POZITIVNÍ NOVINY

Objevil jsem na internetu Pozitivní noviny. Narazil jsem na ně náhodou, když mne zaujal nějaký odkaz, který se týkal mé spolupráce s Ondřejem Suchým, který pro tyto internetové noviny napsal hodně pozoruhodných článků. Ale našel jsem tam řádu dalších spřízněných duší a tak jsem na stránky Pozitivních novin nesměle vstoupil také. Úryvek článku o Jindřišce Smetanové, publikovaném kdysi v časopise Tvorba, uvádím níže. Slíbil jsem, že tam budu posílat svoje POZITIVNÍ nápady, protože v moři negativity jsou POZITIVNÍ NOVINY ostrůvkem laskavosti, příjemného počtení a setkáním se zajímavými lidmi. Pozoruhodný nápad Pavla Loužeckého, který si zaslouží POZITIVNÍ přístup. A ten tady veřejně slibuji včetně POZITIVNÍ podpory. A vám nabízím POZITIVNÍ počtení. Přenesete se tam jediným kliknutím vaší POZITIVNÍ myši na libovolné slovo POZITIVNÍ v tomto krátkém článečku.

A protože jsem pro Pozitivní noviny začal psát, mají u mne samostatnou rubriku.

S Boschem na Malostranském náměstí

S Josefem Lieslerem jsem se potkal několikrát. Byl jsem u něj v ateliéru na Malostranském náměstí i v jeho vile, která sousedí – jak jsem zjistil později – s vilou Luďka Soboty. Jednou jsem s ním dělal rozhovor do knížky, která nikdy nevyšla. Jmenovala se „Pane, nakreslete mi kohouta“. Za kresbu kohouta jsem pak malíře učinil hrdinou jakési povídky. Spíš to bylo ale vyprávění zasazené do neobvyklého prostředí, prostě nebyl to běžný novinářský rozhovor. Později jsem se seznámil s vydavatelem grafik Josefem Runštukem, od kterého kupuji zejména edici grafických listů Biblos. Ta má dnes více než padesát svazků a Liesler pro ni udělal sérii deseti leptů na téma Píseň písní. Ty také doprovázejí můj následující text. A jako prémii jsem přidal zmíněné kohouty. Josef Liesler mi z pilnosti nakreslil dva: amuletového a talismanového. Ale pojďme na návštěvu.

Přečíst celý článek »

,

Ljuba a kontrášové

Když jsem byl na vojně, hledal jsem všemožné způsoby, jak psát, a to ze dvou důvodů: dva roky je dlouhá pauza a řemeslo se musí udržovat a pak – žold nebyl nijak velký, že… Když Ljuba Hermanová odjížděla na počátku roku 1969 na půl roku do Stuttgartu, také nechtěla, aby se v Česku na ni zapomnělo, a tak jsme se domluvili, že mi bude psát a já z těch dopisů budu dělat krátké článečky do novin. Pak se nějakou dobu nic nedělo, až jednoho dne pro mne přišel nějaký vojáček s tím, že mám jít okamžitě ke kontrášovi. Kontráš byl důstojník u vojenského útvaru, který patřil ke kontrarozvědce a zjevně měl bdít na tím, abychom nevykecali nějaké vojenské tajemství. Šel na mě opatrně a bodře, po vojensku mi tykal:
“Koho znáš ve Spolkové republice Německo?”
“Nikoho,” odpověděl jsem po pravdě.
“Nekecej,” nevydržel to kontráš. “Jak to, že ti odtamtud přišel dopis?”
“To já ale opravdu nevím,” divil jsem se jak blázen.
Kontráš mi hodil velkou obálku plnou německých známek s mým jménem a adresou vojenského útvaru.
“Tak to přede mnou otevři,” rozkázal.
Přečíst celý článek »

,

Neckář v pyžamu

Publikováno v Pozitivních novinách

Nedávno měl Václav Neckář velký úspěch. Bylo to na předávání Českého slavíka, kde zazpíval svůj aktuální hit Půlnoční. Stal se hvězdou večera, měl standing ovation a některým divákům vehnal i slzy do očí. Našel jsem článek, který vyšel v magazínu “15 oken do písničky” v době, kdy Neckář začínal, a to už je dobrých pětačtyřicet let.

Foto (c) J. Žáček

Neckář v pyžamu

“Dalo by se říci: Jako sůl nad zlato, soukromí nad zlato. Jenže k tomu, aby člověk měl soukromí, potřebuje zlato, a aby získal zlato, musí přicházet o soukromí. ” – Eduard Pergner

S Václavem Neckářem jsem se prvně potkal v Luxoru na textappealu Čtení a počty, který pořádal Eduard Pergner. Seděl jsem na pódiu a měl jsem už jednu povídku „odpracovánu“, když Eda Pergner přišel k mikrofonu a oznámil, že přišel jeho známý z plzeňské Alfy – Bohuslav Ondráček, který s sebou přivedl zpěváka Václava Neckáře. Současně ohlásil, že Neckář něco zazpívá. Než k tomu došlo, přišla paní Jettmarová, která požádala Neckáře, aby se odebral k telefonu, že ho volá Ústí (nad Labem). Přečíst celý článek »

,

V Nepraktově panoptiku příšer

Jeden čas jsem sbíral kohouty. Nepraktova si velice vážím.

Jiří Winter Neprakta. Ta první dvě slova jsou jméno, to třetí je firma, kterou poctivě vedl několik desítek let. Dělal jsem s ním několik rozhovorů, ale nabízím vám úryvek ze své knížky Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami. Znal jsem se s ním už od šedesátých let, kdy jsem s ním dělal první rozhovor, už si nepamatuji kdy a kde. Bylo to nejspíš v roce 1965, kdy mi věnoval otisk jedné kresby a podepsal mi ji. Pak mi posílal novoročenky. Některé se poztrácely, ale ta k roku 1969 (mimochodem na svou dobu velice odvážná) mi naštěstí zůstala. Poslední jsem dostal v roce 1996. Je vidět, jak se podpis ze šedesátých let ještě pevný stával v letech devadesátých už trochu roztřesený.

Naposledy jsem mu volal, když jsme ve Fonii vydávali CD Kopyto a Mňouk s prosbou, zda smíme použít jeho ilustraci na obal desky. Upozornil jsem ho, že na ni nemáme moc peněz. Řekl mi, abychom mu hlavně poslali to cédéčko. Pečlivě si všechno, co dělal, archivoval.

Mám ve sbírce pár jeho shakespearovských kreseb a jeden krásný dopis, který mi napsal, když jsem byl na sklonku šedesátých let na vojně. Byl moudrý, rád jsem mu naslouchal. Jen jednou jsem ho neposlechl. A to, když jsem mu řekl, že si budu brát svou Zuzanku po dvanáctiletém chození. „Nedělejte to,“ nabádal mne otcovsky, „po tolika letech známosti nebývá manželství šťastné.“ Když se dozvěděl, že jsem se přece jen oženil, po několika letech se potkal s Ondřejem Suchým a vyptával se. Když mu Ondřej řekl, že jsem stále se Zuzankou šťastně ženat, prý jen mlčky a nevěřícně kroutil hlavou.

Už mu neřeknu, že moje manželství trvá stále, protože jeho život naopak skončil. Je mi to moc líto a budu na něj vzpomínat. Přijměte proto, prosím, následující text jako moje poděkování osudu, že jsem se s Jiřím Winterem Nepraktou mohl potkávat.

Celý text najdete v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

,

O nejpodivuhodnějším dobrodružství

21. června 2010 by se dožil spisovatel Mirko Pašek rovných sta let. Napsal několik desítek románů, ve kterých čerpal z náměrů, jež mu přinesly četné cesty do zajímavých zemí.
Známé jsou třeba Vracím se z Babylonu, Adamův most, Lovci perel, Muž pro Oklahomu a mnohé další.
Mám k tomuto autorovi specifický vztah. Před mnoha lety jsem si vzal jeho dceru Zuzanku za ženu. To mi samozřejmě umožnilo se s ním stýkat poměrně často.
Když jsem pro jeden časopis sepisoval cyklus vzpomínek na dětství, nabídl jsem toto téma i Mirko Paškovi. Ochotně vyprávěl a navrch přidal jeden ze svých nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ale jedno po druhém. Všechno stejně začíná tak, že se narodí a stane se dítětem. Mirko Pašek byl dítětem už za první světové války, neboť se narodil nedlouho před jejím začátkem.

“Za mého dětství existovala organizace České srdce, která zprostředkovávala pobyt městských dětí na venkově; pochopitelně bezplatný. U této organizace se hlásily venkovské rodiny, které nějaké dítě chtěly u sebe za těchto podmínek ubytovat. Měl jsem štěstí, neboť jsem se dostal do Živonína, do rodiny sedláka Hypše. Velmi rád lovil zajíce a koroptve. Chodil jsem za ním a sbíral prázdné hilzny (papírové nábojnice). Místo broky jsem je pak plnil kamínky, narafičil je tak, aby vypadaly jako nové a pak je položil na cestu a číhal, až si je někdo vezme.
Pan Hypša neměl děti. Jenom schovanku, které bylo tak sedm osm let… jako mně. Jelikož na statku neměli dost lůžek, nutili nás, abychom spali spolu na jedné posteli.”
Odbočme a otevřeme knížku Mirko Paška STO DVACET KRÁSEK, kde se můžeme dočíst:

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

,

Co nepřejete Voskovcovi?

Jiřího Voskovce jsem slyšel už jen z desek (a viděl ve filmu). Ale byl jsem na jeho malé oslavě. Bylo to v roce 1965, kdy se oslavovaly v Divadle hudby v Praze šedesátiny Jiřího Voskovce. Byla tam řada přátel a bývalých spolupracovníků oslavence, a to byla příležitost k malé anketě: CO NEPŘEJETE JIŘÍMU VOSKOVCOVI K NAROZENINÁM?

Josef Tesárek - bývalý člen orchestru Osvobozeného divadla:
“Nepřál bych mu, aby ho postihla nějaká nepříjemnost, která by mu znemožnila další tvůrčí činnost.”

Jeden ze tří strážníků Jaroslav Gradwohl:
“To má být vtip? Nemusí? Tak dobře: Skeč Tři strážníci jsme nedělali jen na jevišti, ale nahráli jsme ho v Paříži v roce 1930 také pro americkou Paramounth revui. Tak bych mu nepřál, abychom se ve Třech strážnících setkali znovu, takto staří.”

Známý “šustil” Jan Mikota:
“Co bych mu nepřál? Já to nemám rád. To vám raději řeknu, že bych mu přál, aby zůstal takovej, jako je a aby napsal knížku o Osvobozeném divadle.”

František Filipovský (v Osvobozeném divadle měl přezdívku “kapesník”):
“Nepřeju mu stárnutí. Přeju mu, aby byl stále mladej.”

Jenčíkovy girls:
“Nepřejeme mu, aby ztratil životní optimismus a aby se někdy nudil.”

Karel Konrád (telefonicky) na otázku neodpověděl, ale zopakoval svoji gratulaci, jež byla pronesena v Divadle hudby:
“Chtěl bych být tím dlouhým z pohádky, abych mu mohl přes oceán stisknout ruku. Takhle to mohu udělat jen v duchu.”

Jan Werich (telefonicky):
“Já vám nemohu nic říct. Já mám od Voskovce zakázané, abych se nějak projevoval. Mám to doma černé na bílém.”
(Večerní Praha 21. 6. 1965)

Téma Voskovec bylo jedním z témat, které jsem si vybral pro svůj rozhlasový pořad na výstavě KDE DOMOV MŮJ, která byla v roce 1990 v Praze U Hybernů. Jmenoval se Setkání s Georgem Voskovcem a kromě Jiřího Voskovce ze záznamu v něm hovořili Jiří Sýkora z Washingtonu, Jan Tříska z Los Angeles. Ljuba Hermanová, Zdeněk Petr a Jiří Suchý z Prahy. Postačil k tomu telefon propojený se sálem, aby vznikl báječný kontakt mezi lidmi v sále a hosty blízkými a vzdálenými.
Také promluvy Jiřího Voskovce byly u nás nepříliš známé, protože je pro tento účel poslal Jiří Sýkora z Hlasu Ameriky. Vybral jsem pro vás z magnetofonového pásku to nejzajímavější a teď vám jednotlivé promluvy nabízím pospojované do jakési koláže. Na koho to slovo padne? Na Jana Třísku!

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

,

Na střeše Národního divadla s Jaroslavem Vojtou

Foto (c) Alexander Janovský

Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko.
Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí?
Začal jsem se omlouvat, ale Jaroslav Vojta se usmál a řekl mi, že je to v pořádku, schůzka byla skutečně domluvena na třetí, a dodal: “Víte, já tady rád sedím a tak jsem přišel už ve dvě.”
O Jaroslavu Vojtovi se vypráví, že “zvrzal” každou anekdotu. Ptal jsem se ho, jak to vzniklo a dozvěděl jsem se, že si to na něho vymyslel Hugo Haas.
O tom, že to není pravda, mne pak na závěr schůzky přesvědčil mnoha anekdotami a ani jedna “zvrzaná” nebyla.
Povídali jsme si tenkrát o jeho brněnském dětství, a to vyprávění jsem zaznamenal takto:

Přečíst celý článek »

,

SOL LUCET OMNIBUS

Strávil jsem v ateliéru Jiřího Švengsbíra mnoho hodin. Nikdy jsem ho ale neviděl při práci. Pili jsme spolu červené víno a povídali si. Byl však nesmírně pracovitý. Vyryl nesčíslné množství známek a vytvořil spoustu volných grafik vesměs rytin na téma Praha. Vždycky na nich byla zlatá barva. Snil o tom, že po japonském vzoru slavného Hokusaie Sto pohledů na Fudži vytvoří originální obraz Prahy stem grafických listů.
Jeho heslo znělo SOL LUCET OMNIBUS - Slunce svítí všem a často ho na svých grafikách uváděl.
Sportoval. Chodil cvičit k panu Hojerovi na Václavské náměstí. Měl zvláštní dikci mluvy, kterou napodobovali bratři Dřímalové, kteří v grafickém ateliéru jeho grafiky tiskli. Byl rytcem i rytířem. Bylo ctí se s ním utkat v duelu slov.

Jednou jsem k němu přišel a k tomuto duelu skutečně došlo. Přítomen byl totiž ještě jeden vousatý pán a španělský kord. A nebyla to jediná zbraň, kterou Jiří Švengsbír vlastnil. A nebyl to jediný španělský předmět, který jste u něho mohli vidět. Byla tam ještě španělská renesanční truhla ze šestnáctého století, španělské křeslo ze století téhož a španělský klobouk s růží. Španělská bota, dvojsmyslně dodávám, naštěstí chyběla. Kord byl opřen o křeslo, vousatý pán byl představen jako Petr Lebeda.
Přítomnost kordu i pana Lebedy zavdala Švengsbírovi podnět k malé exkurzi do jeho sbírek:

“Mám tady řadu zbraní a slouží i dnes. Je jich používáno kulturně, neboť slouží historickému šermu. Například tato kopie pozdně gotického meče mi byla věnována jako symbol čestného členství v Českém šermířském klubu Riegel, jenž byl založen v roce 1902. Jsem tomu rád, protože k šermu jsem tíhnul už jako malý hoch.
Mojí zamilovanou četbou byli Tři mušketýři a mým oblíbeným filmem byli rovněž Tři mušketýři s nesmrtelným Douglasem Fairbanksem v hlavní roli. Já jsem chtěl být Athos. Moje láska k historickým zbraním se vyvíjela a to až k současným představitelům historického šermu. Jeden z nich, přítomný Petr Lebeda, mi věnoval krásnou kopii španělského renesančního kordu, kterou jsme před chvílí postavili vedle španělského renesančního křesla.
S členy šermířského klubu jsem se seznámil velice jednoduše - chodil jsem na jejich vystoupení. Pojali jsme k sobě vzájemnou náklonnost a tak moje jedna vernisáž začala ukázkami historického šermu. Tam jsem také dostal listinu a odznak čestného členství klubu, na což jsem hrdý.”

Pokračování najdete: POZITIVNÍ NOVINY

,

Pocta Markovi Ebenovi

Nedávno jsem poslal SMS gratulaci Markovi Ebenovi k jeho narozeninám. Krátce na to mi přišla veršovaná odpověď:

Říká se – kdo lže, ten krade.
Přiznávám se. Dvaapade.
Už to není žádná pejcha,
ale jsem rád, že furt dejchám.
Frčí to, jak kasa v Tescu…
Díky za Tvou esemesku!

Přiznám se, že mám Marka rád. Nejen jako brilantního, vtipného a pohotového moderátora, ale i jako čestného člověka. Občas se potkáváme, někdy nahodile i na ulici a vždycky prohodíme pár slov.
Jsem rád, že Marek jako jeden z prvních přivítal zrod Novy, ve které jsem pár let pracoval. I jeho gratulace v Národním muzeu, odkud jsme vysílali historicky první show, byla vtipná.
Krátce na to jsme vysílali jako vůbec první zábavný pořad Ruskou ruletu, kterou moderoval, ve které Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem, pod taktovkou skvělého dramaturga Jana Czecha, improvizovali scénky na vylosovaná témata. A teď je Markovi „dvaapade“.
Kdysi jsem Marka požádal, aby přispěl do mé knížky „Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami“ krátkou vzpomínkou na svoje dětství. Mělo to svůj důvod, který prozradím, až si jeho vzpomínku přečtete. Zde je:

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

,

Nejskromnější člověk na světě

Jsou lidé, kteří se chlubí falešnými tituly. Jsou lidé, kteří je nabyli nepoctivě, viďte milí plzeňští právníci. Ale je jen jeden člověk, který svůj titul pečlivě skrývá. Ba, dokonce si z titulů dělá legraci. Svému příteli Oldřichu Dudkovi, se kterým dělal televizní dětské kabarety, vymyslel titul PUDr. Není to krásný titul? PUDr. Oldřich Dudek?
A přesto tento můj letitý přítel titul má. Dokázal ho přede mnou tajit skoro čtyřicet let. Tak dlouhou dobu jsem mu věřil, že má jen čimelickou televizní školu, kterou studoval, když ještě běhal po chodbách televize jako asistent produkce. Škola mu ale lezla na mozek, až viděl samé myšky, které pak začal kreslit. Viděl myšky všude. Pamatuji se, že dokonce přejmenoval mys Dobré naděje na Myš dobré naděje.
Miloval krátké verše pro jejich údernost. Je autorem nejkratšího písňového textu na světě (ještě to nestihli dát do Guinessovy knihy rekordů). Jmenoval se Naháček a zpívaly ho Saze. Zpívalo se: Já mám larvu, já mám larvu, na háček ji narvu.

Pokračování a prozrazení o koho jde v Pozitivních novinách!

,
φ