Když jsem byl na vojně, hledal jsem všemožné způsoby, jak psát, a to ze dvou důvodů: dva roky je dlouhá pauza a řemeslo se musí udržovat a pak – žold nebyl nijak velký, že… Když Ljuba Hermanová odjížděla na počátku roku 1969 na půl roku do Stuttgartu, také nechtěla, aby se v Česku na ni zapomnělo, a tak jsme se domluvili, že mi bude psát a já z těch dopisů budu dělat krátké článečky do novin. Pak se nějakou dobu nic nedělo, až jednoho dne pro mne přišel nějaký vojáček s tím, že mám jít okamžitě ke kontrášovi. Kontráš byl důstojník u vojenského útvaru, který patřil ke kontrarozvědce a zjevně měl bdít na tím, abychom nevykecali nějaké vojenské tajemství. Šel na mě opatrně a bodře, po vojensku mi tykal:
“Koho znáš ve Spolkové republice Německo?”
“Nikoho,” odpověděl jsem po pravdě.
“Nekecej,” nevydržel to kontráš. “Jak to, že ti odtamtud přišel dopis?”
“To já ale opravdu nevím,” divil jsem se jak blázen.
Kontráš mi hodil velkou obálku plnou německých známek s mým jménem a adresou vojenského útvaru.
“Tak to přede mnou otevři,” rozkázal.
Přečíst celý článek »

Cesta do B. končí úzkou lesní silničkou. B. je malá vesnička, ve které žije asi třicet obyvatel. Z B. je krásně vidět hrad Lipnice a na návsi stojí lípa, kterou zde v roce 1945 vysadil místní hajný Ladislav Sveřepa. V B. tráví celé léto sochař a malíř Jiří Sozanský. Vedle domu, který obývá, je zvonička a před ní litinový kříž. Zvon není původní, protože ten původní byl v roce 1916 odebrán pro válečné účely. Také původní zvonička byla kovová. Renovovaný kříž i zvonička byly posvěceny před jedenácti lety.

Ale to souvisí s Jiřím Sozanským okrajově, protože až za zvoničkou je plot a až za tímto plotem začíná jeho království. Také on renovoval. Z chléva udělal ateliér a dům zařídil velmi příjemně a účelně. Měl i určité plány s okolím domu, ale nakonec popustil uzdu kopřivám, které si vesele rostou tam, kam nedosáhne sousedova sekačka.
Někdo o něm napsal, že má vizáž udatného bojovníka. Neměl to v životě jednoduché. Žil jen s matkou a jeho dětství se odehrávalo na ulici. Poznal i co je to hlad. Ve čtrnácti šel na zedníka, a když se vyučil, skutečně nějakou dobu jako zedník pracoval. Až po třech pokusech ho přijali na Akademii výtvarných umění, kde se dostal do ateliéru Františka Jiroudka.

Přečíst celý článek »

Nedávno měl Václav Neckář velký úspěch. Bylo to na předávání Českého slavíka, kde zazpíval svůj aktuální hit Půlnoční. Stal se hvězdou večera, měl standing ovation a některým divákům vehnal i slzy do očí. Našel jsem článek, který vyšel v magazínu “15 oken do písničky” v době, kdy Neckář začínal, a to už je dobrých pětačtyřicet let.

Foto (c) J. Žáček

Neckář v pyžamu

“Dalo by se říci: Jako sůl nad zlato, soukromí nad zlato. Jenže k tomu, aby člověk měl soukromí, potřebuje zlato, a aby získal zlato, musí přicházet o soukromí. ” – Eduard Pergner

S Václavem Neckářem jsem se prvně potkal v Luxoru na textappealu Čtení a počty, který pořádal Eduard Pergner. Seděl jsem na pódiu a měl jsem už jednu povídku „odpracovánu“, když Eda Pergner přišel k mikrofonu a oznámil, že přišel jeho známý z plzeňské Alfy – Bohuslav Ondráček, který s sebou přivedl zpěváka Václava Neckáře. Současně ohlásil, že Neckář něco zazpívá. Než k tomu došlo, přišla paní Jettmarová, která požádala Neckáře, aby se odebral k telefonu, že ho volá Ústí (nad Labem). Přečíst celý článek »

Začaly chodit novoročenky. Takže začnu tou svojí a postupně je budu přidávat, tak jak budou chodit.  Všechny novoročenky jsou v rubrice Galerie.

Byl by to normální byt ve Vršovicích, kdyby nebyl přeplněn obrazy. Jsou opřeny o vše, o co se obraz opřít dá, dokonce v několika vrstvách. Jsou to gejzíry barev i tvarů. Malíř Aleš Ogoun až na modré džíny celý v černém i s tmavou páskou kolem hlavy, působí oproti svým obrazům poměrně pochmurně. Ale poslechněme si jeho příběh.
„Jsem z generace, která vyšla ze školy na začátku osmdesátých let, a čekalo mě téměř deset let idiotského života za minulého režimu. Ateliér jsem měl tehdy malý, bez světla, protože to byl jen takový přístavek v Košířích. V té době jsem přišel na speciální techniku žárového nanášení kovu na obrazy, respektive na sololitovou podložku. Pokovenou vrstvičku jsem se naučil brousit tak, že v ní vznikla světelná kresba, a teprve potom jsem pokračoval malbou, spíš materiálově než barevně a bylo to takové vnášení světla do obrazu, taková naděje. Bral jsem to jako náznak optimismu. A syrovostí malby oproti zábleskům naděje jsem dostával do obrazů dialektický kontrast.“
Přečíst celý článek »