Do rozhlasu jsem vkročil někdy na začátku šedesátých let a mám ho rád dodnes. Mám rád jeho autenticitu a schopnost se rychle přemístit kamkoliv a odtamtud vysílat. Tuhle schopnost ale v posledních letech, díky rozvíjející se technice, má i televize. Ale v mých dobých to byl předevšim rozhlas. Jeho živé vysílání mne vždycky fascinovalo. Rozhlas mne uchvátil ještě jednou věcí a tou je zvukový archív. Poslouchat hlasy Masaryka, Čapka, Vančury, Zrzavého, Trnky a dalších a dalších je velice emotivní. A kam až se dá dosáhnout do historie: Jednou jsem v rozhlasovém archívu poslouchal z magnetofonového pásku vyprávění Jaroslava Kvapila o jeho literárních začátcích. Jaroslav Kvapil hovořil o tom, jak si vydal vlastním nákladem svou první sbírku veršů a odvážně ji přinesl Janu Nerudovi, který ho vlídně přijal, aby sám zavzpomínal na to, jak jeho, za podobných okolností, vlídně přijal Karel Jaromír Erben.
Tak daleko a přece tak blízko zněl Kvapilův hlas!
