Pozitivní noviny

21. června 2010 by se dožil spisovatel Mirko Pašek rovných sta let. Napsal několik desítek románů, ve kterých čerpal z náměrů, jež mu přinesly četné cesty do zajímavých zemí.
Známé jsou třeba Vracím se z Babylonu, Adamův most, Lovci perel, Muž pro Oklahomu a mnohé další.
Mám k tomuto autorovi specifický vztah. Před mnoha lety jsem si vzal jeho dceru Zuzanku za ženu. To mi samozřejmě umožnilo se s ním stýkat poměrně často.
Když jsem pro jeden časopis sepisoval cyklus vzpomínek na dětství, nabídl jsem toto téma i Mirko Paškovi. Ochotně vyprávěl a navrch přidal jeden ze svých nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ale jedno po druhém. Všechno stejně začíná tak, že se narodí a stane se dítětem. Mirko Pašek byl dítětem už za první světové války, neboť se narodil nedlouho před jejím začátkem.

“Za mého dětství existovala organizace České srdce, která zprostředkovávala pobyt městských dětí na venkově; pochopitelně bezplatný. U této organizace se hlásily venkovské rodiny, které nějaké dítě chtěly u sebe za těchto podmínek ubytovat. Měl jsem štěstí, neboť jsem se dostal do Živonína, do rodiny sedláka Hypše. Velmi rád lovil zajíce a koroptve. Chodil jsem za ním a sbíral prázdné hilzny (papírové nábojnice). Místo broky jsem je pak plnil kamínky, narafičil je tak, aby vypadaly jako nové a pak je položil na cestu a číhal, až si je někdo vezme.
Pan Hypša neměl děti. Jenom schovanku, které bylo tak sedm osm let… jako mně. Jelikož na statku neměli dost lůžek, nutili nás, abychom spali spolu na jedné posteli.”
Odbočme a otevřeme knížku Mirko Paška STO DVACET KRÁSEK, kde se můžeme dočíst:

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Jiřího Voskovce jsem slyšel už jen z desek (a viděl ve filmu). Ale byl jsem na jeho malé oslavě. Bylo to v roce 1965, kdy se oslavovaly v Divadle hudby v Praze šedesátiny Jiřího Voskovce. Byla tam řada přátel a bývalých spolupracovníků oslavence, a to byla příležitost k malé anketě: CO NEPŘEJETE JIŘÍMU VOSKOVCOVI K NAROZENINÁM?

Josef Tesárek - bývalý člen orchestru Osvobozeného divadla:
“Nepřál bych mu, aby ho postihla nějaká nepříjemnost, která by mu znemožnila další tvůrčí činnost.”

Jeden ze tří strážníků Jaroslav Gradwohl:
“To má být vtip? Nemusí? Tak dobře: Skeč Tři strážníci jsme nedělali jen na jevišti, ale nahráli jsme ho v Paříži v roce 1930 také pro americkou Paramounth revui. Tak bych mu nepřál, abychom se ve Třech strážnících setkali znovu, takto staří.”

Známý “šustil” Jan Mikota:
“Co bych mu nepřál? Já to nemám rád. To vám raději řeknu, že bych mu přál, aby zůstal takovej, jako je a aby napsal knížku o Osvobozeném divadle.”

František Filipovský (v Osvobozeném divadle měl přezdívku “kapesník”):
“Nepřeju mu stárnutí. Přeju mu, aby byl stále mladej.”

Jenčíkovy girls:
“Nepřejeme mu, aby ztratil životní optimismus a aby se někdy nudil.”

Karel Konrád (telefonicky) na otázku neodpověděl, ale zopakoval svoji gratulaci, jež byla pronesena v Divadle hudby:
“Chtěl bych být tím dlouhým z pohádky, abych mu mohl přes oceán stisknout ruku. Takhle to mohu udělat jen v duchu.”

Jan Werich (telefonicky):
“Já vám nemohu nic říct. Já mám od Voskovce zakázané, abych se nějak projevoval. Mám to doma černé na bílém.”
(Večerní Praha 21. 6. 1965)

Téma Voskovec bylo jedním z témat, které jsem si vybral pro svůj rozhlasový pořad na výstavě KDE DOMOV MŮJ, která byla v roce 1990 v Praze U Hybernů. Jmenoval se Setkání s Georgem Voskovcem a kromě Jiřího Voskovce ze záznamu v něm hovořili Jiří Sýkora z Washingtonu, Jan Tříska z Los Angeles. Ljuba Hermanová, Zdeněk Petr a Jiří Suchý z Prahy. Postačil k tomu telefon propojený se sálem, aby vznikl báječný kontakt mezi lidmi v sále a hosty blízkými a vzdálenými.
Také promluvy Jiřího Voskovce byly u nás nepříliš známé, protože je pro tento účel poslal Jiří Sýkora z Hlasu Ameriky. Vybral jsem pro vás z magnetofonového pásku to nejzajímavější a teď vám jednotlivé promluvy nabízím pospojované do jakési koláže. Na koho to slovo padne? Na Jana Třísku!

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko.
Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí?
Začal jsem se omlouvat, ale Jaroslav Vojta se usmál a řekl mi, že je to v pořádku, schůzka byla skutečně domluvena na třetí, a dodal: “Víte, já tady rád sedím a tak jsem přišel už ve dvě.”
O Jaroslavu Vojtovi se vypráví, že “zvrzal” každou anekdotu. Ptal jsem se ho, jak to vzniklo a dozvěděl jsem se, že si to na něho vymyslel Hugo Haas.
O tom, že to není pravda, mne pak na závěr schůzky přesvědčil mnoha anekdotami a ani jedna “zvrzaná” nebyla.
Povídali jsme si tenkrát o jeho brněnském dětství, a to vyprávění jsem zaznamenal takto:

Přečíst celý článek »

Strávil jsem v ateliéru Jiřího Švengsbíra mnoho hodin. Nikdy jsem ho ale neviděl při práci. Pili jsme spolu červené víno a povídali si. Byl však nesmírně pracovitý. Vyryl nesčíslné množství známek a vytvořil spoustu volných grafik vesměs rytin na téma Praha. Vždycky na nich byla zlatá barva. Snil o tom, že po japonském vzoru slavného Hokusaie Sto pohledů na Fudži vytvoří originální obraz Prahy stem grafických listů.
Jeho heslo znělo SOL LUCET OMNIBUS - Slunce svítí všem a často ho na svých grafikách uváděl.
Sportoval. Chodil cvičit k panu Hojerovi na Václavské náměstí. Měl zvláštní dikci mluvy, kterou napodobovali bratři Dřímalové, kteří v grafickém ateliéru jeho grafiky tiskli. Byl rytcem i rytířem. Bylo ctí se s ním utkat v duelu slov.

Jednou jsem k němu přišel a k tomuto duelu skutečně došlo. Přítomen byl totiž ještě jeden vousatý pán a španělský kord. A nebyla to jediná zbraň, kterou Jiří Švengsbír vlastnil. A nebyl to jediný španělský předmět, který jste u něho mohli vidět. Byla tam ještě španělská renesanční truhla ze šestnáctého století, španělské křeslo ze století téhož a španělský klobouk s růží. Španělská bota, dvojsmyslně dodávám, naštěstí chyběla. Kord byl opřen o křeslo, vousatý pán byl představen jako Petr Lebeda.
Přítomnost kordu i pana Lebedy zavdala Švengsbírovi podnět k malé exkurzi do jeho sbírek:

“Mám tady řadu zbraní a slouží i dnes. Je jich používáno kulturně, neboť slouží historickému šermu. Například tato kopie pozdně gotického meče mi byla věnována jako symbol čestného členství v Českém šermířském klubu Riegel, jenž byl založen v roce 1902. Jsem tomu rád, protože k šermu jsem tíhnul už jako malý hoch.
Mojí zamilovanou četbou byli Tři mušketýři a mým oblíbeným filmem byli rovněž Tři mušketýři s nesmrtelným Douglasem Fairbanksem v hlavní roli. Já jsem chtěl být Athos. Moje láska k historickým zbraním se vyvíjela a to až k současným představitelům historického šermu. Jeden z nich, přítomný Petr Lebeda, mi věnoval krásnou kopii španělského renesančního kordu, kterou jsme před chvílí postavili vedle španělského renesančního křesla.
S členy šermířského klubu jsem se seznámil velice jednoduše - chodil jsem na jejich vystoupení. Pojali jsme k sobě vzájemnou náklonnost a tak moje jedna vernisáž začala ukázkami historického šermu. Tam jsem také dostal listinu a odznak čestného členství klubu, na což jsem hrdý.”

Pokračování najdete: POZITIVNÍ NOVINY

Nedávno jsem poslal SMS gratulaci Markovi Ebenovi k jeho narozeninám. Krátce na to mi přišla veršovaná odpověď:

Říká se – kdo lže, ten krade.
Přiznávám se. Dvaapade.
Už to není žádná pejcha,
ale jsem rád, že furt dejchám.
Frčí to, jak kasa v Tescu…
Díky za Tvou esemesku!

Přiznám se, že mám Marka rád. Nejen jako brilantního, vtipného a pohotového moderátora, ale i jako čestného člověka. Občas se potkáváme, někdy nahodile i na ulici a vždycky prohodíme pár slov.
Jsem rád, že Marek jako jeden z prvních přivítal zrod Novy, ve které jsem pár let pracoval. I jeho gratulace v Národním muzeu, odkud jsme vysílali historicky první show, byla vtipná.
Krátce na to jsme vysílali jako vůbec první zábavný pořad Ruskou ruletu, kterou moderoval, ve které Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem, pod taktovkou skvělého dramaturga Jana Czecha, improvizovali scénky na vylosovaná témata. A teď je Markovi „dvaapade“.
Kdysi jsem Marka požádal, aby přispěl do mé knížky „Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami“ krátkou vzpomínkou na svoje dětství. Mělo to svůj důvod, který prozradím, až si jeho vzpomínku přečtete. Zde je:

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Jsou lidé, kteří se chlubí falešnými tituly. Jsou lidé, kteří je nabyli nepoctivě, viďte milí plzeňští právníci. Ale je jen jeden člověk, který svůj titul pečlivě skrývá. Ba, dokonce si z titulů dělá legraci. Svému příteli Oldřichu Dudkovi, se kterým dělal televizní dětské kabarety, vymyslel titul PUDr. Není to krásný titul? PUDr. Oldřich Dudek?
A přesto tento můj letitý přítel titul má. Dokázal ho přede mnou tajit skoro čtyřicet let. Tak dlouhou dobu jsem mu věřil, že má jen čimelickou televizní školu, kterou studoval, když ještě běhal po chodbách televize jako asistent produkce. Škola mu ale lezla na mozek, až viděl samé myšky, které pak začal kreslit. Viděl myšky všude. Pamatuji se, že dokonce přejmenoval mys Dobré naděje na Myš dobré naděje.
Miloval krátké verše pro jejich údernost. Je autorem nejkratšího písňového textu na světě (ještě to nestihli dát do Guinessovy knihy rekordů). Jmenoval se Naháček a zpívaly ho Saze. Zpívalo se: Já mám larvu, já mám larvu, na háček ji narvu.

Pokračování a prozrazení o koho jde v Pozitivních novinách!

V časopisu MELODIE Karel Gott kdysi uvedl: “Kdybych si mohl vybírat na desky, co bych chtěl, nazpíval bych třeba desku ze samých evergreenů anebo podobných věcí, a to by byly skladby Alfonse Jindry, který má skutečně nejvíc melodických nápadů.”
Snad nejslavnější písní Alfonse Jindry a skutečným evergreenem je skladba Povím to tancem a písní, kterou napsal s Jaroslavem Moravcem, a kterou ve čtyřicátých letech s orchestrem Karla Vlacha na desky Ultraphon nahrál Arnošt Kavka.

Je to už hezká řádka, kdy Alfons Jindra bydlel v krásném secesním činžáku poblíž Bílé labutě. Když jste vstupovali do domu, museli jste uchopit za hřívu lva. Hříva i lev byli pochopitelně z kovu a tvořili kliku od domovních dveří. A pak jste mohli stoupat schod po schodu a zkoumat jedny dveře po druhých, až jste narazili na dveře s vizitkou ALFONS JINDRA.
Tehdy jsem to tak udělal a za dveřmi byl laskavý, šedovlasý pán. Vyjadřoval se lapidárně a jeho humor byl suchý jako sklenka chablis. Vychován mnoha pečlivými strážci domácnosti jsem se v předsíni ihned nabídl, že se vyzuji, ale Alfons Jindra mávl rukou a zabručel: “Copak jsme na venkově?”

Chvíli nato sedíme proti sobě a Alfons Jindra vzpomíná:

“Písnička Povím to tancem a písní mne napadla v roce 1939. Došlo k tomu na procházce po lázních Bělohrad, kde jsme tehdy s mým bratrem hráli v orchestru Jiřího Sternwalda, dnes známého skladatele filmové hudby. Na té ulici mne nic zvláštního neinspirovalo, u mne je to tak, že mi neustále v hlavě něco hraje, jako kdybych měl zapnuté rádio. A v tom puštěném rádiu, které mám v hlavě, se najednou ozval motiv. Nad tím motivem jsem se pozastavil, šlo o osm taktů, a po několika dnech jsem ho rozvinul. A melodie byla na světě.
Osobně mám nejraději písničky psané jedním dechem, slepence nesnáším. Novou písničku jsem si zapsal do notýsku a později jsem ji přehrál Arnoštu Kavkovi společně s písní Hodiny spí. Arnošt Kavka tehdy s orchestrem Jiřího Sternwalda v lázních Bělehrad zpíval. Kavkovi se obě písničky líbily a nabídl se, že je zanese Karlu Vlachovi. Vlachovi se líbily také a doporučil mi Jaroslava Moravce, který napsal texty a Arnošt Kavka písničky nazpíval.”

Celý text v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Adolfa Borna mám rád pro jeho baculaté dámy s ještě baculatějšími klobouky, dlouhé psíky a uťápnuté pány. Pak ho mám rád, protože má rád - stejně jako já - dobré víno. Pojďme si tedy s Adolfem Bornem při sklence červeného povídat o jeho dětství (shledáte, že i v tomto tématu to víno je obsaženo).

“Narodil jsem se v Českých Velenicích,” začíná vyprávět Adolf Born, “což je zajímavé městečko. Tedy bylo zajímavé. Patří k nejjižnějším místům jižních Čech a tehdy tam bydleli samí železničáři (ajznboňáci se jim říkalo). Půlka městečka byla česká, půlka rakouská. Hranice procházela městem a rakouská lokálka - kafemlejnek, přejížděla přes hlavní českovelenickou třídu. To vždycky přišel ajzboňák s červeným praporkem a zastavil provoz. Obvykle to bylo jedno auto, mlékařský vozík a pár povozů. Na hraniční čáře stávala hospoda.
Pamatuji se také na své výtvarnické začátky. Maloval jsem inkoustovou tužkou (hodně nasliněnou) přímo na kuchyňský nábytek.
Maminka nad mým talentem spráskla ruce a hned hubovala. Nakonec mi rodiče koupili papír, abych si teda maloval a koza (vlastně nábytek) zůstala celá.

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Foto vpravo Alexander Janovský

Psáno pro POZITIVNÍ

NOVINY

Když mi na padesátinách divadla Semafor Luděk Sobota řekl, že František Veselý zemřel, chvilku jsme pak spolu mlčeli. Pravda s Františkem Veselým jsme se potkávali  zejména tam, kde bylo víc lidí spjatých s Amforou, naposledy na jednom večírku Vágner Family v Branickém divadle. Pravda, moc jsme spolu nemluvili, jen jsme se pozdravili a je možné, že mne vnímal jen jako náhodnou tvář, která se čas od času mihla na akcích, které jsme navštěvovali. Na 35. výročí Amfory se tedy už nepotkáme. Byl jen o rok starší než já a zradilo se ho srdce. Celý život dodržoval životosprávu…
Přečíst celý článek »

Velice mne ovlivnili V + W, ačkoliv jsem je poznal pouze z filmů a gramofonových desek. Ale také z vyprávění.

Jana Wericha jsem poznal i osobně a byla to zvláštní schůzka. Věděl jsem, že Jan Werich odmítá novinářské rozhovory a proto jsem jeden takový rozhovor sestavil z jeho výroků a napsal jsem mu, že bych ho rád použil do jedné knížky, kterou jsem v roce 1968 psal pro PANTON. Jmenovala se VERNISÁŽE a pojednávala o lidech kolem písniček, kteří jako svého koníčka či druhou (někdy i první) profesi se věnují výtvarnému umění.
Knížka nikdy nevyšla, protože každou chvíli byl (po roce 1968) někdo v nemilosti (a byla to většina jmen z té knížky).
Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálce notových záznamy písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se.
Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde.
“Dobrá,” zní odpověď, “tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby.”

Taxík, rychlý odjezd na Kampu. Na Kampě zeď, za zdí dům, v domě Jan Werich. Dveře zamčeny, zeď vysoká. Tu se otevře okno, v okně hlava Jana Wericha a zvolání: “Chytejte, hodím vám klíče!”
Vzápětí na to klíče letí mým směrem. Odmykám, vstupuji, Jan Werich pečlivě čte a říká: “Můžu tady opravit sám sebe, i když je to citát?” a zpřesňuje jeden ze svých výroků.
Po deseti minutách je hotov a vypadá to, že vetřelec (tedy já) bude opět za zdí, ale venku.
Snad můj smutek z tak krátké návštěvy vyslal telepatický signál, protože Jan Werich se mne zeptal:
“Vy jste tu ještě nebyl? Chcete, provedu vás?”

Pokračování v POZITIVNÍCH NOVINÁCH