BEAT FEST, každoroční hudební svátek posluchačů rádia BEAT se kvapem blíží. Letošní již osmý ročník se ponese v duchu oslav půl století českého bigbítu. Ve čtvrtek 14. října 2010 tomu totiž bude právě 50 let, kdy Pavel Sedláček na podzim roku 1960 přejmenoval svoji kapelu EP Hi-Fi na Studijní skupinu big beatu. Světlo světa tak spatřil název nového stylu, hudba konečně dostala smysl a začala se psát další kapitola soudobých českých hudebních dějin.

Po padesáti letech to bude právě Pavel Sedláček, tentokrát se skupinou Cadillac a s hosty Karlem Kahovcem a Petrem Vondráčkem, který koncert zahájí. Vedle nich vystoupí další legendy českého bigbítu:

Olympic, Tři sestry, Jasná Páka, Visací zámek, Blue Effect, Pavel Sedláček & Cadillac, Matadors, Progres 2, Buty, Citron, a skupina Nightwork.

Vzhledem k velkému zájmu o předcházející ročníky a výjimečnosti celé události se letošní ročník BEA FESTU vrací po pěti letech do O2 areny.

Oslavy 50. narozenin českého bigbítu se uskuteční 14. října 2010 od 18:00, vstupenky v cenách od 590,- Kč jsou k dostání na terminálech společnosti SAZKA a na www.sazkaticket.cz.

Více o tom najdete v Pozitivních novinách. Tady nabízíme jen zkrácené video.

Psáno pro DigiZone:

Čas od času dostanu mail rozeslaný tak zvanou hromadnou poštou. Zkušený spamer, který rozesílá své pozvánky na tisíce adres to udělá tak, že jako hlavního příjemce uvede sám sebe a všechny ostatní adresy dá do slepé kopie. Jenže říkejte to internetovým ignorantům. Ti to tam fláknou, jak se jim namane, takže s hezkou pozvánkou dostanete darem také jeho kompletní adresář. Pokud jste zlomyslní, odpovíte nikoliv jenom jemu, ale rovněž všem. A vznikne z toho příběh, který teď momentálně koluje po internetu a který - nemohu jinak - než ho tady dát k lepšímu jako výstrahu těm, kteří se ještě nenaučili správně rozesílat své spamy, promiňte svou hromadnou poštu. Pokud je to pravda, je to veselé a pokud si to někdo vymyslel, omlouvám se, že ho cituji bez jeho jména, ale nebylo uvedeno. V každém případě je to buď pravda anebo je to dobře vymyšleno. Takže ukázka ulovená z internetu je tu:

Přečíst celý článek »

Moje vzpomínka se kupodivu nebude týkat Beatles jako takových, ačkoliv toto slovo v ní hraje roli. Bylo to za hluboké totality někdy v osmdesátých letech minulého století, kdy se ještě zakazovaly písničky a nevhodné názvy kapel. Tak nedivte se, některé písničky byly o pocitu svobody, který mnohým lidem chyběl, a víte, že mne s odstupem času nenapadají žádná další témata, kvůli kterým se zákazy dávaly? Jo, na jednu píseň si ještě vzpomínám: když byl prezident Svoboda v nemocnici se srdcem, nesměla se hrát píseň Mé srdce bije jako zvon.

Pak tu byly nevhodné názvy kapel. Zejména ty rockové bolševika provokovaly. Jaké pocity museli mít soudruzi, když se vyrojily názvy Visací zámek (žije dodnes), Žabí hlen, Devizový příslib… ta se po svém zákazu přejmenovala na Marná žádost. Není divu, že soudruzi vydali směrnici, ve které se zakazovalo popularizovat nevhodné názvy kapel.

Byl jsem v té době na Portě, odkud jsem vysílal pořad Mikrofórum, a dělal jsem tam rozhovor s Rudou Koblicem o skupině Verumka (jeho dcera Jarmila známá pod jménem Jamajka v kapele zpívala, později se objevila v Jasné páce). Bavili jsme se o všem možném, až mne napadlo zeptat se, co to vlastně Verumka znamená. Ruda se krátce zasmál a pak pravil: Je to zkratka a znamená to Velký rum a kafe. Ten název by nám asi neprošel, tak jsme ho skryli do této zkratky a lidi si myslí, že jsme nějací Broučci. Tak jsme rozhovor dokončili a já, abych podtrhl odhalené tajemství názvu, jsem jejich následující píseň ohlásil: Velký rum a kafe! Verumka! Broučci! Beatles! A byl jsem na příkaz ředitele rozhlasu náležitě potrestán.

Malý dodatek. Můj tehdejší šéfredaktor Bohumil Kolář (skvělý člověk a vynikající rozhlasák, který už mezi námi není) si mne tehdy zavolal a řekl: Chtěl jsem ti dát pět se korun prémií, dám ti tisíc a pět set ti za trest strhnu. A kdy máš dovolenou? V červenci? Tak v červenci nesmíš za trest vysílat. A nahlásil řediteli rozhlasu, že jeho příkaz potrestat mě splnil.

Psáno pro BLOG.CZ

21. června 2010 by se dožil spisovatel Mirko Pašek rovných sta let. Napsal několik desítek románů, ve kterých čerpal z náměrů, jež mu přinesly četné cesty do zajímavých zemí.
Známé jsou třeba Vracím se z Babylonu, Adamův most, Lovci perel, Muž pro Oklahomu a mnohé další.
Mám k tomuto autorovi specifický vztah. Před mnoha lety jsem si vzal jeho dceru Zuzanku za ženu. To mi samozřejmě umožnilo se s ním stýkat poměrně často.
Když jsem pro jeden časopis sepisoval cyklus vzpomínek na dětství, nabídl jsem toto téma i Mirko Paškovi. Ochotně vyprávěl a navrch přidal jeden ze svých nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ale jedno po druhém. Všechno stejně začíná tak, že se narodí a stane se dítětem. Mirko Pašek byl dítětem už za první světové války, neboť se narodil nedlouho před jejím začátkem.

“Za mého dětství existovala organizace České srdce, která zprostředkovávala pobyt městských dětí na venkově; pochopitelně bezplatný. U této organizace se hlásily venkovské rodiny, které nějaké dítě chtěly u sebe za těchto podmínek ubytovat. Měl jsem štěstí, neboť jsem se dostal do Živonína, do rodiny sedláka Hypše. Velmi rád lovil zajíce a koroptve. Chodil jsem za ním a sbíral prázdné hilzny (papírové nábojnice). Místo broky jsem je pak plnil kamínky, narafičil je tak, aby vypadaly jako nové a pak je položil na cestu a číhal, až si je někdo vezme.
Pan Hypša neměl děti. Jenom schovanku, které bylo tak sedm osm let… jako mně. Jelikož na statku neměli dost lůžek, nutili nás, abychom spali spolu na jedné posteli.”
Odbočme a otevřeme knížku Mirko Paška STO DVACET KRÁSEK, kde se můžeme dočíst:

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Když se Jojce a Primě podařilo vyfouknout Markíze formát Got Talent, odpověděla Nova s Markízou vlastním formátem Talentmania. Nastoluje to otázku, co si vlastně kupujete, když zaplatíte za licenci pořadu Got Talent a přitom konkurenční televize může klidně odstartovat formát vlastní, dalo by se říci na chlup stejný jako formát licencovaný a navíc ještě zadarmo.

Není to poprvé a naposledy. Když Nova ve svých začátcích licencovala formát Jeopardy (Risk), majitel licence zcela nesmyslně trval na tom, že soutěžící musí odpovídat otázkou. Příklad: Jak se jmenuje prezident České republiky? Odpověď nesmí znít: Václav Klaus, ale podle regulí soutěže musí zaznít otázka, například: Kdo je Václav Klaus? Tvůrci soutěže chtěli soutěžícím poněkud zkomplikovat život. Marně jsme vysvětlovali, že na rozdíl od angličtiny, kde je otázka dána striktně větnou konstrukcí, lze v češtině otázku vytvořit i intonací a tudíž toto pravidlo postrádá jakýkoliv smysl. Majitel licence trval na svém a dokonce nám napsal: V tom případě neděláte Jeopardy! Tím nám vlastně povolil přestat platit licenci, pořad mírně předělat a pod malinko jiným názvem Riskuj! ho vydávat za vlastní. U Wheel Of Fortune (Kolo štěstí) už jsme rovnou vytvořili vlastní formát, kde kolo štěstí (předtím již vypůjčené do Tutovky Českou televizí) jsme nahradili ležatým kolotočem. Poulíček jeho otáčením pak pár let slavil úspěchy.

Pokračování na Digizone

Jiřího Voskovce jsem slyšel už jen z desek (a viděl ve filmu). Ale byl jsem na jeho malé oslavě. Bylo to v roce 1965, kdy se oslavovaly v Divadle hudby v Praze šedesátiny Jiřího Voskovce. Byla tam řada přátel a bývalých spolupracovníků oslavence, a to byla příležitost k malé anketě: CO NEPŘEJETE JIŘÍMU VOSKOVCOVI K NAROZENINÁM?

Josef Tesárek - bývalý člen orchestru Osvobozeného divadla:
“Nepřál bych mu, aby ho postihla nějaká nepříjemnost, která by mu znemožnila další tvůrčí činnost.”

Jeden ze tří strážníků Jaroslav Gradwohl:
“To má být vtip? Nemusí? Tak dobře: Skeč Tři strážníci jsme nedělali jen na jevišti, ale nahráli jsme ho v Paříži v roce 1930 také pro americkou Paramounth revui. Tak bych mu nepřál, abychom se ve Třech strážnících setkali znovu, takto staří.”

Známý “šustil” Jan Mikota:
“Co bych mu nepřál? Já to nemám rád. To vám raději řeknu, že bych mu přál, aby zůstal takovej, jako je a aby napsal knížku o Osvobozeném divadle.”

František Filipovský (v Osvobozeném divadle měl přezdívku “kapesník”):
“Nepřeju mu stárnutí. Přeju mu, aby byl stále mladej.”

Jenčíkovy girls:
“Nepřejeme mu, aby ztratil životní optimismus a aby se někdy nudil.”

Karel Konrád (telefonicky) na otázku neodpověděl, ale zopakoval svoji gratulaci, jež byla pronesena v Divadle hudby:
“Chtěl bych být tím dlouhým z pohádky, abych mu mohl přes oceán stisknout ruku. Takhle to mohu udělat jen v duchu.”

Jan Werich (telefonicky):
“Já vám nemohu nic říct. Já mám od Voskovce zakázané, abych se nějak projevoval. Mám to doma černé na bílém.”
(Večerní Praha 21. 6. 1965)

Téma Voskovec bylo jedním z témat, které jsem si vybral pro svůj rozhlasový pořad na výstavě KDE DOMOV MŮJ, která byla v roce 1990 v Praze U Hybernů. Jmenoval se Setkání s Georgem Voskovcem a kromě Jiřího Voskovce ze záznamu v něm hovořili Jiří Sýkora z Washingtonu, Jan Tříska z Los Angeles. Ljuba Hermanová, Zdeněk Petr a Jiří Suchý z Prahy. Postačil k tomu telefon propojený se sálem, aby vznikl báječný kontakt mezi lidmi v sále a hosty blízkými a vzdálenými.
Také promluvy Jiřího Voskovce byly u nás nepříliš známé, protože je pro tento účel poslal Jiří Sýkora z Hlasu Ameriky. Vybral jsem pro vás z magnetofonového pásku to nejzajímavější a teď vám jednotlivé promluvy nabízím pospojované do jakési koláže. Na koho to slovo padne? Na Jana Třísku!

Více v POZITIVNÍCH NOVINÁCH

Foto: Zdeněk Hrabica

Na Pražském hradě se hraje jazz. A to pravidelně a po záštitou presidenta Václava Klause. Josef Vejvoda slavil své pětašedesátiny na jubilejním šedesátém jazzovém koncertu. Chodím tam rád. Byl jsem tam například, když na Hradě hrál George Mráz či dokonce Joe Zawinul. Z vystoupení vydává Multisonic cédéčka (celkem jich vyšlo už pětatřicet). Mají neopakovatelnou atmosféru. Také vystoupení Tria Josefa Vejvody, které bylo rozšířeno o hosty, mělo skvělou a neopakovatelnou atmosféru. Jsem rád, že jsem měl možnost oslavenci dvakrát pogratulovat. Ponejprv k narozeninám a pak i ke skvělému koncertu. I když ty narozeniny budou ve skutečnosti až v červenci.

Eva Čerešňákovou nabízím především jako moderátorku. Moderuje nejen česky, ale i anglicky, německy, španělsky nebo italsky. Její profesionálně dokonalé vystoupení je vhodné nejen na firemní večírky, ale i na veškeré společenské události, módní přehlídky, plesy, festivaly i gala večery. Je schopná moderovat i tiskové konference. Její jazyková vybavenost a společenská úroveň zaručuje, že dodá jakékoliv z výše uvedených událostí patřičný lesk.

Více na stránkách AGENTURY

Pod touto adresou to najdete vy, já a mí přátelé chodíváme k Lolovi. Jmenuje se vlastně Laurent Brelin, ale Lolo se stalo jeho třetím jménem. V malém burgundském městečku Beaune provozuje malou vinotéka, kde se cítíte jako doma. Víno si lze vybrat a vytáhnout z polic podél stěn, jídla jsou napsaná křídou na černé tabuli a zdejší specialitou je cassolette d’escargots neboli šneci podle Lolovy babičky. Také bœuf bourguignon neboli hovězí po burgundsku či jambon persillé neboli šunka slisovaná s petrželkou do velice chutné krmě je něco, co nelze vynechat. A což andouilettes s hezkou porcí dijonské hořčice. Zkrátka, kdykoliv si prohlížím fotografie, které jsem tam pořídil, sbíhají se mi sliny. Tak ať ode mne nedostanete slintavku.

Přečíst celý článek »