Vydala Grada 2009

Markéta Dočekalová je zkušená autorka i pedagožka. Před nedávnem vydala třetí pokračování knížky Tvůrčí psaní. Je věnováno televizi. Začínajícího autora, v případě televize scénáristy, zavádí do světa televize. Autor se dozví nejen jak napsat scénář, respektive jakou podobu jeho autorské sdělení má mít, aby to odpovídalo televizní normě a aby se s ní dalo dál pracovat, ale i jak své dílo ochránit (najde v knížce i autorský zákon, vzory smluv a další zajímavé dokumenty) a také s jakými televizními profesemi se může potkat. Markéta ví, o čem píše. Řadu let pro televizi pracuje a vyzkoušela si jak televizní zábavu v mé tehdejší redakci, tak i seriálovou tvorbu (podílela se například na nekonečném seriálu Ulice). Pokud dílo napíše praktik, vždy ho doporučuji a pokud ho napíše navíc zkušený pedagog (Markéta řadu let organizuje kurzy a má i své webové stránky). Suma sumárum: Tvůrčí psaní 3 Markéty Dočekalové by nemělo chybět v knihovničce žádného autora, který začíná a chce psát pro televizi. Po přečtení knížky mu bude ledacos jasno a vyhne se řadě slepých uliček. Velké ctí pro mne bylo, že jsem byl autorkou osloven, abych odpověděl na její otázky. Tento rozhovor si dovoluji uvést v plném znění.

OTÁZKY PRO BÝVALÉHO LETITÉHO ŠÉFA ZÁBAVY TV NOVA, PANA IVANA RÖSSLERA:

Jak dlouho jste vlastně řídil redakci zábavy v televizi Nova, pane Rösslere, a co se vám vybaví jako první, když si na to období vzpomenete?

Do Novy jsem přišel 1. 7. 1993, ale oficiální nástup se konal o týden později, protože firma ještě neměla IČO. Pamatuji se, že když jsem se poprvé sešel s Vladimírem Železným, že mi nabídl místo hudebního dramaturga. To mi vyhovovalo, protože jsem nikdy ničemu nechtěl šéfovat. Ještě před nástupem do Novy mi tehdejší programový ředitel Novy dr. Jan Vít nabídl, abych napsal svoji představu televizní zábavy, že si dělají malé výběrové řízení na pozici šéfredaktora. Chtěl jsem vyhovět a byl jsem přesvědčen, že to chtějí jen do počtu. Byl jsem proto překvapen, když mi pár dní po odevzdání koncepce televizní zábavy, post šéfredaktora nabídli. Vzal jsem to jako rozhodnutí osudu a pak jsem třináct let táhl káru komerční zábavy a snad docela dobře.

Spolupracoval jste s mnoha televizními scenáristy. Co podle vás odlišuje ty dobré od špatných? Co dělají jinak nebo v čem je vlastně ten klíč k úspěchu?

Takhle obecně se na to špatně odpovídá. Od toho slouží rozbory konkrétních scénářů. Dobrý scénárista zvládá řemeslo. Scénář má nějaký tvar, nějakou podobu. Měl by poskytnout dalším spolutvůrcům maximální informaci o představě scénáristy. Učím v současné době na Literární akademii Josefa Škvoreckého rozhlasové a televizní formáty a tam je této problematice věnováno několik hodin. Ale sebelíp formálně vybroušený scénář je bez dobrého nápadu k ničemu. Raději sáhnu po formálně nedokonalém scénáři s vynikajícím nápadem, než po formálně brilantní prázdnotě. Klíč k úspěchu je originální nápad, který je schopen zaujmout televizního diváka. Čím víc jich zaujme, tím lépe. Protože každý divák reprezentuje určitý díl ratingu a sharu. Dosažená procenta se pak převádějí v komerční televizi na reálné peníze. Takže chápete, že takto orientovaná televizní zábava nebyla v oblibě u přísné kritiky a intelektuálů, kterým záměrně nepřiřazuji žádné adjektivum.

Jaké nejčastější chyby dělají začínající televizní scenáristé? Na co by se měli zaměřit a dávat si pozor?

Velkou chybou je, že nedovedou vyjádřit, co vlastně chtějí vytvořit. Scénář je návod, jak má dílo vypadat, není tedy hotovým dílem. Tím je až audiovizuální záznam, tedy televizní program. A to je dílo složené z jakési na papíře sdělené představy scénáristy a pak práce realizačního týmu v čele s televizním režisérem. Ten musí rozhodnout, jak bude vypadat scéna, jak se bude svítit, jak se to zaznamená, sestříhá, zmixuje atd. Nejhorší je, když scénárista odevzdá jen půlku scénáře, tedy jen pravou stranu, kde jsou dialogy scének, případně texty písní a průvodní slovo moderátora. Takový scénář musí dotvořit režisér tím, že k tomu přidá svou představu. Někdy (dost často) se sahalo i do pravé stránky scénáře a to třeba i během natáčení. Herci a moderátoři si přepisují napsané věty tzv. do pusy, aby se to dobře říkalo a podobně. Namátkou: jednou takovou chybou je, když máte mluvený text napsaný příliš literárně. Musíte psát tak, jak se mluví. Nikdo v běžné řeči nepoužívá složitá souvětí. V těch se neztratíte, když je čtete, když se můžete k napsané větě vracet, abyste jí porozuměli. Ale zkuste ji vyslovit. Uvidíte, že to působí uměle, toporně a snižuje to i schopnost porozumět jí. Dobrý autor by si měl párkrát nahlas přečíst to, co napsal.

Co by měl udělat začínající scenárista, který touží proniknout na pole televizní zábavy? Jak, kde a čím by měl vlastně začít?

Ideálně tam, kde dosavadní zábava skončila. Nemůžete psát tak, jak se psalo před deseti lety. Dokonce ani tak, jak se psalo před rokem. Spousta televizních pořadů je překonaných. Po „superstar“ už se nelze vracet k pořadům typu Doremi, Rozjezdy pro hvězdy apod., protože „superstar“ k hudební soutěži přidali další rozměr – reality show. Začínající scénárista by především měl být neúnavným divákem. Měl by si analyzovat úspěšné existující pořady a snažit se najít, v čem jejich úspěch spočívá. A měl by analyzovat i pořady neúspěšné a hledat důvod, proč neměly úspěch. Tak jako začínající malíř kopíruje staré mistry, aby se naučil řemeslo, měl by si začínající scénárista zkusit přepsat hotové audiovizuální dílo zpátky do scénáře. Už to je těžké. A mnohem těžší je najít novou cestu televizní zábavy anebo alespoň nějakou snesitelnou novou variantu už existujících televizních formátů.

Televizní zábava pomalu z českých televizí mizí. Mnoho zábavných pořadů bylo zrušeno a se situací před deseti lety se jejich počet vůbec nedá srovnávat. Co je podle vás příčinou?

Televizní zábava nemizí. Mizí tradiční formáty: klasické soutěže, pódiová show. Jednak tyto formáty jsou překonané a okoukané a pak nás víc ovlivňuje internet, sama televize má mnohem zajímavější technologické možnosti než před lety. Někdy ale stačí jednoduchý nápad a pár zajímavých lidí a je na co se dívat. Není jednoduššího (a přitom je to velice těžké) formátu než je talkshow. Moderátor a jeho hosté. A kolik jich na obrazovce máme (a vesměs dobrých). Vévodí Jan Kraus (Uvolněte se, prosím), ale výborný je i Karel Šíp (Všechnoparty), Suchánek s Genzerem (Mr. GS), ale i intelektuálněji laděný Eben (Na plovárně). A to je přece zábava. Nebo reality show typu „superstar“, na ČT úspěšné Stardance. Prima zase boduje svými „panelshow“ jako je například Hádej, kdo jsem. Zábavy je – podle mne – přiměřeně. To, že jí bylo v minulosti víc, bylo podle mne chybou. Vedlo to k efektu overkill. Diváka jsme nadměrným využíváním zábavy přezabili a otrávili. Až se z toho vzpamatuje, zábavy se objeví víc, protože se mezitím divák přesytí nadměrným množství seriálů.

Nemáte tak trochu pocit, že to jde v našich televizích od zdi ke zdi? Nejdříve příliš mnoho zábavných formátů, teď zase desítky nových českých seriálů, které divák pomalu ani nestíhá sledovat, a to je dříve televize vlastně vůbec nechtěly točit. Copak se nikdo v televizích nezabývá rozumně programem? Není lepší, než konkurovat dalším seriálem konkurovat něčím úplně jiným?

Tak to není. Existuje hierarchie pořadů podle jejich řekněme síly. Soutěž nikdy neporazí silnou zábavu a silná zábava si neporadí s dobrým seriálem. A sebelepší seriál je takhle malinkej proti tzv. blockbusterovi, což je supersilný film. Například Kameňák, Slunce seno a… , je to dáno diváckým zájmem. Navíc zábava se přesunula směrem k reality show: Stardance, Superstars apod. Pokud je projekt dobře promyšlený, většinou funguje. Dobře zavedený seriál má navíc výhodu, že jednou až dvakrát týdně přiková svou cílovku k obrazovce. A pokud někdo přijde s něčím novým a neokoukaným, má obrovskou šanci. Ale v našich podmínkách je vývoj nového formátu hrozně drahý. A riskantní. Když zahraniční programový ředitel (na Nově Stogel, na Primě Lovitt) koupí zahraniční formát a nefunguje, má menší problémy, když za větší peníze vytvoří program český. V prvním případě se může odvolat na úspěšnost ve dvaceti zemích a jen ti Češi jsou nějak divní. V druhým případě zahraniční investor a majitel nechápavě kroutí hlavou.

Je v dnešní době ještě vůbec možné vymyslet nový zábavný formát? Nebylo vlastně už vše vymyšleno a nehrajeme jen neustále na stejnou nótu?

Určitě ano. Už to, že televize vypadala jinak před internetem, je toho důkazem. Internet může vnímavého televizního tvůrce hodně ovlivnit. Ale nebudu napovídat, za dobré nápady se dobře platí. Omezím se tedy na konstatování, že lze vymyslet nový zábavný formát a prohlašuji, že až nějaký vymyslím, velmi dobře ho prodám a budu si užívat.

Co myslíte, že dnes televizní diváci na poli televizní zábavy vlastně chtějí?

To kdybych věděl, byl bych dobře placeným poradcem a v jakékoliv televizi. Jak to mám vědět, když to nevědí ani sami televizní diváci. Divák většinou velmi rychle ví, co nechce. Je jako malé dítě, které odsunuje jednu hračku za druhou, a vy si můžete lámat mozek, co svému miláčkovi ještě dopřát. Je taková dětská anekdota, která se na to hodí: pláče malá holčička. Maminka jí utěšuje: chceš papat? Nechci. Chceš bumbat? Nechci. Chceš si hrát? Nechci. Tak co, proboha, chceš? Chci plakat!

Viděl jste v poslední době na některé z českých televizí zábavný pořad, který by se vám skutečně líbil? Pokud ano, který a proč se vám líbil?

Některé jsem už jmenoval. Mám rád chytrý humor Karla Šípa, například. Líbil se mi ale jeden irský formát, na kterém jsem spolupracoval: Hvězdy u piána. Mohla to být skvělá, živá show plná hitů. Jednoduchá soutěž dvou týmů – pianista a dva zpěváci. Živá kapela. Hity napříč dobou. Show byla zabita už samým nasazením na páteční osmou hodinu. Marně jsem říkal: Nebude to fungovat. Diváci v pátek zábavu nechtějí, chtějí seriál. Navíc to šlo proti Četnickým humoreskám. Škoda, byl to jeden z mála pořadů, které mají skvělý a jednoduchý nápad. Navíc hudební show tady chybí. Snad někdo najde časem odvahu se k tomuto formátu vrátit.

To jsem opět zpátky u programu. Na takové chybné nasazení pak vlastně doplatí i sám scenárista. Copak se proti tomu autor nemůže nijak bránit?

Nemůže, protože je najat, aby udělal svou práci. Zkazit mu to může (nebo naopak vylepšit) už sám režisér. Ale hotové dílo je zcela v rukou schedulingu té které televize.

Máte svůj oblíbený zábavný televizní pořad? (Může to být i pořad zahraniční televize.) A proč vás zaujal právě tento pořad?

Musím se přiznat, že nemám. Tedy jako divák. Jako divák se rád dívám buď na dobrý film anebo dobře udělaný dokument o historii (například na Viasat History je jich plno). Ale kdybych měl opravdu vybrat něco ze zábavy, jeden čas mě velice bavil „milionář“ (Who Wants to Be a Millionaire?). Je to geniálně vymyšlená televizní soutěž.

Který český zábavný pořad z poslední doby považujete za nejotřesnější zážitek a proč?

Nezlobte se, ale není fér, abych na tuto otázku odpovídal. Je to jako o ženách. Každá (i ošklivá) žena je krásná. Všechno má svůj půvab. Otřesná je televize, když pustí do éteru otřesný pořad. Ale přece nebudu kritizovat někoho, kdo mi případně ještě může dát zajímavou práci J. A pak já mám na otřesné zážitky čuch a vyhýbám se jim. Dálkový přepínač je opravdu dobrý vynález!

Má začínající autor podle vás šanci „vybírat si“? Je lepší vzít jakoukoliv nabídku, když chce nováček uvíznout drápkem v televizi nebo se vyplatí od začátku kariéry rozmýšlet a vybírat si i za cenu, že se tím třeba vše poněkud zkomplikuje?

Každý je pánem svého osudu. Jsou autoři, kteří televizí pohrdají, a když už něco vezmou, chtějí vytvořit něco „uměleckého“. Sám jsem se ale několika nabídkám, které mi neseděly, lehce vyhnul. Pro začínajícího autora je dobrá zkušenost i slepá ulička. Kdo do ní alespoň jednou nevlezl, nepozná ji. Ale záleží na síle osobnosti autora. Pokud má pocit, že má navíc, vyplatí se mu počkat. Psát se dá i do šuplíku.

Pravidelně se účastníte světových televizních veletrhů, kde jsou nejrůznější televizní formáty nabízeny. Kam podle vás směřuje současná televizní zábava a co to vlastně pro autory znamená?

Myslím si, že se pravidelně střídají věci uměle vytvořené s věcmi postavených na realitě. Když už má divák plné zuby známých ksichtů, nabídnou se neokoukané tváře z ulice. A tak pódiovou show (nesnáším slovo estráda, které ve skutečnosti znamená něco jiného) střídá reality show a pak zase zpátky. Film si to užil ve své době taky (cinema-verité). Myslím si, že vůbec televizi jako takovou (a tedy i zábavu) pozitivně (někdy ale i negativně) ovlivňuje rozvoj technologických možností. A hodně bude znamenat propojení televize s internetem. Do jisté míry obsah televizního programu ovlivní i uvolňující se legislativa týkající se reklamy. Ve filmu je běžný product placement, bude běžný i v televizi. Někde v Anglii už zkoušeli kontextovou televizi. Kontextová reklama je běžná na internetu, ale v televizi? Jde to, ale je to řešení pro malé televize. Příklad: v televizním seriálu má někdo bolesti břicha. Střih a jde reklama na prášky potlačující bolest břicha. Reklama se tak dostává do kontextu s reklamou. Na internetu kontextová reklama někdy budí veselí. Četl jsem tam něco o Ladislavu Jaklovi a kontextová reklama nabízela kovové jekly.

Jaký zábavný pořad je nejideálnější pro televizní stanici a proč? Co nejvíce rozhoduje, když televizní pracovníci zvažují, zda nějaký námět na nový zábavný pořad přijmou nebo ne?

Pro komerční televizi je manou sledovanost. Ta je alfou a omegou všeho. Pokud je to blbé a líbí se to = má to sledovanost, je takový pořad miláčkem vedení televize. Pokud je to chytré a líbí se to Mirce Spáčilové (které si jinak mimořádně vážím), ale nikdo na to nekouká, pak pryč s tím!

Začínající autoři stále opakují stejnou otázku a tak by bylo na místě, aby na ni dal odpověď člověk jako vy, který v televizní zábavě prožil tolik let. Ta otázka zní, zda je možné se bez protekce a známostí skutečně stát televizním scenáristou na poli televizní zábavy?

Začínající autor by si takovou otázku vůbec neměl pokládat. Pokud je jeho nápad skutečně dobrý, pak má šanci i bez protekce. A pokud je blbý, ani protekce mu nepomůže. Kdo by chtěl vrážet milióny do něčeho blbého jenom proto, že jsme kamarádi. Na to se v televizi většinou nehraje. Horší je, že vám může nějaký hajzlík nápad ukrást. Ale i tomu se lze bránit. Rád poradím jak, ale ne takto veřejně. Jednak je potřeba volit ideální cestu podle individuální situace a pak je to know how a některé služby poskytuji za mírný honorář J. A pokud je někdo fakt dobrý a spojí se se mnou, rád mu pomůžu.

Který pořad z těch, co se zrodily ve vaší redakci zábavy, považujete vy sám za nejúspěšnější a proč?

Bylo jich mnoho. V začátcích Novy stačily pořady Risk (později Riskuj!) k ratingům, o kterých se nesní ani dnešní sobotní zábavě. Byla to ale například původně jednorázová Zlatá mříž s politickými anekdotami a se spojením politiků a bavičů. Byla tak úspěšná, že jsme pokračovali i s dalšími tématy, na které se sice název Zlatá mříž nehodil, ale nikomu to kupodivu nedošlo anebo nevadilo. Co je na anekdotách o blondýnkách tak závadného, aby někomu hrozila Zlatá mříž. Pak to byly Novotného Silvestry. Pozdější show z Václavského náměstí jen potvrdila, že tradice televizních Silvestrů se jen tak zlomit nedá. Já sám jsem měl rád Hogo Fogo. Byl to náš společný nápad s Hankou Zagorovou a Štefanem Margitou. Na spolupráci s touto mimořádnou dvojicí vzpomínám obzvláště rád.

Nyní můžete začínajícím televizním scenáristům, kteří touží vyniknout na poli televizní zábavy, cokoliv poradit nebo říci. Je to jen a pouze na Vás:

Zavolejte, napište. Ale vězte, že každá rada je drahá

Vše vyvrcholilo tím, že k mému kulatému jubileu – 75 letům – jsem byl navržen zástupci všech televizí (v rámci pořadu Tý-Tý v roce 2001) do Televizní dvorany slávy za celoživotní práci v oblasti televizní zábavy. Večer byl v přímém přenosu vysílán na ČT 1 a udílení cen se konalo na scéně Hudebního divadla v Karlíně. Právě tam, kde jsem v poslední době byl nejčastějším hostem. Krásné blýskavé zrcadlo ve tvaru televizní obrazovky mi předával můj dlouholetý kolega ze zábavy České televize režisér Ivo Paukert. Ten tuto cenu získal o rok dříve. Já po roce předával stejnou poctu Stelle Zázvorkové. Byl jsem překvapen a dojat. Nikdy mne nenapadlo, že bych se něčeho takového mohl dočkat a dožít. Už proto ne, že jsem nepatřil k těm, co byli známí a populární z televizní obrazovky. Lidé za kamerou jsou spíše anonymní dělníci, o kterých se mnoho nepíše a nemluví. Jedině snad, když se něco nepovede. To se pak rychle dozvíme, kdo to napsal a dramaturgoval. Všimli jste si, že autoři jsou v posledních letech ve značné anonymitě? Málokdy se o nich dočtete ve věstnících. Zdá se mi to dost nespravedlivé, neboť u autora celá ta práce začíná. Velkým potěšením pro mě byla účast uzdravující se manželky Jany, mých dětí, vnoučat a celé rodiny.

V duchu jsem přesvědčen, že nebýt návrhu šéfredaktora Novy Ivana Rösslera, sotva by se mi té pocty dostalo. Inu, jak se říká, doma není nikdo prorokem.

Vyšlo v nakladatelství XYZ v roce 2009

Ivan Rössler

* 21. 12. 1945

Publicista.

Studia: 1968-71 SVVŠ pro pracující Praha, 1972-81 fil. fak. UK (filozofie, historie).
Rozhlas: ČsRo Praha, z toho 1977-89 hlavní reakce pro děti a mládež, redaktor Studia mladých a Mikrofóra, 1990-92 ved. redakce zábavy, 1992 přechodně pověřen řízením stanice Plzeň (do jmenování nového ředitele), 1992-93 ved. dramaturg (šéfredaktor) progr. okruhi Praha. Nápaditý publictista rád používající ke své práci volný mikrofon (s VKV vysílačkou), aby dosáhl maximální přirozenosti projevu. Organizátor komplikovaných přenosů (s využitím vysílaček) např. z festivalu Porty aj. Výborný improvizátor, někdy na tuto schopnost příliš spoláhající.
Autor: rozhl. dokumentů 70 let Československa a Nejsme děti (ze studentských demonstrací), obrazou Divadelní pouť, čtrnáctihodinového silvestrovského pořadu 1990 a jiné.
Jiná působení: 1963-67 ext. spolupráce s redakcemi novin, časopisů,rozhlasu i televize; 1966-67 tiskový tajemník hud. festivalu Bratislavská lýra, 1968 tisk. tajemník Děčínské kotvy; 1984-87 redaktor gramof. edice hud. vyd. Panton; 1986-87 ved. dramaturg Rockfestu; 1990-92 redaktor čas. Tvorba; 1990-92 ved. dramaturg hud. festivalu Porta; 1990-92 předseda rady sdružení Porta.

Vydal Československý rozhlas Praha, 1990

str. 291

S Helenou Vondráčkovou se znám od jejího příchodu do Prahy, kde se velmi rychle stala přední hvězdou divadla Rokoko, jehož ředitel Darek Vostřel patřil do týmu tří „vé“: Vobruba – Vašta – Vostřel. Pro ty, co ony časy nepamatují, připomínám, že „Pepík“ Vobruba byl dirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, Jaromír Vašta pak skvělý televizní režisér. Spolupracovat s tímto týmem bylo velice prestižní záležitostí. Je jasné, že Darek Vostřel všechny své hvězdy z Rokoka pravidelně dostával do rozhlasových studií (hity vznikaly především za doprovodu TOČRu) a na televizní obrazovku. Už první písnička s TOČRem (Červená řeka) zajistila Heleně obrovskou popularitu a rok poté i zmíněné angažmá v Rokoku. O Heleně jsem často psal, dělal s ní rozhovory a když mi v roce 1968 nabídl Jiří Malásek po svém návratu z festivalu  San Remo, abych otextoval písničku Gli occhi mei, měl jsem radost, že byla určena právě Heleně. nazval jsem jí Utíkej a Josef Vobruba při natáčení v refrénu přidal rozpustilé „j“, takže Helena v refrénu zpívá „jutíkej“.

            Proč ale píšu o Heleně, když mám psát o Martinovi Michalovi? Chtěl jsem jen zdůraznit, že zatímco Helenu za ta léta znám poměrně dobře, s Martinem se potkáváme až od té doby, kdy se s Helenou oženil a vstoupil do jejího uměleckého života jako jednatel agentury MM, která Helenu oficiálně zastupuje. Pravda je, že dřív než jsem se s Martinem poprvé potkal, předběhla ho „jeho pověst“. Občas jsem si přečetl něco o tom, jak praštil nějakého drzého fotografa, populární jsou jeho úspěšné i méně úspěšné soudní pře, které vede buď za sebe nebo za Helenu, ale ve kterých vždy velmi razantně hájí zájmy své ženy. Také pár lidí z branže mne před ním varovalo. Jako šéfredaktor redakce zábavy TV Nova jsem měl dost dramaturgů na to, abych nemusel sám jednat s hvězdami a jejich manažery a tak jsem se jen občas s nimi setkával, když jsem se přišel podívat na natáčení. Většinou jsme se pozdravili, prohodili pár slov, byla to vesměs jen letmá setkání. Při jedné takové příležitosti, už ani nevím při jaké, mne Helena seznámila s Martinem. Byl jsem lehce překvapen, když jsem místo zavilého a zarputilého pohledu zaregistroval mírně usměvavého a na první pohled i docela šaramantního člověka. Poté jsme se párkrát potkali a prohodili pár slov. Zase jen obvyklá letmá setkání.                

            Pak ale přišel velký projekt – čtyřicet let profesionální činnosti. Někdy na jaře 2005 mi zazvonil telefon a volala Helena, že má zajímavou nabídku. Přijeli jsme tenkrát s Jirkou Adamcem do Řitky a Helena nám odvyprávěla, jaký má záměr. Jirka hned začal tvořit logické bloky písní a prakticky během krátké doby jsme se dohodli, že je to pro Novu velice zajímavé. I když se natáčelo 18. října, nechali jsme si onen úžasný koncert na sváteční vánoční dny. Bylo to megashow “Holka od Červený řeky” ve které společně s Helenou  vystoupilo více než 35 pěveckých kolegů a kolegyň. Během toho roku 2005 jsem se s Martinem potkával poměrně často, protože organizaci celé show měl na bedrech právě on. V té době jsem musel ocenit jednak jeho pracovitost a především spolehlivost. Cokoliv slíbil, řekl nebo i jen naznačil, vždycky splnil. Je to jeden z mála lidí, se kterým bych nemusel uzavírat žádné smlouvy, protože stačí  se dohodnout. Nikdy se už nic bez další dohody neměnilo. Prostě to bylo. Pak jsme se pár let neviděli, mezitím jsem odešel z Novy  a začal se věnovat vlastním projektům. Mimo jiné jsem dostal nabídku, abych psal scénáře k pořadu, který koupila TV Prima v Irsku a v originále se jmenoval Lyric board. U nás se vysílal pod názvem Hvězdy u piána. Jako moderátorku si Prima vybrala Helenu Vondráčkovou a tak jsem opět čas od času putoval do Řitky a spolupráce s Helenou a Martinem znovu pokračovala.A zas všechno bez jediného problému.

Když Martin začal plánovat turné Golden Kids opět se obrátil na mne, protože pracuji mimo jiné i  pro o2 arenu a jeden z plánovaných koncertů měl být právě zde. V té době jsme se potkávali s Martinem poměrně často.  Jeho přístup k přípravě koncertu byl velmi konstruktivní, profesionální a na všem jsme se velice rychle shodli. Martin uvažoval velice realisticky a nemaloval si žádné vzdušné zámky. Bylo mi docela líto, že právě z tohoto projektu sešlo, protože si pamatuji začátky Golden Kids. Bylo to v roce 1968 a byl to, myslím, nápad hudebního skladatele Bohuslava Ondráčka (autora například písně Oh, baby baby). Helena s Martou a Vaškem vystupovali v divadle Rokoko a tak běžně spolu zpívali duety. Jako trio vystoupili poprvé na MIDEM v Cannes a Bohuslav Ondráček jim napsal hit Hej, pane zajíci (text Jan Schneider). Pak společně vystupovali v pařížské Olympii a Golden Kids oficiálně založili 1.11.1968. Název Golden Kids údajně vymyslel Zdeněk Rytíř. Činnost tria byla násilně ukončena v roce 1970 ze známých důvodů (Marta Kubišová byla nesmyslně potrestána zákazem činnosti a stáhla se do ústraní). 3. listopadu 1994 zažila Lucerna triumfální návrat Golden Kids a tak se čekalo, že letošní turné bude opět úspěšné. Proto si Martin Michal naplánoval začátek v pražské Lucerně a podzimní závěr ve velkorysém stylu v o2 areně. Mohu dosvědčit, že Martin celé turné plánoval velice pečlivě a že ho mrzelo, že nakonec nedošlo k dohodě s Martou Kubišovou. Znám jeho verzi, proč k tomu došlo, ale protože neznám verzi Marty Kubišové, které si nesmírně vážím, nebudu se k této otázce nijak vyjadřovat.

            Možná by stačilo více diplomacie, ale kdo ví. Martin někdy jedná příliš impulsivně a přímočaře. Ne každému to vyhovuje. Ale na druhou stranu o Helenu se stará skvěle. Mám to z první ruky – přímo od Heleny. Takže Martina Michala bych respektoval, i kdyby mi byl protivný a nesympatický už jenom proto, že je to věcí Heleny.  A protože si Heleny vážím a mám ji rád, mám rád a vážím si i lidí kolem ní, protože si to zaslouží. A nebýt Heleny, kdo ví, jestli bych se někdy s Martinem potkal… A omlouvám se za ty historické odbočky, to víte pamětník se chce blýsknout, že si ještě pamatuje… Za pár let to možná už bude horší.