Na střeše Národního divadla s Jaroslavem Vojtou

Foto (c) Alexander Janovský

Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně měl dopito kafíčko.
Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí?
Začal jsem se omlouvat, ale Jaroslav Vojta se usmál a řekl mi, že je to v pořádku, schůzka byla skutečně domluvena na třetí, a dodal: “Víte, já tady rád sedím a tak jsem přišel už ve dvě.”
O Jaroslavu Vojtovi se vypráví, že “zvrzal” každou anekdotu. Ptal jsem se ho, jak to vzniklo a dozvěděl jsem se, že si to na něho vymyslel Hugo Haas.
O tom, že to není pravda, mne pak na závěr schůzky přesvědčil mnoha anekdotami a ani jedna “zvrzaná” nebyla.
Povídali jsme si tenkrát o jeho brněnském dětství, a to vyprávění jsem zaznamenal takto:

V Králově poli jsme bydleli v domě Na Peřáku, kde také bydlela maminka Karla Högera. Chodil jsem k ní nakupovat.
Před krámem stávala bečka s povidly. Když se paní Högerová nedívala, hrábl jsem si do bečky a nacpal trochu povidel do pusy. Paní Högerová brzy poznala, že jí někdo na povidla chodí, a jednou, když jsem přišel nakupovat, dělala, že odchází. Já jsem samozřejmě hrábl do povidel a paní Högerová byla v tu ránu zpátky. Já jsem pochopitelně nemohl mluvit, protože jsem měl plnou pusu povidel. A ona řekla: “Jardo, až si podruhý budeš chtít vzít povidla, pučím ti žicu, ale nehrab mě tam rukó.” Byl jsem ve tváři červenej jako rak a nikdy jsem už na povidla nesáhl.

Více v Pozitivních novinách