A ještě něco podstatného se změnilo. Vladimír Novák se oženil s italskou spisovatelkou a překladatelkou Serenou Vitale a tak tráví čas napůl v Praze a napůl v Miláně.

„Takhle jezdím už deset let. Se Serenou jsme se poznali už v roce 1969, kdy tady byla na slavistických kurzech. Pak bolševik spustil železnou oponu a my se více než třicet let neviděli. A asi před deseti lety jsme si znovu padli do oka.“
Jistě dovolíte krátkou odbočku. Serena Vitale učí na universitě ruskou literaturu. Překládá z ruštiny a češtiny (mimo jiné i Milana Kunderu, se kterým se poznala osobně) a sama píše. Její kniha Puškinův knoflík byla přeložena do šesti jazyků včetně češtiny.

Změnila vás Itálie? Malujete tam něco jiného než tady?
„Já si myslím, že ne, ale když ke mně přijdou nějací kunsthistorici tak tvrdí, že se to liší. Já na to říkám, že je to tím, že mám našepsované plátno. Ale oni odporují, že ne, že ty barvy jsou zářivější. Samozřejmě, kultura v Itálii, ale i světlo jsou tam jiné. Já když tam jsem, tak se do jisté míry cítím jako turista. Bude to tím, že veškeré starosti o placení složenek a různé jiné věci nechávám v Praze. V Miláně můžu chodit na báječné výstavy a srdce mi krvácí, když si říkám, proboha, proč by taková výstava nemohla být i v Praze. Teď naposledy jsem tam viděl překrásnou výstavu Paula Cézana. V Itálii se o kulturu opravdu starají. I když všichni naříkají, že je krize, jsou tam současně i fronty na výstavy. A jsou to stometrové fronty.“

Před čtrnácti lety jsme v rozhovoru narazili na téma názvy obrazů, tehdy mi Vladimír Novák odpověděl:
„Názvy, názvy…názvy obrazům nedávám. Ale když je vystavuji, vím, že publikum názvy vyžaduje, aby se v tom nějakým způsobem orientovalo. Takže názvy jsou věcí spíš dodatečnou.“

Když výtvarník dělá realistické obrazy, tak té realitě skutečně odpovídají. Kostel vypadá jako kostel a má červenou střechu ve skutečnosti i na obraze. Vy ale děláte abstraktní umění. Co vás přiměje, že kladete čáry a barvy určitým způsobem?
„Já bych se osobně za abstraktního malíře nepovažoval, protože vždycky tam je nějaký náznak figury. Anebo je tam figura celá. Čára samozřejmě vymezuje určitý prostor a barva potom tomu dává určitý náboj, větší energii a váže to k námětu, který mi třeba leží v hlavě. Ale snažím se to dělat s nějakou logikou.“

Nejzajímavější bývá proces tvorby. Jak to všechno vlastně vzniká.
„V Itálii jsem dělal kvaše, potom malé formáty, protože je trochu problém sem vozit větší obrazy. Potom jsem si koupil malé bloky a do nich si dělám skici. A když je potom přivezu třeba po měsíci do Prahy, tak se jimi nechávám inspirovat. Ale může mne nastartovat i nějaký útržek vize, nebo třeba i staré umění. Musím přiznat, že v tom nemám žádný systém.“

Vracím se ještě k figurám a namítám: Proč tam ty figury vkládáte, kdyby tam nebyly, jste čistý abstrakcionista.
„To bych nemohl, něco by mi tam chybělo.“

Vladimír Novák se narodil se v Lounech a očarovala ho tamější krajina. Před čtrnácti lety mi řekl:
„ Tamější krajina je krásná. Je otevřená a na horizontu uzavřená Středohořím. Uprostřed ní je osamělý Blšanský kopec, zvaný Plaňák“.

Člověk s věkem hledá i vážnější témata. Objevilo se i u vás něco podobného?
„Zcela určitě, protože jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Minulý rok v březnu mě klepla pepka a přežil jsem za pomoci všech svatých a to vás potom zásadně vede i k úvahám o smrti. Ty si ale nechávám jen pro sebe, protože kdybych jen náznakem něco řekl před svojí drahou ženou, tak mně řekne italsky vaffanculo. To si můžete domyslet, co to vlastně je.“

I když jsem se to domyslel, chtěl jsem mít jistotu. Aniž bych s pocitem studu toto slovo překládal, zaujalo mne, že dokonce existuje píseň Vaffanculo, kterou zpívá zajímavý italský zpěvák Marco Masini. Píseň jsem si poslechl a Marco si v ní ono šťavnaté slovo docela užívá. Prý v dobách slávy této písně ono šťavnaté slovo zpívaly i děti, což některé italské posluchače pobuřovalo.

Ale vraťme se opět k malířství. Ptám se: Jak je to u vás s barvami? Vím, že jste nějakou dobu koketoval s myšlenkou pracovat více s černou a šedými odstíny.

„Je pravda, že jsem měl jakési šedivé období, obrazy z té doby byly vystaveny v Míčovně Pražského hradu v roce 1999, ale teď se mi to – kupodivu - hodně probarvuje. Líbí se mi, když je to barevný. Preferuji indickou žluť, tu si kupuji v Miláně. A potom modré a červené. Všechny jsou krásné. Černá mne ale přitahuje pořád. Je to úžasná barva. Občas přijde na kafe malíř Jirka Načeradský. Když tady mám nějaký barevný obraz, tak mi říká: vidíš Ládíčku, vždyť ty to umíš, dělej to barevně a na ty černý se konečně….(tady Vladimír Novák citoval jedno šťavnaté české slovo, které by se dalo možná nahradit italským vaffanculo, ale není to přesný překlad. Zcela jistě si to slovo domyslíte sami).

Tvrdil jste, že ty černé a šedé odstíny jdou nejlíp španělským malířům, proč ne třeba italským?
„Italové jsou v podstatě národ veselý. Španělé mají v sobě jakousi děsivou tradičnost. Vezměte si třeba Velasqueze, a ten je ještě velice mírný, jeho perlové šedi jsou překrásné. Za všechno mluví Goya a potom pochopitelně Picasso. Tam je taková tragičnost. Ital, ten zpívá.“

Napadlo mne, že Vladimír Novák je vlastně teď už napůl také Ital. Ale v jeho nitru bojuje Ital se Španělem. Anebo zůstává Čechem, který si dokáže občas zazpívat i s pocitem vnitřní tragičnosti? Zkusme se zahloubat nad Novákovými obrazy. Zcela jistě to v nich někde najdeme.

Jsou obrazy, na kterých zřetelně rozeznáte nebe a zemi i oblaka na nebi, stromy a řeku na zemi, ptáky v oblacích a listí na stromech. Jsou ale i obrazy, na kterých je to jakoby pomíchané. Chtějí vyjádřit víc, a to pokud možno najednou. To říkám proto, abyste nebyli zmateni, pokud byste se dívali na obrazy Člověk a katedrála, Hrací strojek v prostoru, Smutný hrací strojek či jiný obraz Josefa Lieslera. Když jsem byl z něho v ateliéru na Malostranském náměstí, udělaly na mne dojem nejen jeho obrazy a grafické listy, ale i diplom, který oznamoval, že Josef Liesler byl jmenován čestným akademikem florentské akademie. Josefa Lieslera jsem navštívil v době, kdy jsem pojal nápad loudit z výtvarníků kresby kohoutů výměnou za kratičkou povídku, ve které by zmíněný výtvarník byl hrdinou příběhu, který by mu byl milý. Zatímco Josef Liesler mi nakreslil dva kohouty: talismanový a amuletový (obě kresby jsou dodnes chloubou mé sbírky), já jsem poněkud zklamal. Zůstalo jen u pokusu, splnil jsem jen to, že Josef Liesler chtěl hovořit v povídce s Hieronymem Boschem. Tak tedy, malá ukázka z pokusu o surrealistickou povídku.

Josef Liesler sedí v pološeru svého ateliéru. Měl by rozsvítit a snad ještě pokračovat v práci. Neviditelná ruka ho však tlačí do křesla a nedovoluje mu vstát. Malíř tedy sedí a fascinován hledí na mísu jablek. Počínající šero jako kdyby poněkud zvětšovalo kulaté obrysy jednoho z jablek, které leželo navrchu. A hle, jablko se otevřelo, jako se otevírají dveře a z jablka vystoupil malý pidimužík. Představil se: Hieronymus Bosch.

Ticho. Trapné ticho. Josef Liesler cítil potřebu toto ticho prolomit.

Více v Pozitivních novinách

.

Escargots grand mère - šneci vaření ve vývaru s petrželkou, bramborou a zjemněné smetanou

Psáno pro časopis Medicína a umění

Jsem sběratel chutí a šneky jsem si oblíbil už poměrně dávno. Pravé blaho jsem ale zažil v Cave Madelaine v Beaune, kde jsem ochutnal cassolette d’escargots což šneci podle Lolovy babičky. Lolo je totiž jméno majitele skvělé vinotéky, kde vám také uvaří skvělé pokrmy. Od té doby jsem na šnecích závislý a svou závislost si léčím v pražské restauraci Auberge d´Escargot, kterou založil Petr Sláma a do které přilákal skvělého kuchaře Martina Kallasche. A protože gastronomie je něco mezi medicínou a uměním, dostal jsem prostor, abych vás provedl po dobrůtkách všeho druhu.

Escargots lyonnais - šneci ve smetanové omáčce s artyčoky, petrželkou a šalotkou

Escargots à la bourguignonne - pečení šneci v bylinkovém másle posazení v ulitě

Takže začněme šneky. Proč? Šnek je tradiční postní jídlo. Užili jsme si ho o Vánocích, ale je vhodný i na Velikonoce. Jídlo posvěcené papežem je rozhodně dobrým vstupem do světa dobrot. Většina z nás zná šneky po burgundsku. To jsou šneci pečení v bylinkovém másle a posazení do ulity. Jedí se pomocí speciálních kleští a loví se z ulity tenkou speciální vidličkou. Ale šnečích pokrmů je nepřeberně a zajímavá jsou i šnecí játra či šnečí kaviár. Obojí se však používá spíš jako přísada. Majitel a zakladatel „šnečí restaurace“ Petr Sláma má gastronomii v genech. Jeho dědeček i jeho otec začínali v karlovarském Puppu a on sám první větší zkušenosti sbíral v pražském Embassy. O šneky se zajímal dlouho a myšlenka založit v Praze šnečí restauraci krystalizovala posledních šest let. „Chtěli jsme se lišit. Francouzských či spíše tak zvaných francouzských restaurací je tady hodně, ale těch, které se věnují pokrmům ze šneků, tu moc není. Navíc se mi podařilo získat Martina Kallasche, který jezdil studovat do Francie do vybraných Michelinových restaurací a myšlenka vařit ze šneků ho zaujala. Dnes zde máme velice zajímavé menu na šnečí speciality.“

Escargots normands - zadělávaní šneci s kapkou calvadosu a gratinovaní sýrem Pont l´Évêque

Když se zahledíte na jídelní lístek, zaujme vás šnečí kaviár s máslem a domácím pečivem nebo šnečí játra v citrónové šťávě. Ale i další zajímavá jídla, která Martin Kallasch připravuje. „Základem jsou šneci uvaření ve vývaru s bílým vínem. Pak můžete přikročit k dalším úpravám. Můžete je upravovat s nejrůznějšími přísadami. Velice jsou populární například lyonští šneci ve smetanové omáčce s artyčoky, petrželkou a šalotkou. Milovníky gulášů bych upozornil na šneky připravované na šalotce, česneku, kmínu, majoránce a paprice v lehce pikantní omáčce.“
Osobně jsem ochutnal snad celé menu, ale většinou se vracím ke šnekům po normandsku, které jsou zadělávaní s kapkou calvadosu a gratinovaní sýrem Pont l´Évêque. Jestli si ale myslíte, že Martin se ráno vydá nasbírat šneky do Stromovky a pak jde vařit, jste na omylu.

Escargots Auberge - šneci připravení na šalotce, česneku, kmínu, majoránce a paprice v lehce pikantní omáčce

„Šlo by to také,“ vysvětluje Petr Sláma, „ostatně v Rettigové je součástí receptu, co si s nasbíranými šneky počít, ale pro nás by to bylo příliš pracné. Jednak se sbírají maximálně do června, protože pak začínají produkovat vápník a chutnají spíše po písku a pak je to dlouhá procedura. Musíte je nechat zhruba čtrnáct dní vyhladovět, aby se zbavili nežádoucích příchutí. Pak se musí uvařit, vyčistit a podobně. To je lepší šneky kupovat ve formě polotovaru. Ostatně, když chcete vařit hovězí, také nekupujete celou krávu.“

Escargots frits - fritovaní šneci v pastis těstíčku v oleji z lístkových oříšků a dijonskou majonézou

Díval jsem se na internet a zjistil jsem, že u nás působí řada šnečích farem, tzv. šnečinců. Většinou ale už nepěstují obvyklého šneka zahradního, ale mnohem většího šneka východoafrického. Musím se přiznat, že jsem se nikdy příliš nezajímal, jak se jídlo dělá, spíš jak chutná. A šnečí menu v Auberge d´Escargot je na úrovni nebeské many.
„Jezdíval jsem a ještě jezdím hodně do Burgundska, kde jsem se hodně naučil. Jednak k Stéphanovi Légerovi do restaurace La Chassagne a také rád jezdím do Le Jardin des Remparts do Beaune. A burgundské šneky můžu snídat, obědvat i večeřet,“ říká mi na závěr kuchař Martin Kallasch.

Ke šnekům se nejlépe hodí typické burgundské chardonnay. Společně s Petrem Slámou jsme vybrali Les Femelottes od Huberta Chavyho. Mně osobně chutná po citrusech a v ústech cítím příjemnou svěží kyselinku. Vybavuje se mi při tom jedna krásná noc na dvorku u Chavyho, který nám nosil ze sklepa jedno magnum chardonnay za druhým. Pro vinařské začátečníky podotýkám, že magnum není ani pistole, ani zmrzlina, ale lahev o obsahu jeden a půl litru. Les Femelottes bude mít v pražské restauraci Auberge d´Escargot zvláštné výsadu, bude označeno jako „šnečí víno.“ Alespoň nebudete mít pochybnosti, co k šnečím pokrmům pít. Ve Francii se víno pije vždycky k jídlu a vytvořit dobrou kombinaci, dobré snoubení vína a pokrmu, není jednoduché. Od toho v lepších restauracích působí sommeliéři, kteří vám ve výběru poradí. Takže dobrou chuť a příště si dáme třeba lanýže. Anebo něco jiného.

Ivan Rössler

Dostal Hnilica "tlačenku" od Rösslera? Foto: ČTK, reprofoto TV Nova

Převzato z Blesku
28. února 2012 | 09:31
Protekce v Hlasu Česko Slovenska možná funguje. Mezi postupujícími v soutěži je totiž zpěvák, jehož skupinu zastupuje agentura Ivana Rösslera (66). Ten byl do roku 2006 dlouholetým šéfem zábavy na TV Nova, která Hlas vysílá.

Soutěžící, který postoupil v nedělním vyřazování, dokázal zaujmout všechny čtyři porotce. To se v Hlasu stává málokdy a musí tedy zřejmě jít o velký talent. Nebo že by zaúřadovala protekce? Ivan Rössler má podle všeho pořád dlouhé prsty.

Potenciálu Hnilici si všiml už před dvěma roky. Profesí dělník Hnilica tak má možná i díky Rösslerovi velkou šanci proniknout na pole showbyznysu. S tím, že by v Hlasu svému klientovi nějak pomáhal, ale bývalý novácký šéf nesouhlasí. „Absolutně ne. Je to pro mne milé překvapení,“ řekl Blesku Rössler.
O protekci nechtějí nic slyšet ani na Nově. „Koučové si do svého týmu vybírají soutěžící pouze prostřednictvím svého sluchu, nic jiného jejich rozhodování neovlivňuje,“ vylučuje vlivy na porotu Lucie Bártová, tisková mluvčí Hlasu.

Vůbec to nebudu komentovat, můžete posoudit sami. Poslechněte si ho.

Převzato z musicserver.cz

Prvního února byl vyhlášen již sedmnáctý ročník zlínského festivalu Czechtalent, který chce i letos dát šanci mladým zpěvákům a zpěvačkám populární hudby ve věkové hranici od 15 do 25 let. Pokud se chcete přihlásit, pošlete do 31. března na adresu pořádající agentury EMP Music přihlášku spolu s videonahrávkou umístěnou na YouTube. A&R oddělení EMP Music poté vybere z přihlášených 30 až 40 semifinalistů, kteří postoupí do semifinále.

To se uskuteční 14. dubna v Golem Gambrinus Clubu ve Zlíně, kde odborná porota vybere 10 finalistů, kteří pak 26. května ve Velkém Kině ve Zlíně budou bojovat o vítězství ve finále. Za vítězství v soutěži Czechtalent 2012 získá zpěvák nebo zpěvačka finanční odměnu 20 000 Kč a pozlacenou sošku od sochařky Petry Vajdákové.

O vítězi bude rozhodovat odborná porota, ve které mimo jiné zasednou Miloš Skalka, Janis Sidovský, Stanislav Hložek, Vašo Patejdl, Ondřej Soukup, Petr Malásek, Eduard Krečmar, Ivan Rössler a další významní hudební producenti, skladatelé a publicisté.

Pokud máte pěvecký talent, neváhejte, přihlaste se do festivalu Czechtalent 2012 a nastartujte svou kariéru, stejně jako se to povedlo písničkáři Tomáši Klusovi. Přihláška, podmínky soutěže a další informace jsou k dispozici na oficiálních stránkách soutěže.

Ono co by bylo, kdyby… samozřejmě lákalo vždy a mnohokrát se pokoušeli jak odborníci, tak i laici fabulovat, jaké by to bylo, kdybychom zůstali v Rakousku-Uhersku a možná po velké bitvě na vídeňském dvoře bychom získali další pomlčku a žili bychom v Rakousku-Uhersku-Česku, což by rozzuřilo Slováky do té míry, že by se natruc Maďarům připojili k Polsku. Osobně mám rád Apokryfy Karla Čapka, který si historické příběhy přetváří podle sebe. Například Julie si sice s Romeem začala, ale pak si vzala jiného a měla s ním kupu dětí. A proč ne.

Ale i my si můžeme pohrávat s myšlenkou, co by bylo, kdybych se včera neopil anebo kdybych tam tenkrát nechodil anebo kdyby… řetězec kdyby je nekonečný, zatímco skutečnost je konečná. Zejména ale tam, kde člověk udělá chybu, si často říká: kdybych to věděl… Ano, to je to správné: kdybych to věděl. Ale protože jsem to nevěděl, spadl jsem do soukolí osudu a to mne semlelo a poslalo mne to do průsečíků dvou kauzálních řetězců a já se ocitl tam a právě tam, ke se stalo to, právě to.

Modelové situace se běžně dělají, aby se vyhodnotil stupeň nebezpečí. Představte si, co by se stalo, kdyby do Země narazil asteroid velký jako dům anebo velký jako panelák. Anebo ještě větší. Dovedete si to představit? Já ne, ale ti, co dělají modelové situace vám spočítají výšku vlny tsunami a délku období mrazů, vedle nichž rekord z roku 1929 je ještě poměrně příjemná teplota.

Já osobně hraní si s myšlenkou, co by bylo, kdyby… moc rád nemám. Jen jsem už dlouho nepsal žádný blog, od provozovatelů jsem dostal výstrahu, že když nic nenapíšu, že budu odpojen a tak, abych se zachránil, vzal jsem za vděk stéblem tématu, které bylo nabídnuto jen proto, že s tímto tématem je spojen nový projekt TV Nova. Tak co bych pro svou bývalou mateřskou televizi neudělal. Jen bych tvůrcům připomněl jednu dětskou anekdotu: kdyby babička měla kolečka, byl by to autobus.

Španělský sál Pražského hradu

10. února se uskutečnila ve Španělském sále Pražského hradu již tradiční Audience. Den předtím se ochutnávala vína vinařů, jejichž seznam najdete na konci článku. Sešli jsme se tradičně v Rothmayerově sále a já jsem si zejména rád zavzpomínal na svoje cesty do Bordeaux zejména u Château Beamont, Château Lagrange, Château Beychevelle a u “barona” a u “komtesy” - samozřejmě v obou případech jde o Château Pichon Longueville. Druhý den pak byla už zmíněná  večeře ve Španělském sále. Shromáždili jsme se opět v Rothmayerově sále, kde se podávaly Canapés s foie gras, lanýži a kachním konfitem. K tomu se pilo Champagne Louis Roederer brut premier. Pak jsme přešli do Španělského sálu. Myslím, že není třeba velkých slov, stačí pár fotografií.

Náš hostitel Gérald Gabillet z Château Beauregard (vpravo u stolu)

A pak se hodnotilo. Při kávě a dvacetiletý Cognac Godet a Pearadise &  Epicure Folle Blanche. Ten druhý název označuje nápoj, který je směsí koňaku a hruškového llikéru. Ochutnal jsem obojí a obé bylo skvělé. Na audienci byl tento koňak poprvé, ale kořeny společnosti Godet (založené v roce 1782) sahají až k roku 1550, kdy se v La Rochelle usadil nizozemský obchodník Bonaventure Godet.  Původně obchodoval s vínem a solí, ale jeho potomek Augustin už vyvážel koňak do Anglie a kam jinam i do Nizozemí. Dnes ve Francii působí už osmá generace Godetů. A to je hezké zakončení osmé audience, nemyslíte?

Château Angelus
Château Beaumont
Château Beychevelle
Château Branaire-Ducru
Château Brane Cantenac
Château Canon La Gaffeliere
Château Cantemerle
Château Carbonnieux
Château Clerc Milon & Armailhac
Château du Glana
Château Figeac
Château Fombrague
Château Gazin
Château Grand Puy Lacoste
Château Guiraud
Château Issan
Château La Conseillante
Château Lagrange
Château Lascombes
Château Latour Martillac
Château Léoville Poyferré
Château Malartic Lagraviere
Château Palmer
Château Pape Clément
Château Pavie Macquin
Château Petit-Village
Château Pichon Baron
Château Pichon Comtesse
Château Pontet Canet
Château Smith Haut Lafite
Château Suduiraut
Château Tronquoy Lalande
Châteaux Beauregard & Bastor Lamontagne
Châteaux Giscours & du Tertre
Clos de l´Oratoire
La Fleur de Boüard

s Petrem Vášou za časů Mikrofóra

Petr Váša aktuálně

Nedávno jsem dostal od Petra Váši jeho aktuální fotografii jako poděkování za to, že jsem mu poslal z archívu naši společnou fotografii. Je z jeho počátků, kdy jsme v Mikrofóru nahrávali jeho první vystoupení se skupinou Z kopce. Tehdy jsme obdivovali jeho originalitu, která ho neopustila dodnes. Svoje vystoupení označoval za fyzické básnictví.  Co předvádí? Jsou to slova, hudba, gesta, pohyby v prostoru; hlas, pískání, mlaskání, tleskání, luskání, údery do hrudi, břicha a stehen, dupání; údery do kovové konstrukce u vchodu na pódium, do židle a židlí do podlahy. Ostatně můžete se přesvěčit sami a poslechnout si jeho nahrávky. Kdo to nezažil, bude možná trochu šokovaný. Petra Vášu můžete slyšet i na koncertech Jasné páky, což je další můj hudební “miláček”. Když jsem Jasnou páku oslovil, aby hráli v o2 areně na 50 letech bigbítu, měl jsem jen jednu podmínku a sice, že zahrají Kollerovu Majolenku. Zahráli ji a celé vystoupení bylo úžasné. Možná někdy vyhrabu nějakou archivní fotku Michala Ambrože.

Pro novináře byla přítomnost Lenky malý překvapením, protože je  o ní známo, že většinou podobné večírky spíše bojkotuje.