“Za mého dětství existovala organizace České srdce, která zprostředkovávala pobyt městských dětí na venkově; pochopitelně bezplatný. U této organizace se hlásily venkovské rodiny, které nějaké dítě chtěly u sebe za těchto podmínek ubytovat. Měl jsem štěstí, neboť jsem se dostal do Živonína, do rodiny sedláka Hypše. Velmi rád lovil zajíce a koroptve. Chodil jsem za ním a sbíral prázdné hilzny (papírové nábojnice). Místo broky jsem je pak plnil kamínky, narafičil je tak, aby vypadaly jako nové a pak je položil na cestu a číhal, až si je někdo vezme.
Pan Hypša neměl děti. Jenom schovanku, které bylo tak sedm osm let… jako mně. Jelikož na statku neměli dost lůžek, nutili nás, abychom spali spolu na jedné posteli.”
Odbočme a otevřeme knížku Mirko Paška STO DVACET KRÁSEK, kde se můžeme dočíst:

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Seznam povídek:
Tři sportovní vyzvědači (povídka doktora Myslivce)
O nerovném páru (Povídka maséra Kulihrácha)
O nebožce sauně (Podívka plavčíka Laštovičky)
O pustém hradu Mordštýně (Povídka mistra sportu Jirky Slavíka)
O jedenáctce, která se nenarodila (Povídka spisovatele Valdemara)

Na šesti mužích, kteří se za letních večer§ pravidelně scházeli na břehu Berounky v místě zvaném Lavičky, nebylo nic nápadného, leda to, že si byli tak podobní a zároveň tak nepodobní. Všichni byli hubení bez nehezké vyzáblosti, všichni pěkně opálení, všichni nosili tepláky a bundy, jejichž původní barvu slunce vysálo až do jakési universální modrohnědé šedi.

Na první pohled se opravdu zdálo, že se liší jen výškou, a když se náhodou seřadili podle velikosti (úmyslně to nikdy neučinili - snad si mysleli, že by na ně byl směšný pohled), vypadali jako jednolité mužstvo odbíjenkářů, stojící na jakýchsi pomyslných šestičlenných stupních vítězů. Od největšího, doktora Myslivce, sestupovaly totiž jejich hlavy jako pravidelné schody až k nejmenšímu, jímž byl masér Lojza Hrášek, zvaný Kulihrách.

Měli však mnoho společného ještě v jiných směrech: Všichni zde trávili dovolenou v chatách, které si zde napůl vlastnoručně postavili, a všichni byli v nějakém vztahu ke sportu:

Doktor Myslivec byl sportovní lékař;

Ota Burda byl trenér;

Jiří Slavík byl mistr sportu a přeborník republiky ve sportovní chůzi;

Lojza Hrášek, zvaný Kulihrách byl sportovní masér;

Jaroslav Laštovička byl plavčík, tou dobou po operaci, a tudíž mimo službu;

Jan Valdemar byl spisovatel. který občas psal i sportovní povídky.

Zde však jejich podobnost končila, a když někdy po západu slunce usedli na terasu kantiny v Lavičkách, když je žárovka ostře ozářila a dala vyniknout rysům tvář, když se rozhovořili a rozohnili, sedělo zde pojednou šest různorodých postav, z nichž každá prožila své, věděla své a hlavně hájila své se zaujetím velmi vášnivým.

Tak tomu bylo i jednoho červencového večera, kdy šest kamarádů usedlo jako jindy na verandu nad řekou. Tři z nich - doktor Myslivec, trenér Burda a masér Kulihrách - si objednali sedmistupňové pivo, ostatní se spokojili limonádou. Tato skutečnost však nevedla k rýpání, k vtipům či rozepři o škodlivosti alkoholu, jak by se dalo očekávat, nýbrž k něčemu jinému.

Doktor Myslivec - příjemný, ducatý, poněkud olysalý muž s brýlemi v černém rámečku - se sklonil nad svou sklenicí a jal se sirkou lovit cosi živého, co muspadlo do piva. Mhoural přirom jako sova.

“Nechte toho, doktore, nemusíte přece všechno vypít sám,” poznamenal soucitně plavčík Laštovička. “Dejte taky tomu brundibárovi, či co to je.”

“Není to brundibár, nýbrž pěkný exemplář řádu Ephemerida,” řekl lékař profesorským tónem, “přesněji řečeno sameček druhu Palingenia virgo…”

“Herdek!” ujelo Laštovičkovi. “Vy jste, doktore, celkem lidový člověk, ale když spustíte, potřeboval by našinec tlumočníka.”

“Inu,” usmál se doktor Myslivec polichoceně; byl vskutku hrdý na svou latinu i na své rozsáhlé vědomosti z nejrůznějších vědních oborů. “Snad to není tak zlé, jde prostě a jednoduše o jepici dlouhochvostou. Ale s tím tlumočníkem jsme mi připomněl jednu zajímavou, bezmála špionážní přího…”

“Mně taky!” skočil mu do řeči trenér Burda, výbušný zavalitý člověk s obočím, které mu kreslilo nad nosem jedinou bojovnou vyzývavou čáru. “Mně taky! Jednou jsem přijel s hokejisty do Stockholmu…”

“Moment!” přerušil ho doktor Myslivec žárlivě. “Nezapomeňte, Burdo, svou řeč, abyste se mohl chopit slova, až domluvím!”

A nedbaje ani za mák rozkaceného pohledu trenérova, přikryl si sklenici novinami, usadil se pohodlněji v rozvrzené židli a počal vyprávět svou historku.

Mirko Pašek: Loď Opanake, druhé vydání. Typografická úprava od Ant. Dvořáka. Obálku a vazbu navrhl Jos. Novák. Vytiskla tiskárna Fr. Riedla v Havlíčkově Brodě. V nákladu 4.400 výtisku vydal v roce 1947 Jiří Chvojka v Havlíčkově Brodě. Edice Střed svazek 2.

Přebal (II. vydání) -

Na palubě Opanake jsou cestující všech národů; spojuje je jenom společná cesta do Indie. Život na lodi má podivný vliv na skryté lidské povahy. Lidé se sejdou na jedné palubě, společně prožijí dva, tři týdny a rozejdou se, ale po celou plavbu podléhají působení toho, co lze nazvat “lodním jedem”. Jsou opojeni zvláštní bezstarostností, jež zbavuje všech pout morálky. Jsou příliš svobodní a zneužívají svobody. Loď pluje do dálek. Dotek horkých zemí, kudy pluje,  je jako hlt vína. Lidé pijí nenasytně svá štěstí a své tragedie, neboť čas prchá.

Z pestré společnosti cestujících poznáme několik zajímavých typů. Seznámíme se s dvojicí Dánů, zapřísáhlých starých mládenců, z nichž jednoho na lodi zasáhne Amorův šíp a zvrátí tak jeho dosavadní spokojený život. Užasneme nad vynalézavostí roztomilé Francouzsky, která rozdává lásku za peníze a své bohaté ctitele hledá na přepychových transoceánských lodích. S účastí budeme provázet Čecha Pavla Kína, jedoucího do Indie na studie, který pozná Indii už na lodi v podobě krásné Indky. Svými nepředvídatelnými rozmary nás udiví temperamentní manželka suchého a smrtelně vážného anglického vědce a zasměje se staré Angličance, která zapomněla, že od poslední cesty do Indie zestárla o dvacet let. Loď Opanake je první český román o lodi, o životě n a lod. Zachycuje ono divné kouzlo, jež leží v ovzduší lodi jako opojná vůně, smíšená s vůní exotických přístavů. Životnost románu a jeho barevné a citové bohatství nám vysvětlují´, proč je Mirko Pašek u českých čtenářů tolik oblíben.

Mirko Pašek: Vracím se z Babylonu. Román. Typografickou úpravu navrhl Oldřich Menhart. Gramondem písma New vytiskly Č. A. T. Českomoravské akciové tiskařské a vydavatelské podniky v Praze. Obálka a vazba provedena podle návrhu Officiny Pragensis. Mapy kreslila H. Melicharová. Pro členy Evropského literárního klubu vydal ELK, a. s., v Praze roku 1941

Přebal knihy:

Román o podivném dobrodružství na Východě, balada o nádheře a hrůze Velké irácké pouště a slabém člověku, který v ní hledá klid a svou vysněnou zemi štěstí. V pouštích, které se dnes rozkládají na místě biblického ráje, v prastaré kolébce lidstva nad Eufratem a Tigridem, žije málo lidí. Ale všichni jsou znamenaní a všichni jsou tvrdí a silní. Neboť tam, kde se v mystickém tichu rozpadají trosky Babylonu, kde z mrtvého písku vyrůstají svatá města šiitů, pokrytá zlatem, kde se v jasných dnech i nocích zjevují vidiny – v oné fantastické, nemilosrdné zemi obstojí jen praví muži. Co tam však prožije měkký, citlivý snílek, který i doma ztroskotal? Velká otázka. Snad zahyne uprostřed písečných přesypů, které se sesouvají a znějí jako vzdálený tón varhan. Anebo zapomene na vlast i matku a zůstane navždy vězněm přeludů. A snad získá v poušti sílu a uprchne a půjde napříč světem až tam, kde najde živý, lidský ráj. Avšak věčně ponese v sobě stopy nevšedních dějů, stopy Babylonu, v němž žil a spatřil zázraky a užasl nad tím, co nechápal. To je asi v krátkém nástinu obsah této knihy, obsah křehký, který si žádá citlivou ruku a citlivou duši. Ale obsah nevšední a zajímavý.

Poznámka na závěr knihy:
MIRKO PAŠEK (narozen 21. VI. 1910 v Praze) vystudoval obchodní akademii v Praze a poté, v letech1930 – 1938, procestoval Orient, hledaje to, o čem četl v sentimentálních knížkách Lotiho: barvitý, romantický svět a lidi, kteří jsou jiní než v Evropě, kteří se jinak oblékají, jinak žijí a myslí.
Zprvu navštívil Alžírsko a nejsevernější okraje Sahary. Roku 1932 podnikl cestu letadlem z Evropy do Maroka. Tehdy, v době bojů o Vysoký Atlas, podařilo se mu proniknout napříč tímto pohořím až do předních linií cizineckých legie. Vzácné snímky „kaseb“ – hradů feudálních berberských šejků Vysokého Atlasu, které přivezl do vlasti, vzbudily zájem veřejnosti a podnítili ho, aby vylíčil příběhy a zážitky své dobrodružné cesty v sérii ilustrovaných reportáží, jež vyšly v řadě deníků a týdeníků. Roku 1933 odjel znovu z Evropy a procestoval Syrii, Palestinu, Egypt a Irak. Ve společnosti tří šíitských Peršanů dostal se v jižním Iraku až do nepřístupných svatých měst šiitů, nejfanatičtější sekty islamu: do Kerbely k hrobu Husseinovu a do Nedžefu k hrobu Aliho, zetě a nástupce Prorokova. Opět přinesl do vlasti unikátní snímky a své dojmy zpracoval v četných novinářských článcích. Z této cesty je čerpán námět románu „Vracím se z Babylonu“.
Rok poté prošel a projel na koni divokým vnitrozemím Korsiky. V letech 1935 – 36 podnikl cestu do Indie a na Ceylon. Poznal severní i jižní indické provincie, fotografoval spalování mrtvých ve svatém indickém městě Benares, stínání obětí před oltářem bohyně Kali v Kalighatu u Kalkuty, východ slunce nad nejvyššími vrcholky světa v Himalajích. Zúčastnil se mystické slavnosti tisíce světel „Karithikay“ v madurské pagodě, v cejlonské džungli vystoupil na vrchol nejvyšší „dagoby“ – umělé hory v mrtvém městě Anuradhapuře, na pobřeží Ceylonu žil se singhalskými rybáři a lovil s nimi na jejich křehkých pirogách s vahadly. Z Colomba se vrátil lodí do Evropy. Z dojmů této cesty vznikl jeho první román „Loď Opanake“, v němž vylíčil život na zaoceánské lodi, plující z Evropy do Indie. Roku 1938 odletěl t Říma do Libye, poznal tripolské oasy a kraj Velkých Šotů v jižním Tunisku, v Syrtském zálivu objevil zapomenutý, kouzelný ostrov Džerbu, kde dodnes žijí lidé antiky. Opojné ovzduší jihotuniských osad a Džerby tvoří rámec jeho příštího románu „Jezero plameňáků“. Kromě toho procestoval téměř celou Evropu, obzvláště Středozemí.
Tyto cesty, počaté z mladické touhy po romantice a dobrodružství, přivedly Mirko Paška k velkému poznání, které se snaží vyjádřit ve všech svých knihách a článcích:
Není většího dobrodružství, než dobrodružství citu – vzrušení, jež člověk prožívá, když spatří krásy velikého a dalekého světa. A každá země i každé město i každá poušť má svou vlastní krásu, svou vlastní povahu a duši, tak jako ji mají všechny živé bytosti.

Mirko Pašek: Adamův most, román, vydání první (v březnu 1946), návrh obálky Václav Fiala, nakladatel Vydavatelstvo Družstevní práce, zapsané společenstvo s r.o., vytiskl Jaroslav Jiránek v Železném Brodě (písmo garmond Cornelia), původní vazby knihařství Družstevní práce. Živé knihy A, svazek 217

Přebal:
Nový román českého autora – cestovatele, tentokráte z fantastického ovzduší tropů. V jedné z nejkrásnějších scenerií světa, v džunglích, zahradách a městech ostrova Ceylonu, rozvíjí se vzrušený příběh bílého člověka, který hledá mezi hnědými svou vlast. Kandy, Kolombo, Anuradhapura – ta slavná jména dostávají v Paškově knize tělo i duši. A věru, jaké to strhující prostředí! Ráj dobrodruhů, ale také asketů, země mystického, nesmrtelného stromu Bo, ale také nejpůvabnějších žen Východu – a nad tím vším nemilosrdné rovníkové slunce, které vybičovává přírodu k překotné hýřivé plodnosti – a pohrává si i se smysly a nervy bílých lidí, mění je v jejich nejvnitřnější podstatě, činí je náruživějšími, bezohlednějšími, excentrickými. Nádherný, potřeštěný svět! – „Co by bylo v Evropě šílenstvím, je zde jen malou výstředností,“ praví Mona O´Flanniganová v okamžiku, kdy sama podléhá té posedlosti…
Prudký spád děje, ostře kreslené charaktery jakoby ozářené tropickým sluncem, a hlavně dokonale zachycená atmosféra exotického prostředí – to jsou tři největší přednosti této knihy, která opravdu dá čtenáři představu, jak se žije na sedmé severní rovnoběžce.

Pětatřicetiletý MIRKO PAŠEK, představitel českého exotického románu, načerpal náměty k svým knihám na svých četných cestách blízkým i vzdáleným Orientem. Jeho první román „Loď Opanake“ (vyšel v DP v roce 1940) líčí s dramatickou vervou pestrý život na anglické lodi plující do Indie. Rok na to vychází další Paškův román „Vracím se z Babylonu“, hluboce prožitý obraz života v irácké poušti. A téměř současně vydává autor svou další knihu „Jezero plameňáků“, citlivě vyprávěný příběh milostné honičky po celém pobřeží severní Afriky mezi Tripolisem a Tunisem. – R. 1944 vychází soubor autorových povídek, nazvaný „Fakir z Benares“. A téhož roku debutuje Mirko Pašek s překvapivým úspěchem na jevišti Nezávislého divadla v Praze exoticky zabarvenou hrou „Aramejská brána.“
Jeho poslední a dosud rozsahem největší práce, román „Adamův most,“ psaný v letech1941-42, byl nacistickou censurou zadržen, třebaže se odehrává daleko mimo Evropu a třebaže v něm nevystupuje jediný Čech. Ale snad právě proto v něm horlivý censor hledal jinotaj…

Text na záložce:

Když vám tady na záložce, vážení čtenáři, oznámíme, že jedno kuře obrátilo takové počestné a klidné městečko, jako je Panošův Týn, vzhůru nohama, nazvete to zřejmě barnumskou reklamou. Proto ihned spěcháme s dalším vysvětlením: Ono to totiž nebylo jen tak všelijaké kuře, bylo to Kuře Události. A že s takovým kuřetem není žádný špás, o tom vás poučí náležitě tato kniha. Takové malé ptáče totiž, jak se přesvědčíte, dovede udělat z malého velké, ze zdánlivě nevinného slova rodinné drama. A když nakonec roztáhne křídla a vzletí nad Panošův Týn, pak už je z toho doopravdy dokonalý poprask. Počestné dívky jsou metány do mravního bahna, ctihodný starosta líbá prach u nohou zlotřilého milovníka, z drobného živnostníka se stává bojovník za právo a spravedlnost, slovem - celé městečko se obrací naruby. Ale jen klid, žádné kuře nežije věčně a i to naše jednou umře a Panošův Týn se vrátí do svého klidného života. To už je však provždy prozrazeno, že toto městečko není nic jiného než takový český Kocourkov, jehož všichni obyvatelé trpí společnou hroznou nemocí, zvanou obecně maloměšťácká hloupost.

Mirko Paškovi se tu podařilo opravdu jadrným způsobem postavit na pranýř všechny ty naše chyby a chybičky, vysmát se jim a nastavit jim velmi pravdivé zrcadlo. Je to u toho autora pozoruhodný doklad jeho vývoje, když se tu po svých cestopisných článcích a románech “Loď Opanake”, “Vracím se z Babylonu” a “Jezero plame%náků”, které se vážou tematicky ponejvíce k exotickému prostředí, obrací k problémům našim, našeho českého Kocourkova, který už jednou musí být náležitě představen ve vší své rozumové i mravní ubohosti, aby konečně zmizel z české povahy. Jak se to Paškovi daří, posuďte sami.

Karneval v Maroku je příběh mladého českého dělníka a amatérského boxera, který se ocitl v cizí africké zemi bez haléře, bez dokladu, bez přátel, bez možnosti vrátit se do vlasti nebo se obrátit na pomoc k úřadům. Znamená taková situace počátek toho, čemu se říká dobrodružství? Jistě. Ovšem ony tak oblíbené dobrodružné historie, které nás vzrušují, pokud je pozorujeme “zvenčí” - třeba na plátně kin - chutnají zcela jinak, když se ocitneme v jejich středu, když je skutečně prožíváme bez možnosti vzdát boj či uniknout. Slovem, když stojíme před jedinou alternativou - buď se protluču nebo zajdu.
Pro hrdinu této knihy nabývá jeho velké dobrodružství podobu karnevalu. Aby přežil musí měnit “masky” i jména podle toho, jaké doklady na chvíli získal, stává se kořistí vyděračů, je nucen vzít za vděk sebenebezpečnější práci, sehrát každou roli, až po tu pro poctivého člověka nejtrpčí. A nejen to…

Mirko Pašek: Karneval v Maroku. Přebal, vazba a ilustrace Jaroslav Kadlec. Grafická úprava Jan Wild. Vydala Mladá fronta jako svou 1530. publikaci. Mimo edice. 1960. První vydání.

Karneval v Maroku je dobrdružný román pro ty čtenáře. kteří mají rádi literaturu, v níž jsou napínavé, poutavé, zkrátka vzrušující příběhy. A zase - je těžké nazvat tuto knihu jako čistě dobrodružnou v tom smyslu, že autorovi jde o to, aby za každou cenu vymýšlel a konstruoval napínavý děj jen proto, aby čtenáři připravil několik hodin udivujících dojmů bez ohledu na to, zda je zachován požadavek pravdivosti a věrohodnosti vyprávění.

Jako ve svých dřívějších knihách, zvláště v populárních Lovcích perel, šlo mu o to, ukázat, jak skutečně vypadá pro nás exotický svět v horkém, tropickém pásmu. Že by to však znamenalo oslabení napínavosti knihy? Ani v nejmenším. Čtenáři se přesvědčí, že právě tím, jak sleduje hrdinu knihy krok za krokem, aniž vylučuje to, co podle povrchních autrů dobrodružných románů do tohot žánru nepatřilo - to je jeho boj o místo v životě, nabývá teprve drama onoho svrchovaně vzrušujícího napětí. Tak život Maroka, viděný očima českého člověka, zůstává opravdvým životem, s jeho bídou i krásou, jako o nich shodně vypovídají všichni, kdo v Africe - a právě v Maroku - byli.

A hlaví hrdina knihy? Mirko Pašek je neidealizuje, nevybírá si žádnou mimořádnou a oslňující osobnost jakéhosi po všech stránkách dokonalého muže. Ota Skála je mladý člověk, který ve třicátých letech hledal u nás doma uplatnění, ale nikde je nemohl najít. Byla krize. Dostává se do Německa, do Francie a shledává, že je to všude stejné. Růžová představa, že na takové, jako je on, čekají s otevřenou náručím, platí pro ty země, kde ještě nebyl. Když se dočká “nespravedlivého” snížení platu, protože je “la Boheme” - což je podle názoru francouzského předáka příslušník podřadné rasy, musí uprchnout. Odjíždí do Maroka na Menaře, starém parníku, kde se setkává s panem Dantonem, obratným a podnikavým šejdířem. Jemu vděčí Ota za to, že na prahu Maroka zůstane bez jediného franku, a co nejhorší - bez pasu. Začíná jeho strastiplná pouť, plná překvapujících obratů, které čtenář bude sledovat s dojetím, protože po Otovi Skálovi jako bělochovi bylo žádáno jediné - bezohledná dravost a úplné zapření svědomí. Nemohl obstát - a jeho údělem je tragický konec.

I když Paškův román zachycuje třicátá léta, přece jen jako kdyby se odehrával dnes. To proto, že zobrazuje od základu život v Maroku a odhaluje, proč musely africké národy začít svůj boj za svobodu.

Nakladatel: SNDK
Rok vydání: 1961

]]> http://www.irossler.cz/100-let-mirko-paska/558/modry-leopard/feed http://www.irossler.cz/100-let-mirko-paska/549/stodvacet-krasek http://www.irossler.cz/100-let-mirko-paska/549/stodvacet-krasek#comments Fri, 23 Jan 2009 10:09:22 +0000 irossler http://www.irossler.cz/?p=549

Mirko Pašek: Stodvacet krásek. Přebal a vazbu navrhl a ilustroval Karel Teissig, graficky upravil Jiří Skácel. Vydala Mladá fronta jako svou 2483. publikaci. Edice Vpřed, svazek 162. Vydání první. Praha 1967.

Když před několika lety Mirko Pašek dopisoval jednu ze svých nejpopulárnějších knih, Lovce perel, rýsoval se mu již v představě barvitý sled příběhů, jejichž středem by mohl být náhrdleník fantastické krásy a ceny. Byl to lákavý námět, přesto však jej neustále odkládal, až bude mít pevnější a bohatší základ svého vyprávění. Mezitím tvořil celou řadu dobrodružných románů s knih pro mládež, cestoval - a pak konečně přišel pravý čas. Sto dvacet krásek ožilo… Zazářily za jasného a slunečného dne na pobřeží Rudého moře matným, tajemným třpytem a okamžitě vyvolaly k životu legendu, že jsou právě tak Dcerami moře jako Matkou smrti. Právem - neprávem? Kdo ví. Jisté však je, že Alí Saidovy perly měly podivuhodnou moc probouzet děje plné vzrušení, nečekaných proměn a dobrodružství a že v jejich světle nejlépe vyniklo, co je na světě pouhou iluzí a co nefalšovanou hodnotou.

Sto dvacet krásek je kniha poutavé četby a vyznačuje se bohatstvím napínavých situací a právě tak výstižnou kresbou exotického prostředí.