Nejsme děti
Nejsme děti aneb Deset dní, které otřásly Československem
Dokumentární pásmo z listopadových dní 1989. Výpovědi studentů a očitých svědků o brutálním zásahu pořádkových sil 17.11.1989 v Praze. Pořad připravili Ivan Rössler a Ivan Holeček. Z archivních záznamů hovoří Jan Přeučil, Rudolf Jelínek, Miroslav Štěpán, Jana Preissová a politici a občané ČSSR. Citáty z knihy Karla Jasperse “Otázka viny” čte Leoš Suchařípa.
(60min)
Ivan Rössler a Ivan Holeček. Dokument o deseti dnech, které otřásly Československem. Upravil Daniel Moravec. Dramaturgie Jitka Škápíková.
Natočeno 1989, upraveno 2009. Premiéra upravené verze 17. 11. 2009 (ČRo 2 Praha, 9:05 h.; 55min.).
PANÁČEK V ŘÍŠI MLUVENÉHO SLOVA
(Ukázka z rozhlasové kompozice )
zvuk sirény
HLAS FILOSOFA:
Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi v jejímž důsledku je každý spoluzodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlonost na světě. Zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím.
zvuk sirény sílí – ticho
REPO/Hlas Štěpána:
V žádné zemi, v žádné zemi, ani rozvojové, ani socialistické ani kapitalistické, neexistuje to, aby 15 letý děti určovaly, kdy má odejít president, nebo kdy má přijít a kdo jím má být
pískot, nesouhlas
skandování
Nejsme děti. nejsme děti
hlas do hluku
Československý rozhlas Praha uvádí dokumentární pásmo NEJSME DĚTI aneb 10 DNÍ, KTERÉ OTŘÁSLY ČESKOSLOVENSKEM.
skandování
Nejsme děti, nejsme děti
OBRAZ 1 –
Demonstrace
skandování
Máme holé ruce, máme holé ruce
prolne rocková hudba
skandování
Nechte nás projít, nechte nás projít
(v podkresu zdálky píseň Jednou budem dál…)
REPO/HLAS:
Když čelo průvodu dorazilo na rozhraní Spálený a Národní ulice, tam bylo zastaveno kordonem pohotovostního pluku, tj. bílé přilby, štíty a bílé obušky, no a když k nim, tak žádali, aby mohli projít, protože si vlastně celý průvod sednul a žádal pod různými hesly jako Nechte nás projít, My jsme tady doma, Pusťte nás na Václavák, lidi posílali zezadu kytky, a mladý dívky - kolem dvaceti let - dávaly ty kytky příšlušníkům za ty štíty, pokládaly jim je k nohám a udělaly jakousi přehradu ze svíček a těch kytek.
ZPĚV:
Jednou přijde mír…Jednou přijde mír…
REPO/HLAS 2:
On se otočil k tomu autobusu a zařval podejte si pendrek, podejte mi pendrek… Zřejmě mu ho nepodali dost rychle, tak on se teda s holejma rukama ke mně blížil, nejdřív mi jednu vyťal a pak mě takhle vzal za vlasy a třískal mi hlavu
o ten pilíř, u kterého jsem stála, a pak teda, když už se mi podlomily nohy a padla jsem na zem, tak do mě začal kopat a pak na něj lid začali křičet, ať toho nechá….
skandování
Lidský práva…Lidský práva…
REPO/HLAS 3:
Já bych chtěl říct, že ta výzva k rozchodu byla taková podivná, když člověk nemá kam odejít. Než došlo k tomu zákroku, byl celej prostor neprodyšně uzavřenej, pak teprve začala ta nemilosrdná řežba. To, co jsme viděli v televizi, tak byly vlastně záběry jenom na tu řadu příslušníků, kteří přehrazovalo tu Národní v ústí Spálené ulice. Jejich zákrok jsem osobně neviděl, hlavní zákrok přišel ve směru od Národního divadla a vedly ho ty červené barety.
skandování
Gestapo…Gestapo….
REPO/HLAS 4:
Poněkud mě udivilo, že tam nikde nebyly připraveny žádné sanitky, přestože jsem teda z tý rány na hlavě poměrně dost krvácel, tak se nikdo o to vůbec nezajímal. Akorát jsem dostal vynadáno, že jim zamažu potahy v tom autobuse.
HUDBA/ROCK - ZPĚV:
Teď máš všechno, co jsi chtěla
Boj o svobodu a vodní děla
Zelený kordony, hromadný výkřiky
Po prvním deštíčku už známky paniky
Vrčení kamery a ostrý bílý světlo
Tomu se přece říká ABSOLUTNÍ PEKLO!!!!
REPO/HLAS 5:
Slyšela jsem na dvoře takový podivný hluk, otevřela jsem okno a vykoukla a na dvoře byla masa úplně tichých, slušných lidí, kteří se snažili přes naše garáže dostat do Ostrovní ulice a uniknout z obklíčení, které jak jsem se později dozvěděla, vytvořili ve Štěpánské ulici příslušníci ministerstva vnitra a dalších složek. Když jsem viděla, že se ti lidi nemají kam hnout, tak jsem otevřela dveře od bytu a nabídla jim, ať se u mě schovají, ať mají jakýsi azyl. Uviděla jsem osmnácti až dvacetileté kluky, kteří brečeli, říkali mi, že se v životě tak nebáli jako ten večer když mi líčili, jak na ně pustili psy bez náhubků, jak do stísněného prostoru na ně vjeli s trasportéry, jak příslušníci udělali uličku,
aby mohli odejít a jak je z obou stran uličky bili pendrekama, jak si vytáhli několik lidí z davu a v podchodu je zbili tak, že z nich kapala krev, tak mě bylo na nic.
skandování a křik
REPO/HLAS 6:
No tak zranění… Po tom výslechu jsem došel ke známejm, dělal jsem hrdinu, dělal jsem, že mě nic není, pak jsem teda celou noc nespal, bolely mě záda a hlava, ráno jsem šel na první pomoc a no a taky po rentgenech, kde zjistili, že mám pohmožděnou páteř na dvou místech, podlitiny všeho druhu po celém těle…
HUDBA/ROCK/ZPĚV:
Tak tady máš, co jsi chtěla
SVOBODU A VODNÍ DĚLA!!!!!!!
Tak tady máš, co jsi chtěla
SVOBODU A VODNÍ DĚLA!!!!!!!
Tak tady máš, co jsi chtěla
SVOBODU A VODNÍ DĚLA!!!!!!!
Tak tady máš, co jsi chtěla
SVOBODU A VODNÍ DĚLA!!!!!!!
FILOSOF:
Politická vina sice znamená odpovědnost všech občanů státu za důsledky jednání státu, ne však kriminální a morální vinu každého jednotlivého občana. Pokud jde o zločiny spáchané jménem státu. O zločinu může rozhodovat soudce. O politické odpovědnosti vítěz. O morální vině lze vskutku hovořit jen v láskyplném boji lidí navzájem solidárních.
OBRAZ 2 - Ohlasy masakru
HUDBA/ZPĚV:
Jednou budem dál…jednou budem dál…
jednou budem dál…já vím…
Jen sílu mít…doufat a jít…
Jednou budem dál…. (stah.)
MUŽ:
Ale no, podívejte se, já se dívám na mladý lidi, že jsou v právu, mají pravdu, ale můj názor je ten, pokud se k tomu nedají dělníci, jako že by měli, a nepudou do ulic, to chce, aby šli do ulic, a budou stávkovat jenom v těch podnikách jejich, to je houby, to chce do ulic jako na 1. máje. A to si o mě myslete cochcete, já jsem dělník - důchodce a takhle se na to dívám….
ŽENA:
Já jsem tak silně dojmutá, že opravdu nemůžu mluvit, vydržte.
STUDENT:
Jsme tady za svoje rodiče a nyní je teda nanás, abychom nepromarnili tuto chvíli, abychom tedy se postavili za svoje názory a aby demokratizace, lépe řečeno demokracie, opravdu nabyla na vrchu a to je právě to, čím bych chtěl také adresovat toto poselství nejenom tedy nám, jako studentům, ale i našim rodičům.
HUDBA/ZPĚV:
Cíl je blízko nás…Cíl je blízko nás…
Cíl je blízko nás…já vím…
Jen sílu mít…doufat a jít…
jednou budem dál…já vím…
DĚLNÍK:
Nějakejme stávkama nebo něčím se vůbec nedá tahle situace řešit a takovej študent, kterej od státu dostává peníze a může si nakrásně stávkovat, protože chleba bude, všechno bude, ale my dělníci, který musíme vytvářet ty hodnoty, tak my si nemůžem dovolit, protože jsme to viděli, jak to dopadlo nedávno v Polsku, jak na tom jsou a dneska Poláci, když to čtete v novinách, ještě s náma sympatizujou, s těma študentama, protože by snad chtěli, abysme se dostali tam, kam oni. Nikdo mě peníze nedá, protože já mám tři děti, jo a takovej študent, kterej ještě nic neudělal pro stát, kterej študuje kvůli sobě, protože se mu třeba nechce dělat, a víme, že tam študentů je, který na to ani nemaj’ a jenom je tam dotlačili třeba rodiče, jo ten si může, on stávkuje, prosím, ale on si na Václaváku jde koupit párek a rohlík, protože chce taky jíst, že jo. No, tak ať si stávkuje, teda za co? A proč? On se má tak špatně? A to už vůbec nemluvím o hercích a o takovejchhle, protože oni bez nás, tak nebudou peníze mít, ale my je nepotřebujeme k práci, my si můžeme udělat mezi sebou estrádu.
HUDBA/ZPĚV:
Jednou přijde mír….Jednou přijde mír…
Jednou přijde mír….já vím..
Jen sílu mít…doufat a jít…
Jednou budem dál, já vím.
JAN PŘEUČIL:
Jeden postřeh mé ženy, která mi řekla: Víš, Honzo, ty študáci, ty děti, vlastně na sebe, na svoje bedra, vzali zasuté touhy nás rodičů. Když jsem tohle řekl Na zábradlí, tak byl huronský potlesk a já jsem pak poprosil, a jsem starší člověk a blbost, je mi 53, máme život před sebou, já myslím, přátelé, a měl jsem slzy na krajíčku, že bychomv této chvíli měli těm našim vysokoškolákům, těm dětem zazpívat hymnu. A to Zábradlí jako jeden muž povstalo, protože moje tóniny nejsou tak ladné, tak jsem říkal Janě Preissový a Libušce Geprtový začni, a ony začli, a to Zábradlí zpívalo hymnu. Já jsem považoval za svoji mravní povinnost přijít sem, protože jsem hrdej na vás, protože to vzniklo u mejch třinácti capartů. Děkuju vám.
(potlesk)
HUDBA/ZPĚV:
(brumendo)
Já vím….
Jen sílu mít…doufat a jít…
Jednou budem dál, já vím.
INTERMEZZO
DĚLNÍK :
Já vám řeknu, já jsem se styděl, když jsem ty děti viděl na ulici, že já ostřílenej kozák a vy ostatní taky, jsme je klidně nechali a čekali jsme, jak to dopadne. A když jsme viděli, že ty děti nemůžou a že ty herci a všichni nás k tomu mají… V divadle říkali: Kristovy rány, pomožte jim, vždyť jde taky o vás, dyť ty děti nám to vybojovaly. Víte co ony dneska říkají po ulicích? My jsme to zachránili! Oni jsou malý, je jim patnáct, čtrnáct, ale myslejí si to. A když teda, ony to v podstatě skoro zachránili, protože my bysme tady takhle moc nediskutovali. Já bych chtěl a říkám: Oni si to vybojovali a mají taky právo na těch postech taky nějaký fleky. Víte jaké tam má opozice lidi? Tam nechodějí Davidové, ani Erbanové, tam chodějí lidi, který na to maj’, a oni si je vybrali, oni jsou taky chytrý, protože si říkají, přece tam nepošleme blbce, aby tam udělal ostudu, my tam musíme poslat takovýho, abysme věděli, že to dělá dobře.
FILOSOF:
Z typu morálního životavětšiny jedinců širokých lidových vrstev, vzniká v každodenním chování i určité politické chování, které umožňuje ivznik určitých politických poměrů.
