povídku „odpracovánu“, když Eda Pergner přišel k mikrofonu a oznámil, že přišel jeho známý z plzeňské Alfy – Bohuslav Ondráček, který s sebou přivedl zpěváka Václava Neckáře. Současně ohlásil, že Neckář něco zazpívá. Než k tomu došlo, přišla paní Jettmarová, která požádala Neckáře, aby se odebral k telefonu, že ho volá Ústí (nad Labem).

Foto (c) J. Žáček

Když se Neckář vrátil, pozval ho Pergner na malé pódium a znovu ho ohlásil jako zpěváka plzeňské Alfy. Na to však Neckář řekl: “To už není pravda. Teď jsem mluvil telefonicky s maminkou, která mi řekla, že jsem bez angažmá.” Eduard Pergner situace využil a dodal: “Z toho si nic nedělejte… vy nám tady teď zazpíváte a z publika uděláme porotu. Když vám bude hodně tleskat, tak vás vezmu do našeho kabaretu.” Publikum zatleskalo.

Dva dny na to jsem slyšel z rádia písničku Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě… a za měsíc byl Neckář slavným pěvcem. Dostal se do Rokoka a Pergner odešel z Luxoru věnovat se svému psacímu stroji.

Jestli to nevíte, tak Václav Neckář bydlí v jedné pražské ulici (dopisy mu, prosím, posílejte i nadále do Rokoka, ať si je hezky nosí domů sám, pošťáci to mají do divadla blíž), v domě, kde před válkou byl hodinový hotel. Hodinové hotely dnes nejsou, a tak z tohoto domu vznikla svobodárna – také se tomu říká domov pracujících. Vejdete do domu, jdete do prvního patra a teď to přijde. Nic netušíce vniknete do chodbičky a dostanete se do labyrintu úzkých chodeb. Šel jsem asi pět minut a za tu dobu jsem zabočil osmkrát! Pak jsem zaklepal. Chvíli se nic nedělo a nakonec vykoukl rozespalý Neckář v pyžamu (modré proužky – pro zvlášť velké zájemce o Neckářovu garderobu). “Ahoj…,” povídá “… pojď dál. Jsem strašně ospalý… točil jsem do čtyř do rána.” Pak si zase vlezl do postele. Při pohledu na něho a na prázdnou postel, která patřila jeho spolubydlícímu Josefu Kroupovi, jsem dostal chuť ke spánku taky. Jelikož jsem neměl s sebou pyžamo, přemohl jsem spánek a začal Neckáře budit.

Pokračování v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Jeden čas jsem sbíral kohouty. Nepraktova si velice vážím.

Jiří Winter Neprakta. Ta první dvě slova jsou jméno, to třetí je firma, kterou poctivě vedl několik desítek let. Dělal jsem s ním několik rozhovorů, ale nabízím vám úryvek ze své knížky Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami. Znal jsem se s ním už od šedesátých let, kdy jsem s ním dělal první rozhovor, už si nepamatuji kdy a kde. Bylo to nejspíš v roce 1965, kdy mi věnoval otisk jedné kresby a podepsal mi ji. Pak mi posílal novoročenky. Některé se poztrácely, ale ta k roku 1969 (mimochodem na svou dobu velice odvážná) mi naštěstí zůstala. Poslední jsem dostal v roce 1996. Je vidět, jak se podpis ze šedesátých let ještě pevný stával v letech devadesátých už trochu roztřesený.

Naposledy jsem mu volal, když jsme ve Fonii vydávali CD Kopyto a Mňouk s prosbou, zda smíme použít jeho ilustraci na obal desky. Upozornil jsem ho, že na ni nemáme moc peněz. Řekl mi, abychom mu hlavně poslali to cédéčko. Pečlivě si všechno, co dělal, archivoval.

Mám ve sbírce pár jeho shakespearovských kreseb a jeden krásný dopis, který mi napsal, když jsem byl na sklonku šedesátých let na vojně. Byl moudrý, rád jsem mu naslouchal. Jen jednou jsem ho neposlechl. A to, když jsem mu řekl, že si budu brát svou Zuzanku po dvanáctiletém chození. „Nedělejte to,“ nabádal mne otcovsky, „po tolika letech známosti nebývá manželství šťastné.“ Když se dozvěděl, že jsem se přece jen oženil, po několika letech se potkal s Ondřejem Suchým a vyptával se. Když mu Ondřej řekl, že jsem stále se Zuzankou šťastně ženat, prý jen mlčky a nevěřícně kroutil hlavou.

Už mu neřeknu, že moje manželství trvá stále, protože jeho život naopak skončil. Je mi to moc líto a budu na něj vzpomínat. Přijměte proto, prosím, následující text jako moje poděkování osudu, že jsem se s Jiřím Winterem Nepraktou mohl potkávat.

Celý text najdete v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

“Za mého dětství existovala organizace České srdce, která zprostředkovávala pobyt městských dětí na venkově; pochopitelně bezplatný. U této organizace se hlásily venkovské rodiny, které nějaké dítě chtěly u sebe za těchto podmínek ubytovat. Měl jsem štěstí, neboť jsem se dostal do Živonína, do rodiny sedláka Hypše. Velmi rád lovil zajíce a koroptve. Chodil jsem za ním a sbíral prázdné hilzny (papírové nábojnice). Místo broky jsem je pak plnil kamínky, narafičil je tak, aby vypadaly jako nové a pak je položil na cestu a číhal, až si je někdo vezme.
Pan Hypša neměl děti. Jenom schovanku, které bylo tak sedm osm let… jako mně. Jelikož na statku neměli dost lůžek, nutili nás, abychom spali spolu na jedné posteli.”
Odbočme a otevřeme knížku Mirko Paška STO DVACET KRÁSEK, kde se můžeme dočíst:

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Josef Tesárek - bývalý člen orchestru Osvobozeného divadla:
“Nepřál bych mu, aby ho postihla nějaká nepříjemnost, která by mu znemožnila další tvůrčí činnost.”

Jeden ze tří strážníků Jaroslav Gradwohl:
“To má být vtip? Nemusí? Tak dobře: Skeč Tři strážníci jsme nedělali jen na jevišti, ale nahráli jsme ho v Paříži v roce 1930 také pro americkou Paramounth revui. Tak bych mu nepřál, abychom se ve Třech strážnících setkali znovu, takto staří.”

Známý “šustil” Jan Mikota:
“Co bych mu nepřál? Já to nemám rád. To vám raději řeknu, že bych mu přál, aby zůstal takovej, jako je a aby napsal knížku o Osvobozeném divadle.”

František Filipovský (v Osvobozeném divadle měl přezdívku “kapesník”):
“Nepřeju mu stárnutí. Přeju mu, aby byl stále mladej.”

Jenčíkovy girls:
“Nepřejeme mu, aby ztratil životní optimismus a aby se někdy nudil.”

Karel Konrád (telefonicky) na otázku neodpověděl, ale zopakoval svoji gratulaci, jež byla pronesena v Divadle hudby:
“Chtěl bych být tím dlouhým z pohádky, abych mu mohl přes oceán stisknout ruku. Takhle to mohu udělat jen v duchu.”

Jan Werich (telefonicky):
“Já vám nemohu nic říct. Já mám od Voskovce zakázané, abych se nějak projevoval. Mám to doma černé na bílém.”
(Večerní Praha 21. 6. 1965)

Téma Voskovec bylo jedním z témat, které jsem si vybral pro svůj rozhlasový pořad na výstavě KDE DOMOV MŮJ, která byla v roce 1990 v Praze U Hybernů. Jmenoval se Setkání s Georgem Voskovcem a kromě Jiřího Voskovce ze záznamu v něm hovořili Jiří Sýkora z Washingtonu, Jan Tříska z Los Angeles. Ljuba Hermanová, Zdeněk Petr a Jiří Suchý z Prahy. Postačil k tomu telefon propojený se sálem, aby vznikl báječný kontakt mezi lidmi v sále a hosty blízkými a vzdálenými.
Také promluvy Jiřího Voskovce byly u nás nepříliš známé, protože je pro tento účel poslal Jiří Sýkora z Hlasu Ameriky. Vybral jsem pro vás z magnetofonového pásku to nejzajímavější a teď vám jednotlivé promluvy nabízím pospojované do jakési koláže. Na koho to slovo padne? Na Jana Třísku!

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Foto (c) Alexander Janovský

Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko.
Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí?
Začal jsem se omlouvat, ale Jaroslav Vojta se usmál a řekl mi, že je to v pořádku, schůzka byla skutečně domluvena na třetí, a dodal: “Víte, já tady rád sedím a tak jsem přišel už ve dvě.”
O Jaroslavu Vojtovi se vypráví, že “zvrzal” každou anekdotu. Ptal jsem se ho, jak to vzniklo a dozvěděl jsem se, že si to na něho vymyslel Hugo Haas.
O tom, že to není pravda, mne pak na závěr schůzky přesvědčil mnoha anekdotami a ani jedna “zvrzaná” nebyla.
Povídali jsme si tenkrát o jeho brněnském dětství, a to vyprávění jsem zaznamenal takto:

V Králově poli jsme bydleli v domě Na Peřáku, kde také bydlela maminka Karla Högera. Chodil jsem k ní nakupovat.
Před krámem stávala bečka s povidly. Když se paní Högerová nedívala, hrábl jsem si do bečky a nacpal trochu povidel do pusy. Paní Högerová brzy poznala, že jí někdo na povidla chodí, a jednou, když jsem přišel nakupovat, dělala, že odchází. Já jsem samozřejmě hrábl do povidel a paní Högerová byla v tu ránu zpátky. Já jsem pochopitelně nemohl mluvit, protože jsem měl plnou pusu povidel. A ona řekla: “Jardo, až si podruhý budeš chtít vzít povidla, pučím ti žicu, ale nehrab mě tam rukó.” Byl jsem ve tváři červenej jako rak a nikdy jsem už na povidla nesáhl.

Více v Pozitivních novinách

Jednou jsem k němu přišel a k tomuto duelu skutečně došlo. Přítomen byl totiž ještě jeden vousatý pán a španělský kord. A nebyla to jediná zbraň, kterou Jiří Švengsbír vlastnil. A nebyl to jediný španělský předmět, který jste u něho mohli vidět. Byla tam ještě španělská renesanční truhla ze šestnáctého století, španělské křeslo ze století téhož a španělský klobouk s růží. Španělská bota, dvojsmyslně dodávám, naštěstí chyběla. Kord byl opřen o křeslo, vousatý pán byl představen jako Petr Lebeda.
Přítomnost kordu i pana Lebedy zavdala Švengsbírovi podnět k malé exkurzi do jeho sbírek:

“Mám tady řadu zbraní a slouží i dnes. Je jich používáno kulturně, neboť slouží historickému šermu. Například tato kopie pozdně gotického meče mi byla věnována jako symbol čestného členství v Českém šermířském klubu Riegel, jenž byl založen v roce 1902. Jsem tomu rád, protože k šermu jsem tíhnul už jako malý hoch.
Mojí zamilovanou četbou byli Tři mušketýři a mým oblíbeným filmem byli rovněž Tři mušketýři s nesmrtelným Douglasem Fairbanksem v hlavní roli. Já jsem chtěl být Athos. Moje láska k historickým zbraním se vyvíjela a to až k současným představitelům historického šermu. Jeden z nich, přítomný Petr Lebeda, mi věnoval krásnou kopii španělského renesančního kordu, kterou jsme před chvílí postavili vedle španělského renesančního křesla.
S členy šermířského klubu jsem se seznámil velice jednoduše - chodil jsem na jejich vystoupení. Pojali jsme k sobě vzájemnou náklonnost a tak moje jedna vernisáž začala ukázkami historického šermu. Tam jsem také dostal listinu a odznak čestného členství klubu, na což jsem hrdý.”

Pokračování najdete: POZITIVNÍ NOVINY

Říká se – kdo lže, ten krade.
Přiznávám se. Dvaapade.
Už to není žádná pejcha,
ale jsem rád, že furt dejchám.
Frčí to, jak kasa v Tescu…
Díky za Tvou esemesku!

Přiznám se, že mám Marka rád. Nejen jako brilantního, vtipného a pohotového moderátora, ale i jako čestného člověka. Občas se potkáváme, někdy nahodile i na ulici a vždycky prohodíme pár slov.
Jsem rád, že Marek jako jeden z prvních přivítal zrod Novy, ve které jsem pár let pracoval. I jeho gratulace v Národním muzeu, odkud jsme vysílali historicky první show, byla vtipná.
Krátce na to jsme vysílali jako vůbec první zábavný pořad Ruskou ruletu, kterou moderoval, ve které Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem, pod taktovkou skvělého dramaturga Jana Czecha, improvizovali scénky na vylosovaná témata. A teď je Markovi „dvaapade“.
Kdysi jsem Marka požádal, aby přispěl do mé knížky „Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami“ krátkou vzpomínkou na svoje dětství. Mělo to svůj důvod, který prozradím, až si jeho vzpomínku přečtete. Zde je:

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Pokračování a prozrazení o koho jde v Pozitivních novinách!