Bilanční Tobogan
Vysíláno 12. prosince 2007

Hosté: Ivan Rössler, dramaturg a scénárista; Alexandra Vebrová, redaktorka; Yvona Žertová, režisérka; telefonát: Otakar Olšaník, hudebník

Dnes je Tobogan spojen se jménem Aleše Cibulky, ale těm starším posluchačům se vybaví jméno Tomáš Sláma. Dlouholetý redaktor Českého rozhlasu zemřel 15. června 2004. Ještě před tím dokázal vytvořit zábavný pořad, který patřil k prvním talk show v tehdejším Československu.

Co se stalo před dvaceti lety? V jednom z bilančních pořadů z konce roku 2007 jsme vyzvídali na Ivanu Rösslerovi, tehdejším vedoucím Redakce zábavy Československého rozhlasu a na nejbližší spolupracovnici Tomáše Slámy Alexandře Vébrové.

Na Toboganu s Jiřím Adamcem - Foto © Josef Louda

Cibulka: Vysílal se Tobogan vždycky dopoledne?
Vebrová: Vždycky dopoledne.
Rössler: Já myslím, že v poledne.
Cibulka: Jak slyším, ty úplné začátky jsou trochu nejasné. Sašo, jak ses s Tomášem Slámou vlastně seznámila? A kolik jste spolu odvysílali dílů?
Vebrová: Bylo jich víc než šest set. U samého zrodu jsem nebyla, ty první vysílal ze studia. Tomáš mi o tom vyprávěl, protože jsem psala o Toboganu diplomku na fakultě žurnalistiky a jeho to pochopitelně zaujalo. Tím pádem jsme si o Toboganu hodně povídali, a pak zjistil, že já o něm vím víc než on. A navíc si to všechno pamatuju. Tak jsme se domluvili na spolupráci. Ale já jsem se napojila do Toboganu v roce 1992. To už Tomáš vysílal z Euroklubu.
Rössler: Přemýšlím, jestli ten rok založení Toboganu byl opravdu rok 1990.
Cibulka: Kde se vlastně zrodila myšlenka vysílat takový pořad?

na Toboganu s Hanou Talpovou - Foto © Josef Louda

Rössler: V roce 1990 jsem dostal na starosti Redakci zábavy a bylo nutné najít úplně nové lidi. Podařilo se mi vytvořit, jak já říkal, „redakci kuriozit“. Byli tam zaměstnáni – Eda Pergner (poprvé v životě), Ervín Hrych, byl jsem taky prvním zaměstnavatelem Ondřeje Suchého, získal jsem Dušana Všelichu, pozdějšího zakladatele Radio Mama později Radio Limonádový Joe. Když jsme vymýšleli nové a nové programy, tak jsem oslovil Otu Olšaníka, hudebního skladatele (pozn.: zemřel 1. 7. 2008), aby mi udělal jednu takovou svižnější novou znělku. On chtěl trochu přiblížit, jak by měla vypadat. „Představ si, jak někdo jede po toboganu, takovými krouživými pohyby dolů,“řekl jsem mu. A Ota povídal: „To není špatnej název i pro ten program“. Takže jsem měl znělku, název a uvažoval jsem, co s tím programem dál. Jednou jsem seděl s Tomášem Slámou na Staroměstském náměstí. Tomáš si zase stěžoval co všechno ho bolí a já mu povídám: „Vykašli se na to a pojď ke mně do redakce. Já mám takovej zajímavej nápad“. A on říkal: „Já už nechci bejt nikdy zaměstnanej“.

Ale Ivan Rössler ho dobře znal, vysílal s ním Mikrofórum, takže mu hned vylíčil svou vizi. Něco podobného sobotnímu Mikrofóru (to byl velice populární a oblíbený rozhlasový pořad), ale víc pro starší lidi. Tomáš Sláma chvilku vzdoroval, ale pak opravdu podepsal pracovní smlouvu a stal se členem tehdejší Redakce zábavy – „redakce individualit“, redakce, které“ se nedalo vládnout, ale vznikla tam spousta zajímavých pořadů“. Ovšem Tobogan asi vydržel nejdéle!
Cibulka: Jak vlastně vypadaly ty úplně první Tobogany?
Po této otázce dochází mezi hosty k rozporu. Alexandra Vebrová tvrdí, že první Tobogany byly bez diváků, zatímco Ivan Rössler si vybavuje, že se odehrávaly v bývalém Studiu 6 nebo ve Studiu 3 a dokládá vzpomínkou…
Rössler: …a na jednom z prvních Toboganů byla Zora Jandová, přinesla si pletení a bylo tam asi dvacet lidí.
Přes veškerou úctu k Ivanu Rösslerovi ho Saša Vebrová přeruší a s dovoláním na osobní rozhovor s Tomášem Slámou na toto téma říká:
Vebrová: Ne, ne, ten první byl se Slávkou Hozovou – Štěpánovou. Četl s ní četbu a byl tam s ní sám. Na diváky si vzpomněl ve chvíli, kdy byl v jiném studiu, kde byl klavír a jeho hosty byli manželé Hurníkovi. A on si řekl, proč, když tady mám klavír, a jsou tady manželé Hurníkovi, proč my vlastně nehrajem? A proč, když se tu bude hrát, tady nemít diváky? A první diváky pozval až v této době.
Ale pan Rössler stále pochybuje, že by jeho paměť nebyla přesná, slibuje si, že pravdu zjistí, ovšem Saša Vebrová tvrdí, že má dokonce nahrávku onoho prvního Toboganu, kde nebylo po divácích ani stopy. Ale protože oba protagonisté jsou slušní, kultivovaní a zkušení lidé, konflikt nevzniká a Aleš Cibulka ho zcela udusí poznámkou:
Cibulka: Milí posluchači, tohle je odpověď na vaše otázky, proč vlastně neslavíme výročí Toboganu. My prostě nemáme kdy slavit!
Rössler: Ale ještě za života Tomáše Slámy se slavila kulatá výročí. Jednou dokonce vydal takovou brožurku a mě ukecal, abych tam napsal, jak jsem ho získal, aby ten Tobogan dělal.
Žertová: Já jsem taky pátrala a myslím si, že Tomáš si ty kulatiny tak trochu vymýšlel.
Vebrová: To mohu potvrdit…
Rössler: Asi bychom měli zahájit nějaký archeologický výzkum…A začít hledat hmotné i nehmotné důkazy o existenci Toboganu a jeho původu.
Žertová: To jistě můžeme, ale pokud spočítáte Tobogany mezi tří stým a šesti stým pořadem, tak ten počet týdnů prostě neodpovídá…
Rössler: Tomáš zkrátka rád slavil!
Cibulka: Takže spočítat, kolikátý Tobogan teď vysíláme, je asi úplně nemožné…
Vebrová: Já myslím, že kolikátý chceš.
Rössler: To dědictví po Tomáši Slámovi by se mělo dodržovat i s tou libůstkou a určovat si výročí a slavit, kdy chcete.
Cibulka: A kolik jste jich tedy, Sašo, s Tomášem natočili?
Vebrová: Tak v létě 2004 to bylo tak k šesti stům padesáti.
Cibulka: Podle Tomáše.
Vebrová: Podle Tomáše. On měl totiž v dubnu narozeniny a ten duben se mu tak líbil, že to postupně jakoby sjednotil. On si oslavil ty své narozeniny oslavením Toboganu.
Cibulka: Aha, tak to bychom mohli tisící Tobogan slavit třeba 1.dubna. Ne, já mám nápad, budeme ho slavit 25. března! To mám narozeniny já…
Vebrová: Vy jste oba Berani, Tomáš byl taky Beran, takže já myslím, že na to máš plné právo.
A ačkoli se Ivan Rössler ještě pokusil vnést do debaty strohý rozum, zvítězil názor, že statistika zkrátka do pořadu Tobogan nepatří.

Cibulka: Teď je tedy domovským divadlem Divadlo U Hasičů, ale kudy všudy putovaly Tobogany, Sašo?
Vebrová: Tak ty první - s diváky a v jevištní podobě, byly v Euroklubu (pozn.: nyní Divadlo Radka Brzobohatého). I když ty úplně první tam byly pod jevištěm. Tomáš byl v sále, bylo tam 20-30 židlí, a když už ty židle nestačily, tak jsme se přestěhovali do sálu. A to se mu líbilo, tam se vešly i velké big bandy. Tomáš měl rád všechno ve velkém, nakonec o tom svědčí i deset vysílání z Národního divadla.
V Euroklubu jsme byli dva nebo tři roky. Do roku 1995. My jsme tam byli s Tomášem nějakou dobu dokonce zaměstnaní a dělali jsme tam i jiné pořady. Tam vlastně vznikl nápad slavit v Toboganu narozeniny různých významných lidí. Pak jsme se přestěhovali do studia Gag k Borisi Hubnerovi (pozn.: nyní divadlo Metro), tam jsme byli asi taky dva roky. Poté jsme se přestěhovali do divadla Adria ke Karlu Heřmánkovi. A následovali různé hostovačky, několikrát Divadlo Jiřího Grossmanna, vysílali jsme ze Slávie, z Pražského hradu, z Národního divadla jsme zahajovali každý rok sezónu. A potom jsme konečně našli domovskou scénu, a to bylo Divadlo U Hasičů.
Cibulka: K Toboganu ale kdysi patřily třeba i jeho medaile, několik knih, které Tomáš napsal – no a jednou z tradic, která se dochovala je třeba i vánoční bramborový salát.

Přede dvěma týdny jsme v mediální rubrice Reflexu psali o návratu rozhlasového pořadu Mikrofórum. Richard Medek, ředitel pražské metropolitní stanice Českého rozhlasu Regina, zde zmínil i něco z minulosti Mikrofóra. Na jeho vzpomínky reaguje tehdejší šéfredaktor stanice Praha Ivan Rössler.

V Reflexu 14/06 se Richard Medek chlubí obnovením Mikrofóra, které od roku 1990 vedl, a v roce 1992 dokonce krátce šéfoval samostatnému Mikrofóru Čs. rozhlasu. Mikrofórum tehdy vysílalo osm hodin denně na vlastních frekvencích. Dále Medek pokračuje přímou řečí: „Čtyři hodiny jsme připravovali my a čtyři podobně laděné slovenské rádio Elán. Pak ale tehdejší ředitel stanice Praha Ivan Rössler prosadil, že naše frekvence získá okruh Praha, a tím jsme v podstatě skončili.“

Očekával bych, že někdejší kandidát na post generálního ředitele rozhlasu a jeho současný vedoucí pracovník má buď lepší paměť, anebo si aspoň o rozhlase občas něco přečte, například knihu Od mikrofonu k posluchačům. Tak za prvé: společné vysílání Mikrofóra a Elánu vysílalo pod hlavičkou EM od 4. září 1989 a zaniklo už 31. 12. 1990. Vedení Čs. rozhlasu na Slovensku zastávalo názor, že tuto stanici již nebude dále potřebovat a její vysílací síť využije pro šíření jiných programů.

Druhý důvod byla nevyjasněná situace ve financování Čs. rozhlasu ze státního rozpočtu a nedostačující výše rozhlasových poplatků. V českých zemích se zánik EM považoval za chybu, a proto 7. 10. 1991 vzniklo Rádio Mikrofórum, které navazovalo na tradici EM (vedoucí redaktor Richard Medek) a vysílalo na frekvencích stanice Praha v pásmu VKV II až do 31. 12. 1992, a to jen v České republice čtyři hodiny denně sedm dní v týdnu!

Důvodem zániku stanice byl rozpad Československa a s tím související přerozdělení vysílacích sítí. Jejich tehdejší nedostatek bránil existenci samostatného okruhu pro mladé posluchače, ačkoliv dobrá vůle byla (Mikrofórum ostatně zůstalo alespoň jako jeden z pořadů na nově vzniklém Radiožurnálu, ne však pod vedením Medka; ten se krátce nato přesunul na TV Nova).

V roce 1992 vznikl Český rozhlas jako samostatný právní subjekt. Nastala reorganizace rozhlasu a v té době jsem se stal prvním šéfredaktorem (nikoli ředitelem) Prahy. Až o rok později nastal skutečný boj o vysílací sítě, které byly zákonem rozděleny mezi veřejnoprávní rozhlas a privátní rádia. Vedle jednotlivých lokálních rádií měla totiž vzniknout i jedna celoplošná stanice (Rádio Alfa). Stanice Praha byla odsunuta z VKV sítě na střední vlny.

Nevím, proč mi Richard Medek nasazuje psí hlavu a dělá ze mne škůdce Mikrofóra (s tímto pořadem jsem spolupracoval už v době jeho vzniku v roce 1965 a mám k němu dodnes silný citový vztah). Nemohu si proto odpustit malou invektivu opačným směrem: byl to právě Medek, který v době svého panování z Mikrofóra vyhnal nejprogresívnější skupinu talentovaných rozhlasových tvůrců, a sice tým Rádio Mama (vzpomínáte? Jiří Macháček jako dr. Vinnetou, Jaroslav Dušek, Lumír Tuček a další v čele s Dušanem Všelichou). Zakotvili nakonec u mne v rozhlasové redakci zábavy, ale usilovali o vlastní rádio, což se jim nakonec podařilo. Dali mu název Rádio Limonádový Joe.

MY NEJSME DĚTI Dokument Ivana Rösslera a Ivana Holečka z roku 1989 o deseti dnech, které otřásly Československem, s odstupem dvaceti let upravil Daniel Moravec, dramaturgie Jitka Škápíková. (55 min) ČRo2 - Praha

Chcete si pořad přehrát? Můžete!

Anebo chcete recept?

Tak daleko a přece tak blízko zněl Kvapilův hlas!

ODSOUZEN NA DOŽIVOTÍ

     Leží přede mnou útlá šedivá knížka. Šedivá jako špinavé zdi kriminálu. Šedivá jako život, jehož naděje bliká někde na konci horizontu. Šedivá jako mraky těsně před pláčem deště. šedivá, šedivá. Jmenuje se Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice - Horáková a společníci. Ten, kterého v tomto procesu odsoudili na doživotí, sedí dnes přede mnou. Jmenuje se František Přeučil, je mu třiaosmdesát let. Tehdy mu bylo přesně o čtyřicet let méně. Nejlepší léta svého života strávil v kriminálu. Přesto před vámi nesedí zlomený člověk, ale naopak člověk plný elánu, člověk, jehož energii by mu mohl závidět leckdo mnohem mladší.

Zalistujme však nejprve v dobovém tisku. Takto psalo Rudé právo během procesu v neděli 4. 6. 1950:

TO BYLY “ZLATÉ ČASY”

Obžalovaný zrádce Přeučil se stal národním socialistou teprve po osvobození. Před válkou byl jedním z vůdců Neumanovy živnostenské strany a organizátorem fialových košil. Po válce jako zástupce “živnostníků” byl přijat do nár.soc.strany a stal se poslancem. Pan Přeučil měl vlastní nakladatelství, kromě toho byl poslancem a jako funkcionář živnostníků také redaktorem časopisu “Československý obchod”. Kromě toho měl ještě vedlejší příjmy, m.j. z prodeje bust Karla Havlíčka Borovského. To byl pan Přeučil. Jakýpak div, že se mu stýskalo po starých časech, které pro něho byly opravdu zlaté? Teď sedí před soudem a přemýšlí o tom, že se staré časy již opravdu nikdy nevrátí. Pracující lid každý takový pokus hned v zárodku znemožní. To poznal pan Přeučil i všichni ostatní.                      

Vojtěch Dolejší

František Přeučil o své činnosti po roce 1945 nyní vypráví takto:

     “Já jsem byl národně socialistický poslanec už v prozatímním Národním shromáždění, to jest od října 1945 do voleb 1946, kdy jsem byl zvolen i do ústavodárného shromáždění, protože jsem právě v naší straně převzal vedení živnostensko-obchodnického odboru.  Totiž proč? Já jsem byl do roku 1939 funkcionářem živnostenské strany, tak zvané Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské. Působil jsem na Pardubicku a také jsem v pětačtyřicátém zas na tom Pardubicku začal. Chtěl jsem tam vybudovat sekretariát (to bylo po květnu v roce 1945), tak jsem sehnal dvě místnosti, jednoho člověka, který dělal tajemníka, a jednu ženu. Zatím museli jezdit na kole, v porovnání k tomu v tutéž chvíli komunisté zabrali Anglobanku, měli už sedm automobilů a v té Anglobance měli 17 sekretářů plus x tajemníků a dalších lidí, asi podsekretářů. Tady byl vidět ten rozdíl nástupu. Zatímco Gottwald zasedne v Košicích připraven, vybaven finančně a organizačně, tak londýnská emigrace přichází s vírou, že tu bude demokracie, že tady začneme něco budovat. Jenže ta jejich nepřipravenost se projeví už v Košickém vládním programu. Gottvald přichází s programem, zatímco londýnská emigrace nemá v ruce nic. Stěží dokáže jenom tu a tam něco usmlouvat a výsledkem je úplný nástup komunistů. Mají v ruce ministerstvo vnitra, mají v ruce prakticky celou armádu, i když tak zvaně v tu chvíli nepolitickou, s tím, že v budoucnosti si i tohle dají do pořádku.  Byly povoleny jen čtyři strany. Agrární strana, dosud nejsilnější, byla zakázána.”

     Netrvalo ani dva roky po “únorovém vítězství” a František Přeučil byl zatčen. To datum se mu vrylo hluboko do paměti:

     “Byl jsem zatčen 8.listopadu 1949 ve čtyři nula, nula. V Ruzyni se nám strašně chlubili, že dokázali ve 4.00 zazvonit v Praze u zhruba 397 funkcionářů strany a všecky nás odvézt do Ruzyně.”

     Vy jste byl zatčen začátkem listopadu a proces se konal až  31.května 1950. To znamená, že trvalo sedm měsíců, než tato záležitost byla dokonale připravená. Jak těch sedm měsíců vypadalo z vašeho hlediska?

      Špatně. Cela byla hezká, celkem únosná, ale nesměl jste si sednout. Musel jsem chodit. V noci jsem byl bez deky, bez podhlavníku, jen tak na holé zemi. Každých 20 minut vás probudí, musíte vstát a hlásit se. To samé se opakuje vedle, vlevo, vpravo a naproti, takže je v tom kriminále celou noc neklid a těžko se usíná, nervy dostávají zabrat. Celou tu dobu jsem například neměl kartáček na zuby. Ručník a mýdlo vám jenom půjčí, nemáte lžíci, nemáte nic, psychicky se dostáváte do takového stavu, že vás může držet už jenom síla vůle. Zejména první vánoce byly nepříjemné, když jsem si uvědomoval, že doma jsou dvě děti.

     A v takové situaci s vámi dávají dohromady protokol. Referenti jsou dva, tři, z toho jeden je hodný, ti druzí dva všelijací. Jeden však musí být bicí. A tak se vám také stane, že přijde ten hodný referent a říká: “Hele, copak se vám stalo? Utřete si tu krev, člověče, vždy¦ mi to tu pocákáte! To jste upad’ na topení, že jo? To je blbý, no tak si z toho nic nedělejte…”  a takovéhle zábavy. Tak to trvá, u toho nejsilnějšího, tři, možná čtyři měsíce, než dojdete do takového stavu, že řeknete: “Napiš si, co chceš, já ti to podepíšu.” Prostě jdete dolů, dolů, dolů, a když nejdete a když neposloucháte, tak jsou tu ještě nějaké další donucovací prostředky. Nedostanete dva, tři dny jídlo nebo vás na pár hodin postaví nahého do takového kumbálku, kde stojíte jen na trubkách a zespoda do vás větrák pere horký vzduch, tak to také vydržíte jen chvíli, možná omdlíte, pak se ocitnete na cele a ani o tom nevíte. Občas přijde doktor, dává vám nějaké prášky a čeká, až to spolknete. Tenkrát se tvrdilo, že jsme něco dostávali.

     S některými chlapy jsem později mluvil v Leopoldově. Jeden z nich mi řekl: “Já byl dělník, v sobotu jsem ještě byl ve fabrice a v neděli mi řekli: strana tě potřebuje. V pondělí jsem už dělal vyšetřovatele v Ruzyni. Neuměl jsem ani tvrdé a měkké i, o psacím stroji jsem také nevěděl nic a najednou jsem vás vyšetřoval.”

     Jak se to vyšetřování vyvíjelo?

     “Asi po čtyřech či pěti měsících přišel referent a říká: “Hele, koukejte, Přeučil, to co jsme napsali, jsou bludy, to je pro kočku, já to teď roztrhám a vy to sežerete. Ode dneška je tady nový štáb a ode dneška platí, že se budete učit protokoly nazpaměť. To trvalo až do toho konce května. Jednou u mne byl nějaký kapitán, pravděpodobně onen pověstný Doubek a ten mi řekl: “Musíte si zvolit - buď královskou smrt lva anebo život myši.”  A dal mi čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Chodil jsem po cele a říkal si: myš může utéct, žádný hrdina nejsem, navíc jsem byl  zvědavý, jak to všecko dopadne. Tak jsem se ho druhý den zeptal, co za to ode mě chce, že žádný projev nebo nějaké prohlášení mu nepodepíšu nebo nebudu nikde nic říkat. A on mě ujistil, že stačí, když se ty protokoly naučím nazpamě¦. Tak jsem se to skutečně učil. Nebyla to legrace, protože oni mě třeba vzbudili v noci a  řekli: na stránce tolikáté a tolikáté se vás prokurátor zeptá na to a na to, co odpovíte? řekli jsem si, že při procesu budu ty odpovědi odříkávat jak školáček, aby si každý řekl, to přece není on, takhle nikdy nemluvil. Nedávno jsem se dočetl, že Kleinerová zas říkala některé věci dřív než měla, že se předbíhala, že to také byl asi úmysl provokovat. No a pokud šlo o Miladu Horákovou, tak ta asi dvakrát ujela od protokolu. Jakmile však ujela, přerušil předseda senátu na deset minut zasedání a za deset minut ji přivedli a mluvila zas jak kniha. Asi dostala nějakou posilující injekci nebo co, měla anginu pektoris, namluvili jí, že se uklidní, takže ji usměrnili asi takhle.”

     Jaká byla úloha vašeho obhájce, doktora Vladislava Čeřovského, byl součástí té hry, nebo nebyl?

     “Především jsem Čeřovského nikdy neznal a neviděl, dostal jsem ho ex offo jako všichni ostatní. Čeřovský měl dobrou vůli, když jsem s ním mluvil prvně, tak mi řekl: “Moc pro vás udělat nemůžu, ale to, co můžu, udělám.”

    Dobový tisk rozněcoval skoro až fanatickou nenávist k obžalovaným. Nebyly vynechány ani děti, pro něž měl být proces součástí výchovy, jak o tom svědčí opět Rudé právo z úterý   6.6.1950:

Slovo pionýra

Záběry z procesu, vysílané Čs.rozhlasem, poslouchají i pionýři a učí se z nich rozpoznávat nepřátele lidu a nenávidět je. Pionýr Doležal ze střední školy v Hradci Králové také poslouchá rozhlas. Učinil si již obrázek, jací lidé tu stojí před soudem: “Já vím, co je to za lidi. Jsou to ti, kteří chtějí zpět svoje miliónové zisky, svoji továrnu, aby mohli vykořisťovat pracující lid. Když se jim jejich plány nedaří, dělají nové plány, třeba na novou válku, chtějí za cenu zabitých dětí získat ztracené výhody. Ale to se jim nepodaří. Tak jako dospělí odpovídají svou prací, tak i my pionýři, se budeme více snažit, abychom přispěli k vybudování silné naší republiky.

      Proces nezmátl jen malé děti, ale i dospělé a renomované spisovatele viz opět Rudé právo čtvrtek 8.6.1950:

Před soudem lidu

Cynická zvrhlost, s níž promlouvá smečka záškodníků a špiónů, stojících před soudem lidu o svých zločinných cílech - to je nejotřesnější a nejpodlejší zkušenost z tohoto procesu. Tito vyvrhelové se ještě nedávno halili do ušlechtilých masek. Tito vyvrhelové ještě nedávno odívali své rozvratnické a špiónské záměry, namířené proti šťastnému životu našich pracujících, do “ušlechtilého” pláště liberalistických frází. Mluvívali často o svobodě. Dnes otevřeně, s odporným cynismem hovoří o svém skutečném pojetí svobody, které měli, o “svobodě” ve stínu amerických tanků.

   Oni ve všech pádech skloňovali slova národ, vlast. Dnes tu stojí před soudem lidu jako nejodpornější zrádci národa a vlastizrádci.

   Jejich vlastizrada není nová. Jsou to přímí představitelé zrádného mnichovanství z r.1938. Jsou to přímí představitelé spřeženecké kliky buržoazie a renegátů socialismu, která vedla krvavý útok na naši dělnickou třídu v dobách první republiky.

   Jejich zrada není nová. Nový je jen onen zvlčilý cynismus, s nímž o této zradě dnes hovoří. Nový je ten klid otrlého zločince, s nímž taková Horáková přisvědčuje na otázku, zda počítala s válkou, zda počítala s tím, že by mohla být bombardována Praha, že by mohly být vražděny naše ženy a děti.

  “V každém případě, když je válka, musíme počítat se zasažením všech cílů,” odpovídá tato “žena”, jež ztratila poslední zbytky lidské podoby. Ano, v této odpovědí jsou obsaženi všichni ti zkrachovaní politikáři Zemínová, Horáková a Kleinerová, typičtí kapitalističtí dravci Pecl a Hejda, sluhovský kariérista Nestával. V ní je obsažen sociálně demokratický renegát Dundr i zavilý trockistický vyvrhel Kalandra. V této odpovědi je obsaženo celé to spřeženectvo vlastizrádců, rozvratníků a špiónů.

   Teprve dnes před soudem si tato banda uvědomuje, proti jaké síle chtěla bojovat. Teprve dnes, kdy jejich spiknutí bylo rozbito, si uvědomují obrovskou tvořivou, mírovou sílu našeho pracujícího lidu.

   Tento lid, který v únoru rázně zúčtoval se zjevnými nepřáteli republiky, zúčtuje dnes a zúčtuje i kdykoliv v budoucnosti s jejími skrytými nepřáteli, kteří se změnili v bandu špiónů, rozvratníků a teroristů.

                                           JAN DRDA, spisovatel

     Ale vraťme se k našemu rozhovoru: Jak se lišil ten 31.květen, což je datum zahájení procesu, od těch předcházejících dní? Vy jste vlastně už sedm  měsíců žil určitým stereotypem…

     “Ten stereotyp byl už narušen tím, když končila éra učení, že nás začali konfrontovat, aby zjistili, jestli budeme vypovídat přesně a správně, jak máme. Konfrontovat jednoho s druhým. Tak mě například s Horákovou, se Zemínovou, s Kleinerovou a s Nestávalem. Jenže my jsme se nepoznali. Kleinerová udělala scénu: “Kdo jste? Já vás neznám?” Já na to říkám: “Toničko, vždyť je to jedno.”

Poznala mě teprve podle hlasu a hned začala křičet: “Jéžišikristeboha, ti tě zřídili, Franti, ti tě zřídili!”

A tak se stalo, že jsme dostali na celu spoluvězně, byl to zřejmě jejich člověk, který denně dostával balíček jakoby od rodiny.

Já jsem měl u sebe nějakého Hirše a ten se se mnou dělil. Takže takhle nás začali nepřímo dokrmovat.

     Když došlo k procesu, měli jsme být převezeni do soudní vazby, to ovšem v našem případě neplatilo, protože údajně, jak jsme se dověděli dodatečně, šlo prý o to, že nás chtěli osvobodit Američané, a tak nás k procesu každý den vozili autem každého zvlášť a pokaždé jinudy. Nad Prahou létala helikoptéra, která to řídila.”

     Vozili vás v poutech?

     “No jistě, v poutech, samozřejmě, pouta mi sundali až před soudní síní. Přišli jsme tam a vyslechli jsme obžalobu. Sál soudní síně na Pankráci byl nabitý, protože tam každý půlden bylo jiné obecenstvo. Oni vozili autobusy do Prahy úderníky a zasloužilé stranické pracovníky, aby tenhle proces viděli, protože měl být výstrahou a a současně i důkazem toho, že dělnická třída svého třídního nepřítele definitivně rozbíjí. V každém okně seděli dva uniformovaní muži, jeden nohama do sálu, druhý nohama ven, a měli samopaly, poněvadž čekali na to, až přijdou ti naši osvoboditelé.”     

     Vy jste tam seděl celých těch osm dní, měl jste tedy možnost sledovat i výpovědi ostatních…

     “Nikoliv. Všichni jsme tam byli, když četli obžalobu, načež nás pak odvedli a dělali Horákovou, Nestávala a tak dále a já byl pátý.  Ale každý, kdo měl po tom výslechu, tak tam zůstal už na to  další. Takže já jsem sledoval proces od svého výslechu jako pátý a až do toho třináctého. No a pak byly výslechy svědků, to trvalo taky asi dva nebo tři dny a pak byl rozsudek. Na rozsudek jsme byli dole, to jsme spali jednu noc na Pankráci, tu poslední. Zřejmě se obávali, aby někdo něco neprovedl, takže cela byla otevřená, kavalec byl takhle vlevo, na druhé straně byl druhý, tam spal esenbák a jeden esenbák stál se zbraní vevnitř a dva ještě stáli na chodbě.”

     Vraťme se ještě k procesu. Tam byla dělnická prokurátorka Ludmila Brožová. Ta šla na to velmi sugestivně. Třeba mluvila o tom, že zatímco údernice Dítětová ze Spojených oceláren v Jihlavě plnila tvrdé normy na 159 procent, aby přispěla ke zvýšení životní úrovně svých spoluobčanů, organizovala obžalovaná Kleinerová špionážní síť, aby své spoluobčany zrazovala. Ten slovník z dnešního hlediska působí strašně naivně. Jak je možné, že takhle naivně formulované věty v té době působily natolik sugestivně, že měly vlastně možnost odsoudit člověka k smrti.

     “Musely působit, protože ta agitace byla úplně zvířecká. Představte si, že se tam denně vršily hromady rezolucí. A to při tom procesu také pořád zdůrazňovali. Tvrdili, že jich je přes 60 tisíc. Byli na nich podepsaní lidé, úřady, fabriky, dílny, kanceláře, školy…  s kolika desítkami lidí jsem se od té doby sešel, kteří mi říkali: Franto, prosím tě, odpusť mi to, já to taky podepsal, aby vás pověsili. To byla úplná psychóza, národ žil tím procesem, musel. Lidé po nás plivali, nadávali nám národních hrdinů a ta Brožová, ta tam řádila, vyvolávala psychózu, řvala na Miladu: vždyť máte dceru a vy jste chtěla válku a vy jste chtěla, aby padaly na Prahu bomby a takovéhle věci.”

     Připomeňme si z oněch zmíněných rezolucí alespoň jednu. Slovo má opět Rudé právo. Ve středu 7.6.1950 publikovalo tento text:

Hlas delegace pracujících

Měli jsme dnes možnost vidět zblízka zločince, jakým není rovno. Ať se přiznávají nebo zapírají, pohled na ně vyvolává v člověku jen hnus. Pro svoje sobecké zájmy by chtěli vyvolat válku. Protože by mezi pracujícím lidem nenašli ani jednoho člověka, který by šel umírat za jejich cíle, je jim dobrý každý ničema, dobrodruh a lhář. Nemohou zapomenout, jak se měli dobře, když mohli podle libosti vykořisťovat pracující. Dnes by vraždili a pálili, jen aby dostali nazpět své továrny. My pracující v závodech, na poli, stavíme domy, budujeme. Oni dovedli jen ničit. Čím víc se nám daří naše práce, tím jsou vzteklejší. Dovedeme si představit, co by dělali, kdyby se jim jejich plány zdařily. Je tu však veliká síla, která jim všechny plány zmaří. To jsme my, pracující lid. Západní imperialisté vyhazují peníze nadarmo. Uhlídáme republiku před každým placeným špiónem a rozvratníkem a dopadne to s každým, jako s těmito. Stihne je tvrdý a spravedlivý trest. Republiku si rozvracet nedáme, pětiletku splníme a socialismus vybudujeme!

                               Delegace pracujících z Chotěboře

     Jak vám bylo, když jste čekal na rozsudek?

     “No já jsem čekal provaz. To jsou kritické hodiny, když vás odvedou dolu s tím, že soud se jde poradit. Bylo to ve večerních hodinách a těch několik hodin, co jsem tam chodil, jsem myslel jen na jednu věc: co napíšu dětem, poněvadž jsem byl přesvědčen, že budu popraven. Já jsem byl v zajímavém rozpoložení, to se vám musím přiznat, říkal sem si: až vyhlásí rozsudek, tak asi začnu zpívat hymnu… No, a pak jsem to nějak nedokázal, škrtil jsem se.”    

     Pak to ale bylo doživotí.

    “To jsem si také uvědomoval se zvláštním pocitem: tak teď od téhle chvíle jsem vězeň na doživotí. Co mě čeká, kde budu, co budu, bude to dobré, nebude to dobré..? Přestanete být člověkem, jste číslem - číslem, na které si každé hovado může otevřít hubu. Když si uvědomím, jak v tom Leopoldově na chodbě chodí generál Syrový, a takový blbý bachař, který mu nesahal po kotníky, mu říká: “Hele, pojď sem, ty si generál, viď? Tak hele, dej si tři sta dřepů, když jsi generál…“ Syrový mu těch tři sta dřepů v klidu udělá, protože byl starý Sokol a voják. Jiní při tom padli a odnášeli jsme je. Pak tam byl chlap, jmenoval se Bulín a to byl malíř pokojů, aspoň nám to hrdě říkal. A tenhle chlap přišel k Peškovi a ptá se, co jste zač? Pešek odpovídá, že je univerzitní profesor. Aha, univerzitní profesor, tak to máte taky maturitu?  Aspoň si uděláte obrázek o té úrovni.”

     A co naděje?

     “V kriminále žijí naděje celý rok, jak se říká od švestek do švestek. Kriminál čeká, že po únorovém vítězství přijde amnestie,  pak čeká, že přijde amnestie na 1. máje, pak čeká, já nevím, na svatou Annu a v říjnu a pořád. procent lidí, kteří jsou v kriminále, musí něčím žít, tak se prostě těší tím, co se děje.

My jsme ale věděli, budeme sedět dál, vždycky v těch amnestiích bylo řečeno, že neplatí pro organizátory skupin, a my byli považováni za organizátory. Koukněte, za gestapa, když někoho odsoudili tak na spisech měl poznámku “návrat nežádoucí“ a my měli na spisech „nesmí opustit pevnou věznici”. To byly zvláštní spisy a každý, kdo vzal můj spis do rukym věděl, aha, to je obrgauner. A také velitel, když nás prvně vítal, poté co nás přivezli z Mírova, tak řekl: “Nedělejte si žádné iluze, všecky vás tady zahrabeme, takhle okolo, jak jsou ty hradby, tak tady budete všichni ležet, odsaď nikdo nevyjde!”  Velitel, tehdy byl tuším nadporučík, byl bývalý číšník z Bratislavy. Slováci ho znali, protože mu občas dávali diškréce, když tam šli na kafe.”

     Jak jste to dokázal přežít?

    “Drželo mě sokolství. Vždycky, když jsem byl v největším srabu a měl třeba hlad jak želva, že bych jedl dříví, tak jsem cvičil. Nedovolil jsem si necvičit. To byla jedna věc. A pak jsem pevně věřil a stále se živil tím, že jsem si říkal: kruci, vždyť já to  musím přežít, já se musím dozvědět, jak tohle dopadne, vždyť to nemůže být na věčné časy, Hitler taky říkal tisíc let a také mu to nevyšlo. Diktatura, totalita, to přece nemůže být, proboha, to nikde v našem učení není, ani Tyršově, ani Masarykově …. totalita se nikdy nemůže udržet dlouho a tak dále. Veliká morální podpora byla v kamarádství. Nezapomeńte, že v tom padesátém prvním, když jsme přišli do Leopoldova, byli političtí vězni samí ministři, generálové, poslanci, kněží, biskupové, vysoká úroveń. Když jsme byli na Mírově, v izolaci, tedy my z toho našeho procesu, tak Hejda nám večer než jsme usnuli, vykládal o umění, o divadle, to byla nepřeberná zásoba myšlenek, Hejda totiž patřil mezi pátečníky, občas tam chodil, a Čapek o něm říkával : Jo, Hejda, to¦ živý slovník. A Bedřich Hostička, ten si pro změnu pamatoval celé Tři mušketýry, takže než jsme usínali, tak nám  některé  kapitoly vykládal. Čili pochopíte, že v tom byla síla. Na to po čase přišli a tak mezi nás začali dávat lidi mravně narušené, zlodějíčky, vrahy a tak dále, ovšem výsledkem bylo, že jsme spíš předělávali my je, než oni nás. A když už o tomhle mluvím, tak bych chtěl uvést jednu vzpomínku: byli jsme na jedné dílně, kde pracovalo asi 300 odsouzených. Dělali jsme povřísla. A byli mezi námi jak faráři, tak i vrahouni a zlodějíčci. Velitel té dílny byl vrah. A bylo to někdy v roce 1953, nevím to už docela určitě. Vím jen, že to bylo 27. června. Když jsme ráno přišli do práce, tak ten vrah pokynem hlavy vykázal bachaře ven, postavil se do čela dílny a řekl: Chlapi, pozor, pět minut ticha za Miladu Horákovou. Milada Horáková se stala světicí i pro ty kriminálníky. Pamatuji se, když přišel prokurátor Vaš; toho tak seřezali, že ho odnesli do nemocnice v dece.

     A ještě něco: já bych přál všem právníkům, aby každý z nich šel na dva roky do kriminálu, poněvadž kriminál je maturita, tam se člověk svlékne do naha, tam ať chce nebo nechce, musí projevit své lidství. Tam se také přesvědčí o tom, jaké tragédie může nadělat slepý paragraf.”

P.S. A ještě jedna zpráva z Rudého práva. Je strohá a varující:

Rozsudek nad velezrádci vykonán

PRAHA 27.června (ČTK)

   Rozsudek státního soudu v Praze z 8. června t.t., potvrzený rozsudkem Nejvyššího soudu z 24. června t.r., jímž byli Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra odsouzeni pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, byl vykonán.

Ivan Rössler a Vladimír Nálevka: 70 let Československa. Rozhlasový seriál z archivních dokumentů Čs. rozhlasu. 70 dílů bylo vysíláno od 10. března do 28. října 1988. (režie Ivan Holeček)

Toto je výběr přepisu nejzajímavějších zvukových dokumentů, které jsme použili v sedmdesátidílném seriálu 70 LET ČESKOSLOVENSKA. Jde o autentické výpovědi, které jsou uloženy v rozhlasovém archívu:

1923
Vzpomíná první rozhlasový technik Jan Velík:
Já jsem po skončení 1. světové války sloužil na radiostanici Petřín, kde jsem působil jako radiotelegrafista a prováděl spojení s cizozemskými stanicemi, do kterých jsme předávali depeše našeho zahraničního ministerstva a naopak jsme z ciziny zase přijímali depeše pro naše zahraniční ministerstvo, jakož i zprávy pro tisk. No a tam na radiostanici Petřín chodívali na exkurze, kterým jsme předváděli pokusné vysílání radiostanice Eberswald, Paris le Valois, Tour Eiffel, Königswusterhausen, PCC Holland v Eidhovenu - tuším - atd.
Prostě tam se začali lidé seznamovat s podstatou nového vynálezu a chodíval tam mj. jako člen těchto exkurzí operatér kina Sanssouci Troníček. Znal mne ovšem dobře a tak když 18. 5. 1923 uspořádal Radiojournal první radiokoncert v kinu Sanssouci a nedařili se jim ty pokusy, jak zamýšleli, vzpomněl si na mě a řekl o tom zakladateli rozhlasu Čtrnáctému a ing. Svobodovi. Ředitel Svoboda poslal pro mne auto na Petřín, abych se přijel podívat. Nuže, operatér Troníček mě přivezl do kina a nakonec jsme dali technické zařízení uspokojivě do provozu a tak to bylo moje první setkání s radiojournalem.
Že byl tehdy rozhlas hříčkou a že se mnozí dívali na těch pár posluchačů jako na tiché blázny, nemusím ani připomínat. Bylo tehdy velmi málo intelektuálů a umělců, kteří tušili a věřili, že rozhlasem vstupuje do kultury nový významný činitel, který se stane po letech velmocí. /Vzpomíná Dalibor Chalupa/

1925
12. února vysílal pražský Radiojournal první přenos z Národního divadla. Na programu byly Dvě vdovy.
Dojem prvního vysílání byl tak mocný, že lidé na venkově uslyševše ve svých domácnostech Národní divadlo, svolávali narychlo k aparátům celé své rodiny a přátele a naslouchali vzdáleným zvukům Smetanovy hudby se slzami v očích.
Obliba přenosů byla značná a tak není divu, že Radiojournal přenášel opery často. Při jednom odpoledním přenosu Blodkovy opery V studni zvolal při poslední děkovačce tenor do mikrofonu: Maminko, můžeš připravit kafíčko. - Slyšeli to všichni koncesionáři.
Jaroslav Seifert vydává lyrickou sbírku inspirovanou cestou do Paříže - TSF. A takto básník medituje nad vánočními zvyky:
Avšak co my, lidé ve městech, víme o tajemných pověrách těchto dní na našem venkově. Vzpomeňte jen básně Erbenovy, jak chudě a smutně čijeme tu mezi čtyřmi stěnami vysokých činžáků, ale přece snad zůstalo nám něco z toho, třeba jen málo, třeba je to už hodně porušeno a pokaženo, co nám připomíná ony anonymní lidové básníky, kteří dovedli básnit nejen krásnými slovy, ale i činy, pohybem rukou, tancem a úsměvy a kteří dovedli tak bojovati v těchto čarovných dnech s mocnostmi zlými i dobrými, pány nebes i pekel, s pány osudu i s pány záhrobí.

1926

Bergův Vojcek - na podzim v roce 1926 došlo k provedení Vojcka v Národním divadle a toto provedení, které bylo unikátní světovou událostí, prošlo tehdy nesmírnou aférou. Byl to vlastně největší pražský divadelní skandál, jaký se kdy na území Prahy udál.
Vzpomíná prof. Mirko Očadlík. Očitým svědkem událostí byl tehdejší hrdinný tenor Theodor Schütz v roli Tamburmajora.
Při premiéře ten Vaněk, to byl náměstek primátora Prahy, byl raněn mrtvicí, ovšem já myslím - to nemělo s touhle hudbou co dělat. Přišla druhá repríza, zrovna v den pohřbu toho Vaňka, teda náměstka primátora Prahy, to už bylo znát publikum, víte. To už se ozvalo malé hvízdání na začátku. Ovšem pravá bouře propukla před obrazem Kasárny, kde je malinká předehra. Jsou tam kasárna - s vojáky, jak leží a já jsem tam jako tamburmajor měl výstup. No a teď to propuklo ta bouře, ještě než šla opona nahoru. To už nepřipustilo obecenstvo ten orchestr, aby hrál. Potom se objevil policejní komisař a další představení zakázal.
V neděli 3. 10. 1926 byli abonenti Radiojournalu překvapeni novinkou. Ve 4 hodiny odpoledne, kdy na hřišti Slávie na Letné v Praze počal zápas Slávie - Hungaria /MTK/ Péš, byly sdělovány bezprostřední dojmy a průběh celého prvního poločasu.
Zrodil se nejen nový způsob rozhlasové práce, ale i nový rozhlasový reportér, ale to ještě pár minut před přenosem nikdo nevěděl, jak nám může dosvědčit očitý svědek Josef Laufer, který v té době byl jednatelem ústředního výboru Slávie.
Radiojournal si zvolil za hlasatele jednoho z nejstarších pražských sportovních redaktorů a tento dobrý muž se prostě k vysílání bez omluvy nedostavil. Nevím, kdo upozornil ředitele na mne, který jsem dlel ve své funkci v šatně maďarských hostů. Násilím mne vytáhli k mikrofonu, ředitel mi pošeptal do ouška nějaké pokyny. Žádné přestávky, mluvte furt, přirozeně a ne strojeně. Nedopadl jsem špatně a zůstal jsem i mikrofonu našeho rozhlasu s výjimkou okupace hodně dlouho.
České slovo hned v pondělí přenos pochválilo a poznamenalo, že pomocí mikrofónu, umístěného za brankou Maďarů, mohli posluchači slyšet všechen šum a ruch, projevy nadšení i nevole. Dokonce bylo slyšet nabídky prodavačů párků, cigaret, kokosek a žvýkacích gumy.

1930

V roce 1930 bylo československému rozhlasu teprve sedm let - měl však již pravidelnou skladbu programů a za jediný rok odvysílal stovku činoherních představení a rozhlasových her. Ty se však vysílaly živě, nikoliv ze záznamu. Představte si, jak složitě se musel vysílat takový Požár opery.
O tom, jak katastrofický dopad měla, vypráví sám zakladatel Čs.rozhlasu Miloš Čtrnáctý:
Lidé domnívající se, že jde o skutečnou reportáž, běhali k Národnímu divadlu a velké operetě v Dlouhé třídě a byli překvapeni, když zjistili, že tam nehoří, nýbrž že se tam hraje.
V létě 1930 prožíval Petr Bezruč silný milostný vztah k Františce Veselé - Brablecové. S mladou a hezkou poštovní úřednicí se seznámil v roce 1920, od roku 1925 si pravidelně psali a přátelský vztah přerostl v lásku. V srpnu trávili společně několik dní ve Frenštátě pod Radhoštěm. Nebuďme však indiskrétní a nepátrejme v soukromí plachého básníka. Vždyť i jediný rozhlasový rozhovor s ním byl - za přispění jeho sekretářky - natočen tajně. To však už bylo v době, kdy se pochybovalo o Bezručovi jako autorovi Slezských písní.
sekretářka: A já už jsem opravdu v rozpacích, co mám některým lidem říkat, kteří tvrdí, že Petr Bezruč nenapsal Slezské písně. Vy jste se s tím nesetkal? Nikdy?
Bezruč: Ja. Ta já vím, že se několik lidí vydávalo za autory Slezských písní.
sekretářka: Ale oni říkají, že to napsal váš tatíček, ty Slezské písně.
Bezruč: Ale to jsou trdla.

1932

I v rušné době je třeba vychovávat děti. Dělal to i rozhlas tím, že zval do studia přední osobnosti, jako byl například hudební skladatel Josef Suk, který vyprávěl dětem o své hudbě a nejen o ní:
Nevím, jak si mě před tím podivuhodným přístrojem představujete, ale já si docela živě představuji vás, milé děti. To víte, že vás znám. Vždy již ve stáří čtyř let chodil jsem do školy v takové zapadlé vesničce a sedával jsem tehdy pod stolem pana učitele a ten pan učitel byl můj tatínek a hudebník znamenitý. Vy, děti, mi jistě přejete zdraví a též hojnost zdraví mému malému vnukovi. Jmenuje se Josef, ale my mu říkáme z lásky Pepula. Bydlí s tátou a mámou v té zapadlé vesničce, za tři roky bude chodit do školy. Zatím má rád hudbu a kamarádí se s dětmi na vsi. Ten by vás měl všechny rád.

1934

Československý rozhlas vstoupil do jedenáctého roku své existence. Na sklonku minulého roku dostal ke svým desátým narozeninám novou budovu, ve které sídlí dodnes. A tak opustil svá studia v nedalekém Národním domě. V roce 1934 měla premiéru rozhlasová hra Františka Kožíka Cristobal Colón v režii Josefa Bezdíčka.
V rozhlase ještě na malou chvilku zůstaneme. V roce 1934 trojice nadšenců, ve které byl i první projektant pražského metra Vladimír List, uskutečnila první rozhlasový dispečink.
A byl to do třetice rozhlas, který byl při tom, když jsme 10. června 1934 v Římě hráli na mistrovství světa ve fotbale. Ano, Josef Laufer byl u toho:
Je to asi deset metrů od hranice trestného území. Míč zahrává Čambal přehráním až na pravou stranu na Junka. Junek bojuje s Bertolinou. Odcentroval, ale Ferrati na pravém halvu zachránil. Jeho míč přejímá Čambal, prohazuje na Puče. Puč dobře obchází Allemandiho a vedeme 1:0. Puč dal branku!!! Výborně Tondo. V 21 minutě vede ČSR 1:0.
Československo do finálového boje o titul mistra světa nastoupilo v této sestavě: Plánička-Ženíšek, Čtyřoký-Košáálek, Čambal, Krčil-Junek, Svoboda, Sobotka, Nejedlý a Puč. Po prodloužení jsme nakonec prohráli 2:1. Dvě italské branky dalo Schiavio a Orsi.

1936

Poslechněte si úryvek přednášky prof. Charváta, kterou přednesl 10. dubna 1936 v rozhlase.
Je kupodivu, jak málokdo dovede rozumně strávit neděli nebo - jak se dneska moderně říká - weekend. V západních zemích, kde je kultura velmi pokročilá a mám na mysli hlavně Anglii, je svěcení weekendu samozřejmým požadavkem a v sobotu v poledne vypne pracující svůj mozek a až do pondělka ráno odmítá zabývat se svým povoláním. U nás stále ještě vidíme, že svědomitý úředník bere si na neděli práci domů, že zaměstnaný státník nebo politik projezdí sobotu a neděli po schůzích. U nás začíná pracovní den dřív než například v Anglii a v nejednom oboru se pracuje mnohem a mnohem intenzivněji, ale odpočinout si nedovedeme ani z poloviny jako oni.
Na podzim se v Průmyslovém paláci v Praze uskutečnila výstava automobilů.
Haló, haló.. náš mikrofon je stále ve střední síni Průmyslového paláce pražského výstaviště, kde byla v sobotu slavnostně zahájena 25. jubilejní mezinárodní výstava automobilů. Došli jsme až ke stánku továrny Tatra. Začnu nejmladším modelem, naším čtyřválcem typu 90.
Á, čtyřválec chlazený vzduchem.
To je specialita Tatry.
Ale to není váš nejrychlejší model…
To si prohlédněte Tatru typ 77. Aerodynamická karosérie. Motor je uložen vzadu. Ostatně motor má necelé 3 litry a výkon jen 60 HP a přece dociluje rychlosti kolem 150 km/hod.

1937

Vrchní policejní inspektor Zdeněk Bubník náležel k předním detektivům Pražského policejního ředitelství, tj. známé čtyřky v Bartolomějské ulici. Takto v říjnu 1937 vzpomínal na své začátky:
Po převratě byla taková konjuktura zločinů, že jsme byli prací přetíženi. Jeden případ následoval druhý. Tři dny po nastoupení jsem zatýkal svého svého prvního loupežného vraha, šest hodin po započetí pátrání, když ještě hodinu předtím se zdála věc naprosto ztracena.
Detektiv je zajímavé povolání, ale letuška v roce 1937 je také zajímavé povolání. Jak vypadal konkurs na tuto tehdy ještě novou profesi, vypráví palubní stewardka slečna Dvořáková.
U budoucích stewardek, a uchazeček bylo na tři sta, šlo především o to, aby vyhovovaly povšechným podmínkám, tj. zběhlost ve společenském styku, znalost alespoň 4 světových jazyků, dokonalé zdraví a hlavně, aby měly opravdovou chuť do nového povolání.
Ve vánoční atmosféře vysílal pražský rozhlas poselství Karla Čapka básníku Thákurovi.
Mistře Thákure, harmonický hlase východu, zdravíme vás ve vašem Sanktinikesanu. Zdravíme vás v ČSR, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři.
Praha - Čs.rozhlas zařazuje zprávu ČTK o zdravotním stavu pana presidenta osvoboditele TGM.
Haló, haló. Zpravodaj ČTK na zámku v Lánech telefonoval tuto zprávu o zdravotním stavu presidenta osvoboditele. Dnes v 9 hod. ráno přijel do Lán prof. Arnold Jirásek a za chvíli po něm prof. Hynek. S dr.Meixnerem a prof.Vébrem se odebrali ihned k nemocnému. O 10 byla vydána tato úřední zpráva.
Zlepšení dýchacího rytmu se udržuje, frekvence dýchací stále ještě značná, 44 v minutě. Frekvence srdeční 124 - puls je však pravidelný, dobře plněný, žádné příznaky hlubších poruch oběhu krevního. Tlak krevní max. 110, min. 80. Teplota nejvyšší 38,4 jeví sklon ke snížení. Nález na pravém dolním laloku plicním je nyní menšího rozsahu. Porucha vědomí je méně hluboká. Celkový dojem o něco lepší než včera odpoledne. Podepsání jsou dr.Meixner a prof.Vébr. Konec oznámení.
První president čs.republiky, president osvoboditel TGM skonal na zámku Lánském dnes v úterý 14.9. ve 3 hodiny 29 dovršiv 87 let, 6 měsíců a 7 dní života.

1944

V+W: Vůdce na logiku nevěří, vůdce má intuici, tak dává metály generálům, když něco prohrajou.
No, to je tedy opravdu originelní, železnej kříž za nářez, to tu eště nebylo. Kde myslíte, že se takovej metál za porážku nosí?
Jak to myslíte, kde se nosí.
No, vyznamenání za chrabrost nebo za vítězství se odjakživa nosily na prsou. Ale když teďka jsou v Německu metály za porážku…
No, to je nápad, poslouchejte… tyhle metály by měli Němci nosit tedy na druhé straně zeměkoule, totiž na druhé straně těla…
Já vám rozumím, na zadní tváři hrdinově.
Tak.
Bylo by to správný, protože z tý strany by je taky Rusové líp viděli. Měli by vztek.
Taky by si na nich seděli pěkně. A taky by se říkalo: Zadek generála von Knoblsdorfa se hrdě dmul rytířským železným křížem, který si vydobil na útěku od Belgorodu.

1945

…nezapomínalo se ale ani na minulost. K.H.Frank byl vydán Československu.
Na letišti je mnoho lidí, mnoho vozů, letadlo již stojí před námi, otevírají se dveře a z letadla vystupuje nepřítel českého národa číslo jedna - vrah našeho národa Karl Herman Frank.
Blízko letadla stojí připraveno zelené auto, které tak všichni dobře známe. Je to sovětský zelený anton, kterým bude tentokrát K.H.Frank - ten nadutec, kterého dobře znáte, který ale nyní vypadá podstatně jinak, dopraven odtud z Ruzyňského letiště, tam kam patří - do věznice na Pankráci.
Paní Marie Jedličková, s kterou sedím před rozhlasovým mikrofonem, je z Lidic. Tím myslím, je řečeno vše. Paní Marii Jedličkové je 33 let, má na sobě trestanecké šaty, má oteklé ruce, má oteklé nohy, pláče.
Paní Jedličková, neplačte, prosím.
Vy jste dnes přišla po 3 letech do Prahy. Neviděla jste své dítě od té doby, kdy byly ženy z Lidic odvlečeny. Vyprávějte, prosím.
Chtěla bych se jenom dozvědět, kde je, který dobrý lidi si ho vzali na vychování. Tak bych je prosila, jestli by mi děcko vrátili.
Jak se jmenuje?
Václav Jedlička.
Václav Jedlička, nyní osmiletý. Kdo by o něm věděl, nechť podá zprávu Čs.rozhlasu.
Pětiletý Vašík Jedlička byl s dalšími lidickými dětmi zavražděn výfukovými plyny v nacistickém vyhlazovacím táboru v Chelmu.
20. listopadu byl zahájen Norimberský proces.
Unikátním způsobem z něho vysílal pro Československý rozhlas i František Gel.

1947

V Praze ve Vilímkově galerii vystavoval své nové krajiny a zátiší Jan Zrzavý. Vladimír Kovářík pozval známého malíře do rozhlasového studia. Pokládal mu otázky, které posbíral ve výstavní síni od studentů. Jedna z nich zněla takto:
A proč je, mistře, ve vašem malířském díle tak málo námětů domácích?
Českým malířem přece není nikdo proto, že maluje chaloupky, kozy nebo selky. Ta českost je v něčem jiném než v motivu. Úprka třeba, který maloval jen vesničany v krojích na jejich polích a vesnicích nebo Chittussi, který maloval mnoho českých krajin - tedy samé domácí motivy - a přece v nich obou je málo českého, což nemíním jako výtku. Chittussi byl skvělý malíř, ale je to malba francouzská. Já sice maluji cizí krajiny, hlavně bretoňské, ale žádný francouzský malíř by je asi nenamaloval tak jako já. Nebo moje benátské obrazy. Ty mají blíž k jihočeským malbám a lidovým obrázkům na skle. Maloval-li jsem víc cizích krajin, je to snad proto, že jsem v nich našel víc těch základních tvarů geometrických těles, jež miluji, ale u nás krásné vesnice a příroda už vymizely nahrazeny hroznými zpotvořeninami a přírodu, lesy a pole jsme proměnili na pouhou výrobu průmyslových, živočišných a potravinářských výrobků.

1951

Pracující však plnili úkoly s příkladnou svědomitostí, o čemž svědčí i vystoupení jednoho z úderníků soustružníka Václava Svobody na celostátní konferenci nejlepších pracovníků 14. dubna 1951:
Práci, kterou dělám, dělám rád, ale výsledky, kterých jsem dosáhl, mohly být ještě úspěšnější, kdyby naši technici a i někteří dělníci správně pochopili význam uplatňování a rozšiřování nových metod práce na všechna pracoviště. Jinak by se nemohlo stát to, že více jak jeden rok mě bylo přímo zakazováno pracovat s vyššími řeznými rychlostmi. Neměl jsem dostatek nástrojů a sám jsem musel chodit a doslovně žebrat o potřebné nože, abych mohl pracovat. Chtěl jsem pracovat na více strojích, jak to však provést, když nástroj, o který jsem žádal, byl o dvacet metrů dál. Požádal jsem bývalé vedení závodu o přemístění stroje, avšak vyskytla se otázka, kdo to prý zaplatí. Nabídl jsem se, že když stojí otázka tak, že to zaplatím sám a dám to do tisku. S tím bývalé vedení závodu také nesouhlasilo, proto jsme spolu s dílovedoucím přitáhli jeřáb, mašinu vytrhli a dali na místo, které jsem si vybral, a vedení závodu nezbývalo nic jiného, než stroj zabetonovat a zapojit, protože by stála jinak výroba.

1954

Josef Lada oslavil padesáté výročí své tvorby. V roce 1904 jako sedmnáctiletý začal svoji činnost novinářského kreslíře a ilustrátora. Děti mají rády jeho kocoura Mikeše, dospělí obdivují jeho ilustrace Haškova Švejka. Mezi Ladou a Haškem byl velice pěkný kamarádský vztah, ale o tom blíže už Josef Lada:
Hašek spal u mě v kuchyni na starém proleženém kanapi, z kterého už vylézaly dráty, ale Hašek se vždy nějak srovnal. Bohužel, musím přiznat, že přicházel domů až k ránu, ale vždy mi něco přinesl a položil mi to potichu na mou postel: pomeranč, kousek husy, syrečky, bonbóny a jednou jsem na posteli našel i chcíplou koroptev. Hašek spal vždy asi do dvou hodin, protože obědy nebyly tehdy u nás pravidelné.

1957

U nás v Československu začala také nová éra - éra malých divadel. Začalo to redutou, ve které na sklonku roku 1957 začaly první text-appealy. Hovoří Ivan Vyskočil:
To je taky tak, protože člověk, když se dostane před lidi s nějakým nápadem a když teďko ty lidi čekají, tak ty lidi vlastně mu tem nápad zároveň taky dávají, a to je ten moment, čím je vlastně nejcennější pro autory a vůbec pro lidi, kteří takový večer dělají, ten volný večer, že vlastně každý sebou nese svoji povídku a člověk tím, že se s lidmi dostane do tohohle styku, do toho napětí, protože má hroznou trému…a z té hrozné trémy člověk začíná hledat nejenom tu svojí, i taky tu jejich povídku. Rozumíš, protože jenom tvojí by nerozuměli, to musí být taky zároveň jejich povídka a sebou lidi nesou ty nápady, člověče, to byl stoh nápadů, protože to byl stoh lidí.

1959

Karel Svolinský ovlivnil svou tvorbou řadu výtvarných oborů. Ilustroval řadu knih, věnoval se známkové tvorbě, vytvořil bankovky, plakáty, gobelíny, scénické návrhy. Byl autorem monumentální tvorby - orloj radnice v Olomouci, okno katedrály sv. Víta. V roce 1959 hovoří o své účasti na EXPU 58 v Bruselu:
Na světové výstavě v Bruselu jsem měl mimo grafického listu, kterým jsem doprovázel Pole orná a válečná V. Vančury, měl jsem tam hlavně barevné okno, které bylo složeno ze dvou barevných plakátů, byl to jakýsi experiment o nové pojetí barevného okna, ze dvou plátů, které v jisté vzdálenosti od sebe prostupovaly svými barevnými plochami, jeden doplňoval druhý.
O tom, že umělci nemohou stát mimo společenské dění, promluvil v červnu na sjezdu socialistické kultury básník Ivan Skála:
Socialistický spisovatel se nesmí nikým a ničím nechat vehnat do pasivity, do neutrality do apolitičnosti; někam na periférii současného života. Všimněte si, nepřátelé a emigrantští zrádci na Západě přeladili svůj hlas. Nevyzývají naše umělce proti socialismu. Vědí, že by neuspěli, říkají si, když umělci nebudou škodit, a aspoň nepomáhají. Všechny ty teorie o pasivní objektivnosti umění, o umění jako svědectví, o nezávislosti estetické hodnoty, která je nezávislá na myšlence, na ideové pozici autorově, všechny ty úvahy o umění zbaveném ideologie, tam u našich nepřátel s cílem ochromovat nové rostoucí umění socialismu, paralyzovat jeho moc a sílu v životě. Je naštěstí u nás už jen málo umělců, kteří tento záměr neprohlédli.

1964

Josef Štefan Kubín se ve svých rovných stu letech stal národním umělcem. Měl před sebou ještě rok života a spoustu plánů:
Porád píšu Procházky českým jazykem, to jsou vědecké úvahy, porád píšu, už mnoho let největší svou práci beletristickou jmenuje se Vzpoura srdce.
Kolik hodin denně?
To je nepravidelné. Třeba se probudím ve 2 hod. v noci a mám nápady a píšu je a až je ty nápady vyčerpám. Tak dlouho je zaznamenávám. Tak dál se ptejte…

1965

Hollywood - vyhlašování Oscara.
Okamžiky napětí, hlasatel otvírá zapečetěnou obálku s rozhodnutím americké akademie. Československo. Oscar za nejlepší film roku. Obchod na korze. Za spontánního potlesku vstupuje na jeviště Jan Kadár.
Ján Kadár o zahraničním ohlasu tohoto filmu řekl:
Obecenstvo chápe podstatu této tragédie jako téměř antickou tragédii a plně chápou základní humanistický smysl a poslání. V N.Y. to přijetí bylo - já už jsem to někde říkal - četli jste ty kritiky - bylo nad naše očekávání a plně pochopili smysl tohoto filmu. Každý, kdo má základní principiální pocit spravedlnosti, tak to musí chápat tak, jak se to odráží ve své primérní podobě.

1966

Činohra Národního divadla měla velký úspěch v Londýně. Zvláště se líbilo představení bratří Čapků Ze života hmyzu v režii Miroslava Macháčka. Roli tuláka vytvořil Ladislav Pešek. Jedno představení navštívila také britská princezna Margareta. Ladislav Pešek vypráví o setkání s princeznou Margaretou na československém velvyslanectví v Londýně:
To je půvabná dáma s krásnýma modrýma očima, měla bílou róbu. Dívá se vám upřeně do očí a teď říká neprofesionálním způsobem nebo bych řekl bez teorie divadelní svůj názor jednak na Čapky, které znala, tak na celé představení. Tak mě například řekla, že se jí na tom líbila ta upřímnost toho čapkovského človíčka, který do každé situace jde s čistým srdcem a vždycky je nakonec od toho hmyzu trošinku pošlapán. A tím pošlapáním moudří až - bohužel - nakonec umře. A že jsem jí trošinku připomínal v té jímavosti nebo jednoduchosti Ch. Chaplina.

1967

Karel Gott s písněmi C’est la vie a Pošli to dál vystoupil na mezinárodním veletrhu gramofonových desek v Cannes.
Měl jsem trému z toho důvodu, že jsem trpěl po 3 roky takovým komlexem před francouzským publikem z doby Monte Carla, kdy při ohlášení Gott-Československo se lidi bavili a smáli se.
Čemu se smáli?
Jenom tak, že se budou bavit… taková nedůvěra hned od začátku. Ještě než jsem vůbec vešel na jeviště. Kdežto tentokrát ta nervozita byla přesně do toho momentu, kdy jsem vešel na jeviště. V okamžiku, kdy jsem spatřil, že mě lidi berou úplně vážně, že tleskají, obzvláště po první písni Pošli to dál, kdy tleskali srdečně a upřímně, tak do té druhé písně jsem šel s naprostým uvolněním a radostí.

1968

21. srpna vstoupila vojska pěti států Varšavské smlouvy do Československa.
Drazí spoluobčané, v posledních hodinách vznikla v naší zemi složitá situace. V současné chvíli vám nemohu říci více k jejímu objasnění. Jako president ČSSR se k vám obracím s plnou odpovědností, kterou jsem přijetím této funkce převzal a naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid.

1969

Charles Spencer Chaplin oslavil osmdesátiny. Víte, že Tulák Charlie se objevil poprvé na filmovém plátně už v roce 1914?
Musím říct, že nejtěžší bylo, když jsem hledal nějaký gag, to nebylo nikdy lehké, nepřijde nic samo. Mnozí lidé říkají, vy jste komický pán. Nejsem ani trochu komický, jsem velmi vážný člověk a mnohdy se cítím jako ztracený.

1971

Hermína Týrlová náležela spolu s Jiřím Trnkou a Karlem Zemanem k zakladatelům československého animovaného filmu. V roce 1971 byla jmenována národní umělkyní. Krátce před tím získala v San Sebastianu Zlatou mušli za film hvězda betlémská.
A to mě vždycky dojímalo, tohleto ta Marie, když musela porodit ve chlévě a tak jsem to postavila na jiné bázi a udělala jsem to asi tak, že všechno zavinila hvězda betlémská, že všichni lidé potom měli účast na tom, že se narodilo děťátko a že se všichni jako změnili v ty dobrý a laskavý lidi.

1972

V žižkovském ateliéru keramika Jana Kutálka bydleli vodníci, plivníci, čerti, draci a všelijaká strašidelná havěť. Barevně glazované figurky měli velký úspěch doma i v zahraničí. V roce 1972 okouzlily Norimberk a Hamburk.
Já nevím, jak zní definice plivníka v naučném slovníku, vůbec jestli tam je, ale podle mýho je plivník pohádková bytost, která se vyskytuje v našich pohádkách a vyznačuje se tím, že přináší svému majiteli buďto dobro nebo zlo. Plivník je vylíhnutej tvoreček ze slepice, vlastně z vejcete od černý slepice. Byly kolem toho všelijaký recepty, jak se musí nosit pod levou paží, asi tři neděle, potom se musí někde na hřbitově natrhat kvítí a já nevím co všechno a nakonec že se vyvine plivník. Dneska se to ovšem dělat nedá, protože vzít si chladírenský vejce pod levou paži a nosit ho tři neděle, tak byste měl spíš zápal plic než plivníka.

1978

Hlavní budova Československého rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě byla postavena podle projektu ing. Slámy v letech 1929 - 1931. V sedmdesátých letech již prostorově nevyhovovala a tak bylo rozhodnuto postavit novou budovu.
Její základní kámen byl položen v dubnu 1978. Účastníci slavnostního aktu netušili, že vážné projektové chyby výstavbu nového rozhlasového centra silně zkomplikují.
Dne 29. listopadu 1378, tři hodiny po západu slunce, zemřel římský císař a král český Karel IV. O šest století později byla této významné osobnosti a jeho době věnována rozsáhlá výstava v Praze. Hovoří komisař výstavy doc.Mašín:
A konečně ten veliký střed, který je věnován době Karla IV, má zase svůj ústřední motiv, to je královská koruna, jedna z nejkrásnějších královských korun, které vůbec na celém světě existují, která není jenom nádherná po stránce výtvarné a po stránce bohatství drahokamů a zlata, ale stejně tak je pro nás důležitá, poněvadž se stala a byla vždycky symbolem naší státnosti, vždycky byla symbolem naší samostatnosti a existence našeho státu.

1981

Cyril Bouda si s chutí zamuzicíroval a plány měl - podle vlastních slov - ještě tak na 30 let. Čas mu však vyměřil necelou desetinu.
Japonský malíř Hokusai řekl v 89 letech: Konečně vím, jak namalovat trávu. Tak já čekám, až mi bude těch 90, jestli už to budu umět taky. Babička vždycky říkavala v Pace svým učedníkům, který se tam flinkali: Práce se plno šklebí a ty nic neděláš. Tak já se toho držím, a když jsem drobek líný, tak si vzpomenu na babičku a honem se dám do práce.

1982

Aktuálními otázkami umělecké tvorby se zabývaly i sjezdy tvůrčích svazů. Na sněmování výtvarných umělců promluvil Vasil Bilak:
Na jakou zhoubnou cestu chtěla zavést naše umění tzv. elita, nám připomíná Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po 13. sjezdu strany. Nebyli to skuteční umělci, elitáři měli vlastnost společnou všem nafoukancům, vlastní úsudky považovali za vrchol myšlení, vlastní tvorbu za jedině estetickou, nepřipouštěli její kritiku, povýšenecky přistupovali ke všem ostatním a podceňovali hlavně ty, kteří vytvářeli skutečné hodnoty. Nejeden mladý talent se tehdy pod neblahým vlivem elitářů dostal na začátku své umělecké dráhy na špatnou cestu.

1983

Rozhlasové Mikrofórum organizovalo v různých městech Československa folkové a rockové maratóny za mír a život proti jaderné válce. Na závěr roku se uskutečnil koncert v pražské Lucerně, na kterém vystoupil i Jiří Suchý:
Žádná písnička nezastaví nebo nezvrátí tok dějin, to musejí udělat lidi, ta písnička je může k tomu nějakým způsobem podpichovat nebo ponoukat. Já jsem ta generace, která válku zažila - to je zážitek na celej život - a asi by bylo velice nesprávný, kdybych si to nechával pro sebe a poněvadž píšu hry a píšu písničky, tak to promítám nějak do nich. To je samozřejmý. Zvlášť v dnešní době je to zapotřebí.

Dokumentární pásmo z listopadových dní 1989. Výpovědi studentů a očitých svědků o brutálním zásahu pořádkových sil 17.11.1989 v Praze. Pořad připravili Ivan Rössler a Ivan Holeček. Z archivních záznamů hovoří Jan Přeučil, Rudolf Jelínek, Miroslav Štěpán, Jana Preissová a politici a občané ČSSR. Citáty z knihy Karla Jasperse “Otázka viny” čte Leoš Suchařípa.

(60min)

Ivan Rössler a Ivan Holeček. Dokument o deseti dnech, které otřásly Československem. Upravil Daniel Moravec. Dramaturgie Jitka Škápíková.

Natočeno 1989, upraveno 2009. Premiéra upravené verze 17. 11. 2009 (ČRo 2 Praha, 9:05 h.; 55min.).

PANÁČEK V ŘÍŠI MLUVENÉHO SLOVA

ČESKÝ ROZHLAS - VLTAVA

(Ukázka z rozhlasové kompozice )

zvuk sirény

HLAS FILOSOFA:
Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi v jejímž důsledku je každý spoluzodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlonost na světě. Zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím.

zvuk sirény sílí – ticho

REPO/Hlas Štěpána:
V žádné zemi, v žádné zemi, ani rozvojové, ani socialistické ani kapitalistické, neexistuje to, aby 15 letý děti určovaly, kdy má odejít president, nebo kdy má přijít a kdo jím má být

pískot, nesouhlas
skandování
Nejsme děti. nejsme děti

hlas do hluku
Československý rozhlas Praha uvádí dokumentární pásmo NEJSME DĚTI aneb 10 DNÍ, KTERÉ OTŘÁSLY ČESKOSLOVENSKEM.

skandování
Nejsme děti, nejsme děti

OBRAZ 1 –
Demonstrace

skandování
Máme holé ruce, máme holé ruce
prolne rocková hudba
skandování
Nechte nás projít, nechte nás projít

(v podkresu zdálky píseň Jednou budem dál…)

REPO/HLAS:
Když čelo průvodu dorazilo na rozhraní Spálený a Národní ulice, tam bylo zastaveno kordonem pohotovostního pluku, tj. bílé přilby, štíty a bílé obušky, no a když k nim, tak žádali, aby mohli projít, protože si vlastně celý průvod sednul a žádal pod různými hesly jako Nechte nás projít, My jsme tady doma, Pusťte nás na Václavák, lidi posílali zezadu kytky, a mladý dívky - kolem dvaceti let - dávaly ty kytky příšlušníkům za ty štíty, pokládaly jim je k nohám a udělaly jakousi přehradu ze svíček a těch kytek.

ZPĚV:
Jednou přijde mír…Jednou přijde mír…

REPO/HLAS 2:
On se otočil k tomu autobusu a zařval podejte si pendrek, podejte mi pendrek… Zřejmě mu ho nepodali dost rychle, tak on se teda s holejma rukama ke mně blížil, nejdřív mi jednu vyťal a pak mě takhle vzal za vlasy a třískal mi hlavu
o ten pilíř, u kterého jsem stála, a pak teda, když už se mi podlomily nohy a padla jsem na zem, tak do mě začal kopat a pak na něj lid začali křičet, ať toho nechá….

skandování
Lidský práva…Lidský práva…

REPO/HLAS 3:
Já bych chtěl říct, že ta výzva k rozchodu byla taková podivná, když člověk nemá kam odejít. Než došlo k tomu zákroku, byl celej prostor neprodyšně uzavřenej, pak teprve začala ta nemilosrdná řežba. To, co jsme viděli v televizi, tak byly vlastně záběry jenom na tu řadu příslušníků, kteří přehrazovalo tu Národní v ústí Spálené ulice. Jejich zákrok jsem osobně neviděl, hlavní zákrok přišel ve směru od Národního divadla a vedly ho ty červené barety.

skandování
Gestapo…Gestapo….

REPO/HLAS 4:
Poněkud mě udivilo, že tam nikde nebyly připraveny žádné sanitky, přestože jsem teda z tý rány na hlavě poměrně dost krvácel, tak se nikdo o to vůbec nezajímal. Akorát jsem dostal vynadáno, že jim zamažu potahy v tom autobuse.

HUDBA/ROCK - ZPĚV:
Teď máš všechno, co jsi chtěla
Boj o svobodu a vodní děla
Zelený kordony, hromadný výkřiky
Po prvním deštíčku už známky paniky
Vrčení kamery a ostrý bílý světlo
Tomu se přece říká ABSOLUTNÍ PEKLO!!!!

REPO/HLAS 5:
Slyšela jsem na dvoře takový podivný hluk, otevřela jsem okno a vykoukla a na dvoře byla masa úplně tichých, slušných lidí, kteří se snažili přes naše garáže dostat do Ostrovní ulice a uniknout z obklíčení, které jak jsem se později dozvěděla, vytvořili ve Štěpánské ulici příslušníci ministerstva vnitra a dalších složek. Když jsem viděla, že se ti lidi nemají kam hnout, tak jsem otevřela dveře od bytu a nabídla jim, ať se u mě schovají, ať mají jakýsi azyl. Uviděla jsem osmnácti až dvacetileté kluky, kteří brečeli, říkali mi, že se v životě tak nebáli jako ten večer když mi líčili, jak na ně pustili psy bez náhubků, jak do stísněného prostoru na ně vjeli s trasportéry, jak příslušníci udělali uličku,
aby mohli odejít a jak je z obou stran uličky bili pendrekama, jak si vytáhli několik lidí z davu a v podchodu je zbili tak, že z nich kapala krev, tak mě bylo na nic.

skandování a křik

REPO/HLAS 6:
No tak zranění… Po tom výslechu jsem došel ke známejm, dělal jsem hrdinu, dělal jsem, že mě nic není, pak jsem teda celou noc nespal, bolely mě záda a hlava, ráno jsem šel na první pomoc a no a taky po rentgenech, kde zjistili, že mám pohmožděnou páteř na dvou místech, podlitiny všeho druhu po celém těle…

HUDBA/ROCK/ZPĚV:
Tak tady máš, co jsi chtěla
SVOBODU A VODNÍ DĚLA!!!!!!!
Tak tady máš, co jsi chtěla
SVOBODU A VODNÍ DĚLA!!!!!!!
Tak tady máš, co jsi chtěla
SVOBODU A VODNÍ DĚLA!!!!!!!
Tak tady máš, co jsi chtěla
SVOBODU A VODNÍ DĚLA!!!!!!!

FILOSOF:
Politická vina sice znamená odpovědnost všech občanů státu za důsledky jednání státu, ne však kriminální a morální vinu každého jednotlivého občana. Pokud jde o zločiny spáchané jménem státu. O zločinu může rozhodovat soudce. O politické odpovědnosti vítěz. O morální vině lze vskutku hovořit jen v láskyplném boji lidí navzájem solidárních.

OBRAZ 2 - Ohlasy masakru

HUDBA/ZPĚV:
Jednou budem dál…jednou budem dál…
jednou budem dál…já vím…
Jen sílu mít…doufat a jít…
Jednou budem dál…. (stah.)

MUŽ:
Ale no, podívejte se, já se dívám na mladý lidi, že jsou v právu, mají pravdu, ale můj názor je ten, pokud se k tomu nedají dělníci, jako že by měli, a nepudou do ulic, to chce, aby šli do ulic, a budou stávkovat jenom v těch podnikách jejich, to je houby, to chce do ulic jako na 1. máje. A to si o mě myslete cochcete, já jsem dělník - důchodce a takhle se na to dívám….

ŽENA:
Já jsem tak silně dojmutá, že opravdu nemůžu mluvit, vydržte.

STUDENT:
Jsme tady za svoje rodiče a nyní je teda nanás, abychom nepromarnili tuto chvíli, abychom tedy se postavili za svoje názory a aby demokratizace, lépe řečeno demokracie, opravdu nabyla na vrchu a to je právě to, čím bych chtěl také adresovat toto poselství nejenom tedy nám, jako studentům, ale i našim rodičům.

HUDBA/ZPĚV:
Cíl je blízko nás…Cíl je blízko nás…
Cíl je blízko nás…já vím…
Jen sílu mít…doufat a jít…
jednou budem dál…já vím…

DĚLNÍK:
Nějakejme stávkama nebo něčím se vůbec nedá tahle situace řešit a takovej študent, kterej od státu dostává peníze a může si nakrásně stávkovat, protože chleba bude, všechno bude, ale my dělníci, který musíme vytvářet ty hodnoty, tak my si nemůžem dovolit, protože jsme to viděli, jak to dopadlo nedávno v Polsku, jak na tom jsou a dneska Poláci, když to čtete v novinách, ještě s náma sympatizujou, s těma študentama, protože by snad chtěli, abysme se dostali tam, kam oni. Nikdo mě peníze nedá, protože já mám tři děti, jo a takovej študent, kterej ještě nic neudělal pro stát, kterej študuje kvůli sobě, protože se mu třeba nechce dělat, a víme, že tam študentů je, který na to ani nemaj’ a jenom je tam dotlačili třeba rodiče, jo ten si může, on stávkuje, prosím, ale on si na Václaváku jde koupit párek a rohlík, protože chce taky jíst, že jo. No, tak ať si stávkuje, teda za co? A proč? On se má tak špatně? A to už vůbec nemluvím o hercích a o takovejchhle, protože oni bez nás, tak nebudou peníze mít, ale my je nepotřebujeme k práci, my si můžeme udělat mezi sebou estrádu.

HUDBA/ZPĚV:
Jednou přijde mír….Jednou přijde mír…
Jednou přijde mír….já vím..
Jen sílu mít…doufat a jít…
Jednou budem dál, já vím.

JAN PŘEUČIL:
Jeden postřeh mé ženy, která mi řekla: Víš, Honzo, ty študáci, ty děti, vlastně na sebe, na svoje bedra, vzali zasuté touhy nás rodičů. Když jsem tohle řekl Na zábradlí, tak byl huronský potlesk a já jsem pak poprosil, a jsem starší člověk a blbost, je mi 53, máme život před sebou, já myslím, přátelé, a měl jsem slzy na krajíčku, že bychomv této chvíli měli těm našim vysokoškolákům, těm dětem zazpívat hymnu. A to Zábradlí jako jeden muž povstalo, protože moje tóniny nejsou tak ladné, tak jsem říkal Janě Preissový a Libušce Geprtový začni, a ony začli, a to Zábradlí zpívalo hymnu. Já jsem považoval za svoji mravní povinnost přijít sem, protože jsem hrdej na vás, protože to vzniklo u mejch třinácti capartů. Děkuju vám.
(potlesk)

HUDBA/ZPĚV:
(brumendo)
Já vím….
Jen sílu mít…doufat a jít…
Jednou budem dál, já vím.

INTERMEZZO

DĚLNÍK :
Já vám řeknu, já jsem se styděl, když jsem ty děti viděl na ulici, že já ostřílenej kozák a vy ostatní taky, jsme je klidně nechali a čekali jsme, jak to dopadne. A když jsme viděli, že ty děti nemůžou a že ty herci a všichni nás k tomu mají… V divadle říkali: Kristovy rány, pomožte jim, vždyť jde taky o vás, dyť ty děti nám to vybojovaly. Víte co ony dneska říkají po ulicích? My jsme to zachránili! Oni jsou malý, je jim patnáct, čtrnáct, ale myslejí si to. A když teda, ony to v podstatě skoro zachránili, protože my bysme tady takhle moc nediskutovali. Já bych chtěl a říkám: Oni si to vybojovali a mají taky právo na těch postech taky nějaký fleky. Víte jaké tam má opozice lidi? Tam nechodějí Davidové, ani Erbanové, tam chodějí lidi, který na to maj’, a oni si je vybrali, oni jsou taky chytrý, protože si říkají, přece tam nepošleme blbce, aby tam udělal ostudu, my tam musíme poslat takovýho, abysme věděli, že to dělá dobře.

FILOSOF:
Z typu morálního životavětšiny jedinců širokých lidových vrstev, vzniká v každodenním chování i určité politické chování, které umožňuje ivznik určitých politických poměrů.

Muži v ofsajdu
Karel Poláček. Úprava Jurij Sidorov. Dramatizace Jan Fuchs. Hudba Leoš Kosek. Texty písní Ivan Rössler. Hraje Studiový orchestr, řídí autor. Režie Jan Fuchs.
Účinkují Miroslav Horníček, Lubomír Lipský, Lukáš Hlavica, Jana Paulová, Josef Bek, Jiřina Jirásková, Josef Vinklář, Luba Skořepová, Ota Sklenčka, Slávka Budínová (Šmalfusová). Zpívají Zuzana Tomaschková, Jana Durczaková, Táňa Gruntová, Josef Titz, Jiří Tomaschko a Sbor Milana Wolfa.

PANÁČEK V ŘÍŠI MLUVENÉHO SLOVA